Proč někteří bohatnou a ostatní je jen sledují?

Kdo je maker a kdo je taker

Otázka: Co je tedy maker a kdo je taker?

Maker, tedy tvůrce, je z mého pohledu člověk, který tvoří něco, co přináší hodnotu ostatním. Svět vždycky odměňoval a odměňuje mnohonásobně víc lidi, kteří celkově dávají, než berou. Nádherným příkladem je v tuhle chvíli třeba Elon Musk. Opakem jsou dejme tomu politici, kteří teď o Elonu Muskovi mluví velmi negativně a říkají, že by se nikdy nemělo stát, aby člověk vůbec vygeneroval tolik bohatství. Oslovují tím skupinu takerů, kteří se snaží ze společnosti spíš brát, a takhle teď proti sobě bojují. Taker je člověk, který spíš řeší: dobře, kolik mi za to, co udělám, dáš, kolik mi nabídneš, když po mně chceš, abych to udělal. To je jeho postoj.

Otázka: Dají se tihle lidé nějak poznat – jejich vlastnosti a charakteristiky? Možná jsou konzumenti hodně reaktivní, reagují na různé věci…

Víceméně čekají, že za ně někdo něco vyřeší a pomůže jim. Hodně z nich se podle mě cítí jako oběti. Říkají: tamtomu se to povedlo, mně ne, já prostě nemám podmínky. Nebo: někdo udělal tohle, tahle politická strana nebo ta, která teď vládne, mi podkopává nohy, proto nemůžu. Spíš se vymlouvají a hledají způsoby, kde něco můžou vzít a kdo to za ně vyřeší – jak se přiživit. To je dobré slovo.

Maker, tvůrce, se naopak podle mě zabývá otázkami, jak může přinést hodnotu společnosti – a nemyslím jen firmě, ale společnosti jako komunitě –, nebo jak může pomoct vyřešit tenhle nebo nějaký větší problém. Ta mentalita je úplně obrácená. Je to pro mě opravdu o tom dát a brát. Lidé si myslí, že když dají, nic nedostanou, ale v tom je ten paradox: pokud dáš kdekoliv víc, trh a společnost tě naopak odmění víc. Dneska je to nádherně vidět na sociálních sítích. Většina lidí jsou totiž konzumenti a sledují, jak tvůrci bohatnou.

Proč konzument nevydrží: okamžité uspokojení

Moderátorka: Ono to ale může být zdlouhavá cesta. Jak jsi říkal, když někdo něco dá, určitě se mu to vrátí, ale může dávat hodně dlouho, než se mu to začne vracet, a ten člověk nemusí vytrvat.

Je to tak, a to je přesně ten problém – člověk nevydrží, protože je zaměřený na okamžitý efekt, na okamžité uspokojení a výsledek. Potřebuje hned vidět, co z toho dostane. Vezmi si Elona Muska: střílí rakety do vzduchu, kolik mu jich po cestě vybuchlo, kolik krůčků byl od bankrotu a zisk neviděl hrozně dlouhou dobu. A i teď, kdy je prvním bilionářem na světě, to neznamená, že má víc dolarů v peněžence. Je to jen papírová hodnota, není převedená na peníze.

Dá se tvůrcem stát?

Otázka: Myslíš si, že se to dá naučit, nebo to musí být v člověku – že musí být tvůrce od přírody?

Myslím, že se to dá určitě a velmi dobře naučit. Je to mentální nastavení. Stačí pochopit, že to tak je, a pokud ta logika člověku zapadne, je mu to pak úplně jasné a řekne si: aha, to dává smysl, musím začít být tvůrcem. Můžeme si pak říct příklady, jak můžu být tvůrcem, i když jsem v zaměstnání. A když jsem podnikatel, automaticky to neznamená, že jsem tvůrce – spousta podnikatelů jsou jen takeři a to je možná ta brzda, kvůli které své podnikání nezvětší.

Samozřejmě je vždycky lepší, když máš rodiče, kteří tě od prvního dne učí být makerem, ne takerem. Já se třeba Berta snažím každý den ptát, jestli ve školce něco vytvořil, nebo i doma – když třeba kreslí obrázek. A pak je důležitá doplňující otázka: vytvořil jsi to jen pro sebe, nebo jsi tím udělal radost někomu dalšímu? Vytvořil jsi obrázek, který jsi pak někomu dal – třeba tobě? Nebo když utrhne kytku, je to trošku taker, protože ji vzal. Maker by byl, kdyby ji sám vypěstoval na zahradě – to už je samozřejmě vzaté do extrému a dítě to udělat nemůže. Důležité ale je, že ti jde přinést hodnotu, protože ti tím udělá radost. A to už je vlastnost makera, tvůrce. Je podle mě hrozně důležité, jestli to dítě každý den něco vytvoří – a je úplně jedno, co to je, může to být obrázek nebo jakákoliv věc – a jestli to šlo udělat pro někoho dalšího. To je celá definice a za mě klíč k tomu, aby měl člověk v životě velký úspěch, protože tohle společnost odměňuje.

Zaměstnanec jako tvůrce: přemýšlej jako majitel

Otázka: Zmínil jsi zaměstnance a podnikatele – dvě skupiny lidí, které vydělávají peníze. Na první pohled to může znít, že tvůrce je podnikatel a zaměstnanec konzument, protože čeká na výplatu a na to, až základní věci vyřeší vedení. Říkal jsi ale, že to může být i obráceně. Jaký je příklad?

Začnu z druhé strany – kdy je zaměstnanec tvůrce. To je tehdy, když se zaměstnanec dokáže dívat na firmu očima jejího majitele a přemýšlet, jako by ji vlastnil. Když přijde do práce, začne si sám pokládat otázky – a je úplně jedno, na jakém je postu, nemusí to být žádný vysoký manažer. Řekne si: dobře, chtějí po mně tuhle činnost, já ji zvládnu, mám ji už téměř zautomatizovanou, ale jak ji můžu zlepšit? Jak ji můžu vykonat rychleji, jak ji můžeme dělat líp, jak můžeme některé věci odstranit, ušetřit firmě peníze a vytvořit větší hodnotu? Když takhle začne přemýšlet jakýkoliv zaměstnanec a začne to prezentovat a ukazovat vedení, je to jednoduchá cesta směrem nahoru.

V zaměstnání je to podle mě hrozně jednoduché: člověk musí začít přemýšlet jako majitel firmy. Nestačí si to ale jen myslet, musí to umět předávat dál. Ve firmách pak samozřejmě může docházet ke konfliktům, kdy manažer dané sekce začne vidět, že se tenhle člověk cpe nahoru, a může se cítit ohrožený. Je to konkurence, takže člověk musí umět i taktizovat a vědět, kterým lidem tyto informace předávat – kdo mu nejspíš pomůže nahoru, když to uslyší. Nejspíš to nebude člověk těsně nad ním, protože ten se bude cítit ohrožený. Bude muset jít o kousek dál, aby si tam řekli: ty bláho, tenhle, který je úplně dole, přemýšlí líp než člověk, který ho řídí, pojďme ho vyměnit. Musí se na to jít trošičku chytřeji. V korporátech i menších firmách to bude určitě snazší a myslím si, že lidé s tímhle maker nastavením mysli budou mít úspěch snadněji a rychleji. To jsou ty otázky: nejít tam jen odpracovat svoje, ale zamýšlet se nad tím, jak firmu zlepšit.

Podnikatel jako taker: zkušenost se stavebními firmami

Na druhou stranu podnikatel může být úplně jednoduše taker. Myslím si, že je to obzvlášť u podnikatelů, kteří jsou opravdu vytížení, kde je pořád větší poptávka než nabídka. Řemeslníci, nějaké stavební firmy, jsou toho myslím důkazem – i když to prostředí se bude měnit. Takový podnikatel jen vyměňuje svůj čas za práci, nepřináší firmě hodnotu a spíš bere. Není v mysli nastavený na to, že se chce nutně zlepšovat a přinášet větší hodnotu. Když dostane zakázku, odevzdá jen to, co má, nic navíc.

Top firmy, které se dostanou na jiný level, podle mě vždycky dodají o něco víc, než si zákazník řekl. A to už je mentalita makera, tvůrce, toho, kdo dává víc, než bere. Tím se vytváří dobrý brand a dobré povědomí a najednou přijde víc zákazníků. To je zase dlouhodobá věc, kterou na první pohled nevidíš.

Nechci tím vůbec napadat řemeslníky, prosím vás. Je to pro mě jen strašně jednoduchý příklad a teď i životní zkušenost, protože stavíme 17 bytů v jednom činžovním domě, který jsme koupili, a vystřídala se nám tam už asi třetí stavební firma. Můžu vám říct, že zatím jsou to všechno takeři – nepřinesou absolutně nic navíc, aspoň taková je moje zkušenost, a to se nebavíme o něčem navíc, ale o tom, aby přinesli, co přinést měli. Chtějí zaplatit 100 % peněz za 70 % odvedené práce a vůbec jim není blbé si o těch 100 % říct, protože mají 130 % zakázek, které stejně nejsou schopní zvládnout. Vůbec tě nepotřebují, protože zítra odejdou a hned mají jinou, i když stojí za prd.

Moderátorka: Já mám úplně jinou zkušenost. Řemeslníci v našem bytě odvedli svoji práci a ještě navíc vyřešili spoustu věcí, na kterých jsme vůbec nebyli domluvení, aniž bych to musela řešit já. Nejsou to tedy všichni řemeslníci.

Přesně, nikdy to nejde házet do jedné skupiny. Je to pro mě jen nejsnáz vysvětlitelný příklad, jak může být podnikatel velmi snadno taker. To, že jsem podnikatel, neznamená, že jsem automaticky tvůrce, i když si stavitel může připadat, že tvoří – vždyť tvoří ten byt. Je tam ale ještě jiná úroveň tvoření hodnoty, jiný pohled.

Cesta tvůrce: řeš těžší problémy

Otázka: O co tedy tvůrcům jde? Snaží se vytvořit hodnotu, pak mají za cíl určitě nějakou formu svobody a kapitál, aby peníze pracovaly za ně. Jaká je ta cesta a postup?

Řeknu příklad. Přijdu na to, že abych se v životě dostal výš, potřebuji se stát tvůrcem – a je jedno, jestli jsem v zaměstnání, v podnikání, nebo jsem student. Jdu do módu tvůrce a potřebuji tvořit věci pro ostatní lidi, ne pro sebe. Tím řeším nějaký problém. Čím větší problém řeším, tím víc peněz vydělám. Čím těžší věc budu dělat, tím víc peněz vydělám a tím větší a dlouhodobější byznys vytvořím, protože budu mít větší příkop – o tom jsme se bavili v předchozím podcastu. Pokud budu dělat lehké věci, logicky dostanu malou odměnu.

Zase úplně jednoduchý příklad, a neberte to prosím nikdo osobně, jsou to jen příklady: budu uklízečka, nebo uklízeč, nebo budu doktor. Kdo dostane víc peněz? Logicky doktor, protože uklízet může začít kdokoliv zítra za pět minut, proto je tam hodinová sazba nízká. Doktor musí studovat řadu let a mít za sebou řadu operací, a pak jsou různé specializace – čím komplikovanější věc doktor dělá, čím víc na to musel studovat a operovat, tím víc peněz by měl logicky brát, aspoň mně to dává smysl, i když neznám detaily toho oboru. Mnohonásobně víc než třeba dětský nebo praktický lékař. Ale zase to prosím neberte tak, že je to špatné, protože i to je pro mě pořád neskutečně tvůrčí činnost. Za mě by všichni doktoři měli brát desetkrát vyšší platy, než berou – nechápu, proč jsou pořád tak nízké, protože je to činnost na úplně top levelu, která řeší otázku života, ne to, jestli někde vydělám trošku víc.

Postup je tedy takový, že potřebuji jít řešit složitější problém – čím složitější problém, tím víc peněz. Jakmile se ale dostanu k více penězům, teprve přichází otázka, jak se dostat k finanční svobodě. Jak udělat ten tranzit, ten přechod: svým časem tvořím nějakou hodnotu, přeměním ji na peníze, na kapitál, a cílem je, aby ten kapitál vytvářel více peněz než já svou prací. To je za mě tranzit, ke kterému se tvůrce snaží dostat.

Finanční svoboda neznamená ležet na gauči

Otázka: Jde mu tedy o to dostat z kapitálu víc peněz než z práce, aby do práce nemusel chodit, nebo aby ji dělal pro radost, a ne kvůli penězům?

Přesně tak, ale nedefinoval bych to tak, že už nemusí pracovat. Tihle lidé jsou mentálně nastavení tak, že budou hodnotu tvořit pořád – když ne tady, tak někde jinde. Pracuji, protože chci, protože mě to baví, protože tím stále přináším hodnotu společnosti, a to je nakonec to, co mě naplňuje. Finanční svoboda tedy není to, že mám vyděláno, ležím na gauči, konzumuji a nemusím nic dělat.

Musím říct, že tohle je podle mě jeden z největších bloků. Pokud jsou lidé takhle nastavení, budou mít automaticky velký problém finanční svobody dosáhnout, protože základ je v mentálním nastavení. Kolem sebe vidím lidi, kteří jsou extrémně úspěšní, a pořád mají mentalitu tvůrce. I když by už nemuseli pracovat, pořád něco tvoří, protože je to baví, protože chtějí a protože jsou tak nastavení. A to byl ten důvod, proč se do finanční svobody dostali. Když takhle nastavený nebudeš a jdeš to dělat jen proto, abys pak mohl ležet na lehátku, k finanční svobodě se ani nedostaneš.

Zvýšení spotřeby není finanční svoboda

Myslím si, že většina lidí zaměňuje, co je finanční svoboda a co je jen zvýšení životního stylu. Většina lidí totiž chce zvýšit spotřebu, ne se dostat do finanční svobody. Co tím myslím? Pokud chci lepší a hezčí auto, je to jen zvýšení spotřeby, ne finanční svoboda. Pokud chci větší barák nebo jezdit na luxusnější dovolené – to všechno je jen zvýšení spotřeby a standardu.

Mimochodem, spousta lidí a spousta podnikatelů si tím vytváří finanční vězení. Tím, že budu mít víc věcí, větší domy, větší a víc aut, nutně nevytvářím finanční svobodu. Kolikrát si tím vytvářím víc starostí – musím se o ty věci starat a řešit je, pak mě to nebaví, tak musím najmout lidi, kteří to budou řešit za mě, a ty zase musím spravovat a řídit. Můžeš si vytvořit obrovské finanční vězení, které tě nakonec vůbec nemusí naplňovat, a lidé se pak cítí hůř, než když byli v módu, kdy tvořili.

Samozřejmě nedokážu říct, jak to bude vypadat za 20, 30, 40 let, ale nedovedu si představit, že bych přestal tvořit, i když se člověk dostane do finanční svobody, kdy by mohl dát nohy nahoru – kdy mu investice, nájmy a podobně pokrývají životní styl a nemusí kvůli prvnímu příjmu chodit do práce. Je to hrozně hezká fáze a dostat by se do ní měl v životě podle mě každý, protože pak bude dělat, co ho naplňuje a baví, dál tvořit, ale nebude na tom záviset. Nebude nad sebou mít brutální tlak, že tam musí jít a teď něco přinést, jinak je rodina v háji.

Moderátorka: Říká se tomu finanční svoboda, ale spíš bych řekla, že je to svoboda mysli a svoboda v rozhodování – člověk není pod tím tlakem. Je to spíš mentální svoboda než finanční, protože peníze jsou jen nástroj.

Ani miliarda nemusí stačit

Všichni mluví o tom, jaký je obrovský rozdíl mezi bohatými a chudými, ale když půjdeš jen do bohaté vrstvy, i tam jsou gigantické rozdíly. To, že bude mít někdo 100 milionů, neznamená, že je bohatý. A ten, kdo bude mít miliardu, může být na tom taky velmi špatně, protože si přesně může vytvořit nastavení, kdy mu to nikdy nebude dost. Nejhorší je, že vedle vždycky bude někdo, kdo bude mít víc – i na úrovni, kdy máš miliardu nebo pět miliard, tam bude někdo, kdo má mnohonásobně víc než ty. Pokud se ovšem nedostaneš opravdu na první příčku, jako Musk.

Moderátorka: Ale možná je to sporné, protože nevíme, jaké má životní náklady oproti třeba Buffettovi. Možná Buffettovi zůstane víc než Muskovi.

Jasně, ale já jsem mířil na nastavení mysli. Podle mě můžeš mít miliardu a život na prd. Postavíš si spoustu paláců, zasekneš se v tom, protože jsi tak brutálně zvýšil svou životní laťku, že tvůj náklad na život může být klidně 100 milionů ročně. A pak nemáš zas tak dlouhou trvanlivost, pokud s těmi penězi nebudeš nějak pracovat. Peníze neřeší všechno. Jsou jen nástroj a umocňují to, jaký jsi.

Proč je dnes tak snadné být konzumentem

Otázka: O tvůrcích jsme se bavili dlouho, pojďme ke konzumentům. Proč je dnes tak jednoduché být konzument?

Je to strašně snadné, protože pro mě je to definice komfortní zóny. Být tvůrcem je silně nekomfortní. Musíš se dokopat k tomu, abys šel něco vytvořit, a ještě musíš mít mysl nastavenou tak, že to vůbec netvoříš pro sebe, ale pro někoho jiného, aby to ostatním pomohlo a udělalo jim radost. Což je vlastně definice toho, že na sebe v první řadě kašlu.

U peněz je to úplně to samé. Pokud chci mít víc peněz, musím se vykašlat na sebe. Když se k nim začnu dostávat, nesmím jít naplňovat své potřeby okamžitého uspokojení – čím víc to dokážu odložit, tím větší bohatství vytvořím. Tvůrce naopak musí najít hodnotu v tom, že ho naplní, když to udělalo radost ostatním nebo to pomohlo vyřešit problém, který někde řešilo 150 lidí. A oni ho za to odmění – buď ho pochválí, nebo mu dají peníze, nebo obojí, proběhne směna. A to ho naplní.

Moderátorka: Možná konzumenti, třeba když scrollují na sociálních sítích, vidí nějaký problém nebo si řeknou: tohle bych udělal jinak. To jsou většinou ti, co do všeho kecají a všude něco vidí. Jenže si možná neuvědomí, že by to mohli změnit a začít něco vymýšlet. Říkají si, že to umí každý, nebo že je to jasné.

Nebo mají pocit, že to už někdo dělá a je to vytvořené, a snaží se přijít s něčím úplně novým. Přitom často stačí jen vylepšit to, co už někdo dělá, a to dokáže vytvořit gigantické bohatství.

Moderátorka: Spíš si myslím, že konzumenti to vidí, ale už se nedokopou k tomu, aby to šli udělat.

Svět je nastavený pro konzumenty

Protože to je komfortní zóna – je to daleko příjemnější. A celý dnešní svět je podle mě postavený a nastavený přesně na tohle. Přehraj si, jaké všechny služby v posledních letech vznikly. Svět ti říká: hlavně nechoď ven, prosím nic nedělej, zůstaň doma, my ti všechno doručíme do obýváku. A nejen doručíme – spoustu věcí za tebe díky pomocným nástrojům i uděláme. A teď za chvíli nebudeš kvůli AI potřebovat ani zaměstnance, nastavíš si roboty a ti už to budou objednávat za tebe. Hlavně neopouštěj své lůžko.

Je pravda, že všechno je extrémně zjednodušené. Vezmi si potraviny – přivezou ti je domů. Kino – proč chodit do kina? Musím sednout do auta nebo na autobus, někde parkovat, pak někam jít – už to je nepříjemná představa. Pustíš si hezky Netflix a objednáš si k tomu jídlo z restaurace. Mě už si myslím několikrát naštvalo i jít otevřít dveře, protože něco dělám a zvoní tohle jídlo, pak zase tohle. Možná by nebyl špatný nápad vytvořit před domem nějaké předávací místo, abych ani nemusel jít otevřít – nechte to tam, a já si to vyzvednu, až budu chtít. To jsem vzal do extrému, ale přijde mi, že k tomu to spěje.

Ještě jednu věc k tomu, abychom to vzali do extrému. Mark Zuckerberg se o tohle už pokoušel. Sociální sítě nám samy o sobě říkají: stačí scrollovat a ve scrollování zažiješ hrozně moc zážitků. Najednou vidím někoho skákat z letadla, pak být na pláži, pak zase úplně jinde, a mám pocit, jako bych obletěl svět a zažil všechno. A Mark Zuckerberg to chce vzít do extrému, kdy říká: nasaďte si VR brýle a opravdu tam buďte, nescrollujte, ale zažijte to kolem sebe. Pak už můžeš jen sedět v křesle a nepotřebuješ se nikam pohnout. Svět je totálně nastavený pro konzumenty – 99,999 % lidí jsou konzumenti.

Proto vidíme, že tvůrci tak extrémně bohatnou. Firmy, které něco vytvářejí, přinášejí hodnotu a řeší větší problémy, všichni sledují a všichni jsou jejich klienti a dávají jim peníze.

Stejné nástroje, jiné využití

Moderátorka: Tyhle nástroje, které konzumenty ještě víc drží v komfortní zóně, ale může stejně tak využívat tvůrce. Každý používá objednávání jídla, AI pomocníky, robotizaci domácnosti. Záleží na tom, jak je člověk mentálně nastavený a jak nástroje, které máme na zlatém podnose, využije. Konzument si nechá všechno udělat a leží, tvůrce je využívá, aby měl víc času tvořit hodnotu.

Přesně tak, to je klíč.

Moderátorka: Já jsem s tím dlouho měla problém. Když jsem začala tyhle nástroje využívat – když nedojedu na nákup, když to neuklidím a udělá to robot –, měla jsem pocit, že přijdu o svou hodnotu, že nebudu nikde platná a že mě to nahradí.

To můžou podle mě ženy často řešit, obzvlášť pokud byly od dětství vychovávané tak, že tohle je jejich hodnota.

Moderátorka: A nejen ženy v domácnosti, ale třeba i zaměstnanci kvůli AI. Můžou si říct: tohle byla moje funkce, teď se na to používá AI a já už tu hodnotu nemám – a přitom chtějí být tvůrci dál.

Myslím si naopak, že firma velmi ocení, když za ní člověk přijde a řekne: „Šéfe, tohle dělám, ale používám na to AI a jsem schopný to udělat desetkrát rychleji.“

Moderátorka: Ale není jednoduché se s tím sžít, přijmout, že to tak je, a jít tvořit hodnotu jinde. Hodnota v těch lidech je, když ji byli schopní přinášet i bez těchhle nástrojů. Jen to musí uchopit, začít ji tvořit jinak a nechat si s nástroji pomoct.

Přizpůsob se, nebo zanikni

To je skvělá myšlenka a míříš k tomu, že svět podle mě odměňuje lidi, kteří jsou přizpůsobiví – kteří nic neberou jako ohrožení. Problém je v tom, že když budu brát AI jako ohrožení, stejně to neovlivníš, vývoj nezměníš a nezastavíš. Buď se adaptuješ, nebo v té činnosti zanikneš. To je hrozně důležitá věc, která může lidem pomoct se nad tím zamyslet a naopak z toho udělat výhodu pro sebe, jak říkáš.

Dám ještě jedno přirovnání. Slyšel jsem teď na sítích pár videí, kde někdo říkal, že člověk, kterému je 30 a bydlí u rodiny, je parazit – využívá toho, že za něj uvaří, zaplatí nájem, bydlení a energie, a může zůstat v komfortní zóně. Ano, pokud toho takhle využívá, nechává si vařit a platit bydlení a zůstane v komfortní zóně u Netflixu a dalších věcí, které jsme popsali, pak je to parazit, s tím souhlasím. Pokud mu ale rodina dá tohle zázemí a on to uchopí – stejně jako když máš doma robota, který uklízí, nebo využíváš externí služby, abys se uvolnil, a ne abys parazitoval v komfortní zóně –, pak má takový člověk od rodiny obrovský dar. Měl by si podle mě říct: rodina pro mě dělá neskutečnou službu. Mám ten luxus, že mám teď hromadu času. Můžu mít víc práce, řešit víc a větší problémy, víc se vzdělávat a dostat víc zaplaceno. To je místo, kde můžu vybudovat hrozně velký náskok a předběhnout ostatní – když toho využiju správně.

Moderátorka: Přizpůsobovat se době. Když nebyly počítače ani mobily a pak přišly, všichni se museli přizpůsobit a začít je používat. Dnes je využívají i osmdesátiletí dědové a babičky, kteří je předtím neměli a učili se s nimi před nějakými 20 lety.

Je to pravda, člověk se musí přizpůsobit době. A teď navíc extrémně rychle, protože to jde strašně rychle.

AI umocní příjem tvůrců – a konzumenti zhloupnou

Mimochodem, AI zase umocní příjem tvůrců, ne konzumentů. Konzument AI použije tak, že mu řekne: nemusíš se nic učit, jen se mě zeptej, až budeš něco potřebovat vědět. Úplně si dovedu představit svět, kdy konzumenti budou v takové komfortní zóně, že AI naopak způsobí, že většina lidí bude hloupnout, protože nebudou muset tolik přemýšlet. Představuji si, že půjdou na schůzku, každý bude mít malý nástroj a budou stát proti sobě a problém mezi sebou budou řešit jejich AI. Lidé už nebudou mít vědomosti, nebudou si nic pamatovat, nebudou se to učit, protože jim AI říká, že to nepotřebují. Pak řeknou: dobře, ty jsi vyhrál, já jsem prohrál, díky, čau – nemám k tomu co říct, protože o tom vlastně nic nevím.

Moderátorka: Myslím si, že to, co říkáš, není tak vzdálené.

Vzdělávání, nebo schovávání se za přípravu?

Otázka: Když se konzument posune do pozice tvůrce – začnu se vzdělávat, číst, poslouchat podcasty a chci začít něco tvořit –, může se stát, že mám pocit, že se hrozně učím a jdu tvořit, ale zůstane jen u toho. Říkám si, kolik jsem toho dneska udělala, ale nic nevytvořím. S tím podle mě může bojovat velký počet lidí.

To jsi popsala skvěle, protože ten pocit opravdu můžeš mít. Jedna věc se tam podle mě určitě děje: pokud konzumuji specifický obsah, můžu opravdu nabírat vědomosti a získávat i nějaké zkušenosti. Nelze všechno prožívat od nuly a zažít všechny pády, které jsem zažil já – to je podle mě blbost. Je důležité naučit se dovednost učit se z cizích chyb, jinak by svět nebyl tam, kde je, a všichni by začínali pořád od nuly. Rozhodně nemusíš všechno prožít, jde si to výrazně zkrátit. Ale ten pocit tam opravdu je – přehrávám si to teď u sebe a kolikrát to mám úplně stejně. Můžeš poslouchat všechno donekonečna.

Moderátorka: Je to takové, že se schovávám za přípravu.

Rozumím. Já to sám používám tak, že potřebuji konzumovat něco, co jsem schopný použít ve velmi krátké době. Ale rozložil bych to ještě jinak, protože už se bavíme o tom, že jsem v módu, kdy chci jít něco tvořit, a jdu se vzdělávat.

Začni zeširoka, pak jdi do detailu

Nejdřív potřebuji začít zeširoka a správně si nastavit mysl. Pokud to neudělali moji rodiče doma, potřebuji najít obsah, který mi s tím pomůže – pokud je mým cílem dostat se k finanční svobodě. Na to máme poměrně dost témat: lidé si můžou poslechnout podcasty o finanční svobodě a o složeném úročení, aby pochopili základ, který je stavebním kamenem. Pak si myslím, že skvělou hodnotu může mít i tenhle podcast – o tom, jak se dostat k tvůrci, pak udělat tranzit ke kapitálu, který vytvoří další peníze, a jsme zase u toho širokého konce, u finanční svobody.

Pak je ale potřeba jít do detailů, protože do finanční svobody se nedostanu tím, že budu poslouchat podcasty o finanční svobodě. To už všechno vím: potřebuji utratit méně, než vydělám, klíčem je co nejvíc ušetřit a dát peníze do práce – do akcií, do nemovitostí –, to vytváří větší hodnotu, složené úročení a nenarušit ho. To je stavební kámen, ale samo o sobě mě to tam nedostane.

Potřebuji najít problém, který budu řešit. To je podle mě klíč a musím vyjít z toho, co mi je blízké a co mám rád. Nejlepší je pozorovat na sobě, co dělám ve volném čase. Pokud zjistím, že ve volném čase rád studuji věci o medicíně, biotechu nebo léčbách, bude to nejspíš můj obor. Pokud tam trávím sedm hodin denně, jsem schopný se tam vzdělávat, protože chci, a ne protože musím. To je ono.

A kolem toho pak přemýšlím, kdo řeší jaký problém a jaký problém tam můžu jít řešit já. Můžu to vzít z různých úhlů: můžu mít farmaceutickou firmu, jít do oboru lékáren, nebo dělat obsah, protože jsem třeba doktor. Myslím, že tohle teď na sítích hodně frčí – doktoři, kteří se najednou stali tvůrci a přinášejí lidem spoustu hodnoty a know-how, které mají nastudované z praxe, a to lidskou řečí. Doktoři mají podle mě problém mluvit lidskou řečí, protože jsou tak odborní, a pokud to dokážou, je tam obrovský gap a gigantický prostor. Najednou z toho vytvoří obrovský byznys, který je úplně mimo hlavní činnost, kvůli které studovali. Je to hrozně vtipné a ve většině oborů se to děje přesně tímhle způsobem.

Takhle u toho budu přemýšlet, dostanu se k detailu a pak jdu samozřejmě studovat – kurzy, obsah, konzultace, odborné aplikace v jakémkoliv oboru – a jdu do detailu. Je to takzvaný reverse engineering: začínám zeširoka, od výsledku, a jdu k detailu. Nejdu od detailu nahoru, což dělá hodně lidí, a je to podle mě špatně. Postupuji shora dolů.

Moderátorka: To jsem přesně chtěla říct – musíš začít od výsledku, abys věděl, kam tvoje studium směřuje. Když mě zajímá jen téma finanční svobody a baví mě koukat na ty lidi, poslechnu si to, ale proč to dělám? Podle mě musím už mít cíl, co chci vytvořit, a na základě konkrétního produktu se dovzdělávat – a vědět, že to dělám kvůli tomu produktu. Jinak to budu dělat pořád dokola. Nakonec stejně slyšíš, že tam nic moc nového není. Spíš ti někdo sedne, řekne to tvým stylem, dá lepší příklady a ty to pochopíš, ale vesměs lidé konzumují podobnou věc. Možná taky záleží na tom, v jakém čase to je – jako když se díváš na film: poprvé ti utkví deset věcí, podruhé, potřetí nebo za rok ti utkví něco jiného.

Je to tak. A abych to dopověděl: pak je podle mě důležité, jak říkáš, nastudovat věci k tomu produktu nebo k té firmě, k tomu, co jdu dělat. A ideálně chci studovat věc, kterou můžu hodit do praxe zítra nebo příští týden, aby to bylo rychlé. Vím, že se chci dostat tam, ale nemůžu teď řešit finále, protože teď potřebuji vyřešit detail, bez kterého se dál nepohnu.

Bez velkého „proč“ to nepůjde

To už je samozřejmě práce a je to nepohodlné, protože člověk najednou zjistí, že i v oboru, který ho baví, je spousta detailů, které ho vůbec nebaví. To bude podle mě v každém oboru. A tady přichází na řadu klíčová věc: touha a důvod proč. Pokud máš velké „proč“, jedině to tě podle mě dokope k tomu, že uděláš i detaily, které tě zrovna nebaví, protože víš, že se bez nich k té větší věci nedostaneš.

Tím se dostáváme ke konzumentům. Má konzument velké „proč“? Moc ne, protože má pohodlný život. Pokud mu rodiče dají všechno a vychovávají ho v peřince a ukolébávají, takový člověk podle mě nemá vytvořené dostatečně velké „proč“ a nemá důvod to jít dělat. I když ho ta věc baví, zjistí, že po cestě je 150 problémů, které ho vůbec nebaví, a jeho „proč“ je nepřebije, takže zase skončí v komfortní zóně.

Narvaný kalendář neznamená posun

Otázka: Když se konzument přetvoří v tvůrce, začne se vzdělávat a tvořit hodnotu, může přijít další rovina: má úplně narvaný kalendář, od rána do večera lítá, neví, co dřív, myslí si, že tvoří hodnotu, ale nikam se neposouvá. Je jen hrozně zaneprázdněný, celý den pracuje a je to pořád stejné.

Řekl bych, že to bude řešit taky spousta lidí. Tvůrce podle mě potřebuje mít spoustu času na přemýšlení – aby si sedl do helikoptéry, vyletěl do výšky, podíval se na všechno, co se děje a co tvořil, a zhodnotil to. Člověk, který je tvůrce nebo podnikatel v tvůrčím režimu, musí mít v každém dni, nebo aspoň v každém týdnu, vyčleněný čas na několik věcí.

• Vzdělávání. Když to vezmu na den, několik hodin se vzdělávám, tedy naučím se novou věc. Jak říkal Charlie Munger, naším jediným úkolem je jít večer spát chytřejší, než jsme se ráno probudili. Bez toho nemůžu den zakončit, cítil bych se hrozně špatně. Když se nenaučím aspoň jednu věc, vezmu si ještě ve 12:30 v noci telefon a jdu se něco naučit, i když je to úplně mimo obor. Je to strašně důležitá vlastnost, která člověka hrozně posouvá, a má to taky složené úročení – nejen peníze, ale i vědomosti.
• Práce na byznysu. Musím vyřešit dva tři zásadní problémy ve firmě, i když mě nemusí bavit.
• Tělo. Musím se postarat o své tělo a udělat nějaký sport, protože všechno, o čem mluvíme, je k ničemu, když tělo nebude fungovat. Když nebudu mít zdravé tělo, nebudu mít automaticky ani zdravou mysl.
• Čas na zamyšlení. Čím dál bude člověk postupovat, tím víc času na zamyšlení – a taky na studium – bude potřebovat. To jsou věci, kterým je podle mě potřeba věnovat co nejvíc času.

Je to všechno propojené. Na začátku, když člověk buduje firmu sám, potřebuje samozřejmě strávit dost času i v ní a na ní, ale pak začneš věci outsourcovat. Stejně jsme to dělali u e-shopu, o tom jsme taky mluvili.

Obětovat krátkodobý efekt: příklad Amazonu

Moderátorka: Tady se můžeme vrátit k technologiím, které ti umožní nedělat činnosti, na které už dnes je AI nebo robotizace. Spoustu věcí můžeš nahradit nejen lidmi, ale i technologiemi, a zbyde ti víc času na tvoření.

Přesně, a bavíme se o úplně stejných věcech jako v té domácnosti. Usnadňuješ si věci, nechceš dělat rutinu, protože tu dnes udělá AI agent.

Moderátorka: Ale je hrozně těžké to v sobě změnit, to můžu říct.

A samozřejmě to stojí čas nastavit. Člověk si řekne: tohle si radši udělám sám. Ale stačí to jednou nastavit a pak to pro tebe dělá pořád. Jenže abys to nastavil, musíš obětovat čas – rychlejší je to jít udělat než to nastavit. Zase to tedy spěje k mentalitě, že musím obětovat krátkodobý efekt. A to je mentalita tvůrce.

Protože které firmy jsou nejúspěšnější? Ty, které se vykašlaly na krátkodobý zisk. To je celé. Amazonu nešlo o to vydělat peníze hned v prvním roce, ani v pátém, ani v desátém – byl ztrátový hrozně dlouhou dobu. A co vytvořil? Příkop, protože to, co udělal, není nikdo schopný zreplikovat. Takeři to ale mají spíš tak, že jdou podnikat a chtějí být příští měsíc v plusu a za půl roku vydělat tolik a tolik peněz. Mají krátkodobou vizi a potřebují ty peníze vzít hned.

Co je těžší: vytvořit hodnotu, nebo ji prodat?

Otázka: Co je podle tebe větší problém – vytvořit hodnotu, nebo ji umět prodat? Kolem sebe mám spoustu lidí, kteří něco umí, ale neumí si říct o peníze a neumí to prodat.

Myslím si, že tady je to velmi jednoduché. Tvoření věcí se podle mě komoditizuje – to znamená, že ztrácí hodnotu, a AI to teď všechno jen umocňuje. Daleko důležitější je distribuční kanál: umím to prodat, mám kde a komu to prodat, mám komu to prodat zítra. Svět odměňuje ty, kdo mají distribuční kanál.

Příklad: minule jsi mluvila o Kylie Jenner. Můžeš pro ty, kdo nevědí, říct pár slov, kdo to je?

Moderátorka: Je to modelka a podnikatelka, z rodiny, která prorazila a dělá všechno – natáčí reality show. Je to takový showbyznys, ale dnes můžu říct, že jsou to i podnikatelé, mají vlastně rodinnou firmu a každý v rodině tvoří něco jiného. A mají velký osobní brand.

Tím pádem mají distribuční kanál. Když se Kylie Jenner zítra probudí a řekne si, že udělá řasenku, boty nebo lízátko – úplné hovadiny –, prodá to za pět minut, prodá cokoliv za miliardy dolarů.

Moderátorka: A nemusí to být jen Kylie Jenner nebo Kardashianky. To jsou i malí youtubeři známí jen v Česku. Mají videa, pak si udělají drink, nakonec skákací hrady – a mají všechno, úplně různé kategorie.

Protože mají distribuční kanál, vlastní svá média. A myslím, že nádherným příkladem je dnes i svět softwaru. Investuji do akcií a vidím, že svět se bojí a softwarové firmy jsou potrestané, protože AI dokáže software vyrobit. Trh má strach, že si ho firma buď vyrobí sama, nebo vzniknou další firmy, které dnes dokážou vyrobit totéž za zlomek času. Klíčová otázka ale podle mě je: znamená to, že když to dokážu vyrobit, mám automaticky byznys? Podle mě ne.

Moderátorka: Je spousta šikovných podnikatelů, kteří jsou finančně neúspěšní, protože tvoří, ale neumí to prodat.

Přesně tak. A tady se dostávám k tomu slovu komoditizovat: tohle se stává věcí bez hodnoty. Vyrobit něco ve světě softwaru podle mě vůbec automaticky neznamená, že to má hodnotu – musíš to umět prodat. Tím odpovídám na tvoji otázku: umět prodat je naprosto klíčové a lidé a firmy, kteří mají distribuční kanál, vždycky zvítězí nad těmi, kteří mají mnohem lepší produkt. Nikdy nevyhrává ten, kdo má nejlepší produkt. Vyhrává ten, kdo má největší publikum, největší distribuční kanál a nejlepší marketing. Je to nefér, ale dává to logiku a smysl a prostě to tak je.

Vysoký příjem a inflace životního stylu

Otázka: Kdy člověk narazí na to, že prodává jen svůj čas? Může být dobře placený a mít vysoký příjem, ale nevydělává, protože má velkou inflaci životního stylu.

Na to jsi vlastně sama odpověděla. Příjem může růst – můžu začít vydělávat 200, 300, 500 tisíc –, ale pokud mi nestačí Škodovka a potřebuji Porsche a tak dále, zvýšil jsem standard, ale finančně jsem se nikam neposunul.

Otázka: Je takový člověk maker, nebo taker?

Těžko říct. Dovedu si představit, že je to maker, ale mentálně nemá nastavenou mysl na finanční svobodu. Takovému člověku může chybět vzdělání v té finální fázi. Umí tvořit hodnotu, umí detaily a umí růst, ale může mít mezeru v pochopení finanční svobody. Za mě je finanční svoboda o tom, že z vyššího výdělku jsem schopný ušetřit víc peněz, které dám do práce a které mi vydělají další peníze. A když peníze, které vydělaly tyhle peníze, převýší peníze, které vydělávám v práci, pak můžu dělat, co chci.

Otázka: Stačí tedy víc peněz? Když to vezmu v procentech – z běžné výplaty si dám 20 % stranou na investice, a když si zvýším příjem, zůstává tam znovu 20 %?

Ne – 50 %. To procento se zvyšuje, protože náklady mám stejné. Pokud se nezvyšuje, máš inflaci životního stylu.

Moderátorka: To jsem chtěla říct: těch 20 % je ve výsledku v absolutní sumě víc než z běžné výplaty, takže to působí, že mám víc peněz, pracuji víc a odkládám si víc – ale jen v absolutní sumě.

Ideál: utratit 10 %, investovat 90 %

Mluvíme o tom, jako by tenhle stav nikdy nekončil, ale každý si sám určí, kdy skončí. Dostane se na úroveň, kdy si řekne, že už opravdu nepotřebuje víc, a může začít s inflací životního stylu. Dostanu se tedy do bodu, kdy jsem podnikáním nebo zaměstnáním zvyšoval příjem a byl jsem schopný spořit nejen víc v absolutní sumě, ale i víc procent, což je v absolutní sumě ještě víc.

Ideální je být ve stavu, kdy za život utratím 10–15 % a 80–90 % jsem schopný dávat do práce. To je za mě ideální bod: utratit 10 % za život a 90 % dávat do investic. Pak se velmi rychle dostanu k finanční svobodě. A pak přijde bod, kdy si řeknu, že kapitál mi už vynáší tolik peněz – pořád mám třeba podnikání a příjem z něj, kapitál mi tvoří další peníze –, že procento, které spořím na nové investice, už nemusí být tak velké. Už to nemusí být 90 %, může to být 80 %.

Samozřejmě mnohem lepší je to, kam se dostanou ti nejbohatší, u kterých to pořád funguje obráceně. Jsou schopní kapitálem vytvářet tolik hodnoty a peněz, že útrata za jejich život naopak klesá. Nebude to ani 10 %, budou to jednotky procent a u Buffetta to bude 0,001 %. Je to tak gigantické, že těch 0,001 % v absolutní sumě ani nespotřebuje na život.

Moderátorka: V tom bodě si ale člověk musí uvědomit, že když už nebude tolik pracovat – protože, jak jsme říkali, nejde o práci pod tlakem, ale o práci, když a co chci –, uvolní se mu ruce na zábavu a na život, a automaticky bude potřebovat víc peněz, protože bude mít víc času. Nebo bude mít rodinu, takže půjde na golf ve čtyřech, ne sám.

Přesně na to ti odpovím, skvěle jsi to popsala. Tohle finále už vyřeší jen zhodnocení kapitálu. Na úrovni Buffetta nebo na úrovni, kterou jsi popsala, už to podle mě nevyřeší práce. Vyřeší to obrovský balík peněz na investování v akciích a nemovitostech, který tvoří hodnotu. Díky tomu jsem schopný, i když mám víc času, chci víc zábavy a mám děti, takže potřebuji mnohem víc peněz, mít to procento pořád stejné, nebo nižší. Musím ale udělat ten tranzit – přesunout co nejvíc kapitálu z práce a podnikání do investování.

Pokud to udělám, dává smysl, že ve finále, v tom přechodu, potřebuji uvolňovat víc a víc času na přemýšlení a vzdělávání o investování, protože se musím stát dobrým kapitálovým alokátorem. Pokud budu vědět, kam kapitál alokovat, do čeho investovat a kdy to měnit, zajistí to, že i když můj životní styl poroste, procento zůstane pořád malé, možná dokonce menší. To je za mě úplně ideální stav. Největší problém je, že většina lidí to zabrzdí inflací životního stylu.

Do čeho investovat: akcie a nemovitosti

Otázka: Teď se dostáváme k bodu, který je ti blízký, protože investuješ do nemovitostí i do akcií. Transformace od konzumenta k tvůrci vede přes tvoření hodnoty a monetizaci. Už mám nějaký kapitál, vydělávám peníze a odkládám si do aktiv. Do jakých aktiv by měl člověk investovat, aby se přiblížil k tomu finále?

Pro mě jsou to dvě aktiva: akcie a nemovitosti. Jsou to zároveň dvě kategorie, ve kterých na této planetě zbohatlo nejvíc lidí, takže já bych se ničím jiným nezabýval. Vím, že u investování spousta lidí zase řeší krátkodobé zisky – obchodování CFD, forexu a různých pákových produktů. Za mě je zbytečné to řešit. Zůstat u akcií a doplnit to opcemi je úplně optimální.

Nemovitosti někomu nevyhovují, jinému můžou dát nějaký základ a pocit bezpečí, což je podle mě v pořádku. Je s nimi ale spojeno mnohonásobně víc starostí než s akciovým portfoliem a nejsou zdaleka tak likvidní. Podle mě nelze říct, že je jedno lepší než druhé, bude to individuální. Celkově ale řekl bych, že když se podíváme na žebříček nejbohatších lidí, velké bohatství se vytvořilo na akciích – ne tím, že někdo skoupil nejvíc baráků na planetě.

Čím výš totiž rosteš, tím hůř hledáš dobré dealy v nemovitostech. Koupit jeden byt, najít ho někde levně, trošku mimo trh, a opravit ho – to se všechno dá. Pak to uděláš třeba i s menším činžákem. Máme několik činžovních domů, takže to vidím: čas od času v nějakém roce najdeš mispricing, dobrý deal. Ale představ si, že se posuneš výš, potřebuješ kupovat velké domy, nebo hodně domů, a musíš to dělat každý rok, protože máš pořád tolik kapitálu. Začneš zjišťovat, že to není obor, ve kterém se dají najít velmi výjimečné příležitosti a opravdu zbohatnout. Je to pak spíš na udržení bohatství – nemám to všechno v bance, mám to v cihlách. Budeš muset kupovat domy s velmi nízkou návratností, protože chceš hlavně udržet hodnotu a někam peníze dát. Klíčem je udržet hodnotu, ne nutně mít návratnost 10 nebo 20 %. Budeš mít návratnost 2–3 %, protože budeš mít to nejlepší. Je to i kapitálově náročné a likvidita tam není taková.

Tohle myslím velmi dobře popisuje i Warren Buffett. Říkal, že nemovitosti mají rádi, ale nejsou v nich schopní vytvořit takové bohatství jako na akciích. Akciový trh je super v tom, že se pan Trh čas od času zblázní. Funguje tam víc mechanik a emocí, protože je všechno kótované každý den, každou minutu a vteřinu. Ceny se pořád mění a často se dostanou úplně mimo hodnotu, a najednou tam objevíš naprosto výjimečné příležitosti, které v nemovitostech nejsi schopný najít. Uděláš investici, která ti za tři roky vynese desetinásobek nebo dvacetinásobek. Řekni mi, jaká nemovitost tohle vynese. Nebavím se o jednom bytě – možná bych někde našel byt ve vyloučené lokalitě, která by se zase stala nevyloučenou, a tam by možná takové zhodnocení bylo, ale to je gigantická spekulace. Na akciích takové příležitosti hledat dokážeš.

Vlastní firma jako aktivum – a proč nestačí

Otázka: Než člověk začne investovat do akcií nebo do těchto aktiv, když má firmu a byznys – aktivem může být i osobní brand, ne?

Jasně, aktivem je samozřejmě i vlastní firma a podnikání. Když mám svůj byznys, dává samozřejmě smysl do něj investovat, pokud je kapitálově náročný nebo pokud vidím, že může růst – možná to v ten moment dává největší smysl. Pokud se ale chci opravdu dostat k finanční svobodě a cílem je to, o čem se bavíme – dát do práce co největší část kapitálu, aby vyráběl peníze –, nebude podle mě stačit cpát všechno jen do svého podnikání. Už při podnikání nebo zaměstnání je potřeba učit se investovat, protože finále je stejně investování. I když vyberu úspěšnou firmu a prodám ji za stovky milionů korun, stejně ty peníze nakonec dám do práce a ve finále vytvoří mnohonásobně víc peněz, než mi vytvořila ta firma.

Samozřejmě to můžeme vzít do extrému – jsou tu nějací unicorns, firmy, které se úplně vymknou, jsou výjimečné, a někomu se podaří vytvořit gigantický byznys. Má dobré načasování, trefí to, vsadí na to všechno, riskuje všechno, půjčí si na to peníze a ono to klapne. Jenže 99,9 % lidem to nevyjde a o těch se nemluví. Je tedy potřeba zvážit, jestli chci takové riziko, nebo chci jít spíš cestou, kde mám pravděpodobnost mnohonásobně vyšší. A to je podle mě cesta zvýšení mzdy v práci, vytvoření podnikání při tom, vybudování firmy, která vybuduje kapitál, uvedení kapitálu do provozu rozumnými investicemi a vytvoření bohatství a finanční svobody. Je to ověřená, logická cesta, není v ní žádný scam. Tímto způsobem zbohatlo nejvíc lidí na této planetě. Jen to není cesta, která tě tam dostane příští týden – není krátká.

Srovnávání s ostatními: motivace, nebo závist?

Otázka: Vraťme se na začátek, k člověku v učícím se módu. Konzument nesleduje konzumenta, konzument vždycky sleduje tvůrce. Když pak chci něco tvořit, může tam přijít porovnávání a srovnávání se. Kdy je to ještě zdravé a kdy už to přechází v závist?

Řekla jsi klíčovou věc: konzumenti sledují tvůrce. Neumím si představit, že by konzument sledoval konzumenta, protože ten nic netvoří, nemá co sledovat – leží na gauči a scrolluje. Popsala jsi tím trh. Představ si, že jsou tu konzumenti, gigantická skupina, a malinkatá skupinka tvůrců. Všichni konzumenti sledují tvůrce, ale zároveň i tvůrci, aby se stali tvůrci, musí sledovat tvůrce, protože jinak nerostou, nevzdělávají se, nenajdou cestu a nevědí, jak ji provést – nemají know-how. Takže si vezmi, jaký trh tvůrci mají: všechny. Jakmile jsi tvůrce, máš další tvůrce, lidi, kteří se tvůrci chtějí stát, a všechny konzumenty. Gigantický trh.

A ke srovnávání: četl jsem jednu velmi zajímavou knížku, napsanou z pohledu mysli. Četl jsem ji, když se nám narodil Albert, protože tam hezky popisovali, jak se vyvíjí dětský mozek. A mluvilo se tam právě o srovnávání – že je to typická lidská vlastnost: on má tohle, umí tohle, ty to ještě neumíš, a pořád srovnáváš. Pokud si pamatuji, už je to déle, knížka říkala, že není dobré srovnávat vůbec, protože srovnávání tě nakonec spíš stahuje dolů, než aby tě motivovalo. Pro někoho to ale může být motorem – pokud to vezmu zdravě, že tam chci třeba být. Nemám závist, ale je to pro mě motivace.

Moderátorka: Jsou dva způsoby, jak tyhle lidi sledovat – buď pro motivaci, nebo proto, že jim to člověk závidí.

Přesně. A závistí si to konzumenti většinou obhájí. Řeknou si: no jo, on měl rodiče, mohl být doma do 35 let, mamka mu vařila, proto je tam, kde je. A máš milion obhajob. Mimochodem, to je další definice takerů, konzumentů: přesně takhle mluví. On to měl snazší, on udělal tohle, jemu pomohl tenhle, on měl kontakty. Spíš než aby se ptali, proč on je v té fázi, a jak se tam dostat, se obhajují. To je cesta úplně do pekel, tímhle se nikdo nikam nedostane.

Nedívej se příliš daleko – a štěstí přijde jen tomu, kdo zkouší

Při srovnávání se o tom ale dá přemýšlet motivačně. Teď se zamýšlím, že podle mě není úplně dobré dívat se hodně daleko. Když vidím někoho, kdo je opravdu o deset levelů dál, může to být demotivující. Řekneš si: dobře, já jsem teď vydělal první milion, a on si koupil letadlo za 150 milionů, které stojí 25 milionů ročně na údržbě – co dělám špatně? A přitom nemusíš dělat všechno špatně. Jen už ušel daleko delší cestu, dal tomu daleko víc úsilí a možná měl i obrovské štěstí.

Štěstí mimochodem hraje obrovskou roli. Ale štěstí nepřijde, když to nezkoušíš. Štěstí neznamená, že spadne z nebe. Štěstí znamená, že zkouším hrozně moc věcí v poměrně krátkém čase a dokážu rychle poznat, čemu se mám věnovat víc a čemu míň. A pak přijde štěstí – často to trvá dlouho, ale když to nezkusím, nepřijde.

Může být demotivující podívat se na takového člověka a říct si: dobře, to je můj sen, ale musím pro to udělat ještě hrozně moc kroků. A vůbec se musím zamyslet, jestli je to můj sen a jestli mě to, co dělám, k takovému životu vůbec může dovést. Spousta lidí bude dělat nějakou věc a koukat, jak má někdo private jet, ale cesta, kterou jdou, je tam vůbec nemůže dostat, ani když se v ní dostanou na vrchol. Proto začínám shora a reverse engineeringem se dostávám k tomu, co mám dělat. Pokud mám takové cíle, podle mě není dobré začínat nutně jen od toho, co mě baví, protože to mě reálně k private jetu, pokud je to můj sen, dovést nemusí. A pak se dostaneš do životní fáze, kdy si řekneš: dal jsem do toho deset let, daří se mi, mám úspěch, ale zjistil jsem, že se tímhle k vysněnému private jetu nedostanu.

Veterinářka, kadeřnice a limit oboru

Moderátorka: Vím, na co narážíš. Slyšela jsem jednoho podnikatele – nevím přesně, kdo to byl –, jehož dcera strašně chtěla být veterinářkou. Vysvětlil jí, že může být veterinářkou, ale dostane se na finanční limit a víc nevydělá, nebo se může stát investorkou a tam má zisk neomezený. Musí si jen vybrat cíl a pak činnost, která ji k němu dostane – a veterina to nebude.

Přesně tak. Ale bavili jsme se o tom s tvojí ségrou, která je kadeřnice a rozjíždí svůj vlastní kadeřnický salon. Na první pohled to může mít spojení s tou veterinou. V jádru s tím souhlasím, ale myslím si, že myšlenka, kterou ten pán říkal, není úplně dokončená, protože i tam najdeš bod, kde z toho můžeš udělat velký byznys.

Tvojí ségry jsem se přesně zeptal, kam se chce dostat. Chceš vydělávat 100 000 Kč měsíčně, když budeš mít svůj salon? Myslím si, že je to reálné, je šikovná, takové peníze si vydělat můžeš, možná víc. A to bude ten limit – stejně jako když si otevřu vlastní veterinu. Ale můžu vytvořit brand veterin nebo salonů a mít jich spoustu v České republice, na Slovensku, v Evropě a na celém světě. A můžu mít vlastní produkty, protože najednou mám distribuční kanál. Když si udělám vlastní šampon a zítra ho dodám do regálů svých 150 poboček, mám distribuční kanál, o kterém jsme mluvili, a zítra prodám 1000 kusů.

Moderátorka: Nebo dělat školení – když už tam stojím, tak ne kvůli jedné hlavě, ale kvůli deseti.

A řekl jsem: pojďme se podívat, jestli už to někdo udělal a jaké bohatství se dalo v kadeřnictví vybudovat. Protože teď jsme u toho hledání: když je mým snem private jet, dostane mě k němu kadeřnictví nebo veterina? A za mě je odpověď ano. Našli jsme světové firmy – nepamatuji si sakra čísla, ale to je jedno, byly to stovky milionů dolarů, které generuje ten nejslavnější kadeřnický komplex. Byl to opravdu člověk, který byl kadeřník, vytvořil kadeřnictví a spouštěl jedno za druhým. Vytvořil spoustu poboček, prodává v nich své produkty a má z toho franšízu stejně jako McDonald's. Dnes už vlastní i budovy, ve kterých pak pronajímá křesla. Takový gigantický byznys může mít několik private jetů. A stejně tak se to dá uchopit i ve veterině.

Vyžaduje to už samozřejmě něco jiného než to, že mě baví zvířátka. To už jsi investorem ve svém podnikání. A když půjdeš za tímhle finále, nakonec už vlasy nestříháš, ale řídíš firmu a ten gigantický kolos. Dostat se k němu ale můžeš, a můžeš začít tím, že ve svém salonu stříháš vlasy a tohle je tvůj cíl. Nakonec se z tebe stane podnikatel a investor, ne ten, kdo dělá tu činnost.

Tím pádem k tomu potřebuješ vzdělání už po cestě. Pokud je tohle mým cílem, od prvního dne se samozřejmě učím co nejlíp stříhat vlasy a tvořit brand konceptu, ale přijdu domů, odložím nůžky a jdu se vzdělávat v tom, jak budovat pobočky, jak to dělat, kde na to vezmu financování, kdo mi půjčí, jestli si místa mám nejdřív pronajímat, nebo je kupovat, jestli si mám rovnou vzít hypotéku na dům, udělat v něm salon a ten pak pronajímat. To už je o kapitálové alokaci a přemýšlení, jak pracovat s financemi, a potřebuješ úplně jiné schopnosti než kadeřnice, která umí – v uvozovkách – jen ostříhat vlasy.

Kdy mám dost? Jak poznat finanční svobodu

Otázka: Na závěr se zastavme u finanční svobody. Přijde mi, že to slovo je takové neustálé kolo. Jak člověk pozná, že už je tam, že už má dost a že mu investice stačí a může do práce chodit jen tehdy, když chce?

Myslím, že jsme to už hodně zmínili, a kdybych to měl shrnout: ideální stav je to přestřelit. To znamená mít zaměstnaného tolik kapitálu, že roste takovým tempem, že i když můj život kvůli inflaci životního stylu hrozně vzrostl, utratím za něj stejně menší procento, než jsem utrácel na začátku. To je za mě úplný ideál, protože mi to dovoluje dělat jakoukoliv inflaci životního stylu a procento bude pořád menší. Kapitál vydělává pořád víc peněz, ale já utrácím pořád míň – byť v absolutní sumě, jak jsi správně popsala, je těch 20 nebo 10 % s tím, jak kapitál roste, už hrozné číslo. Dostaneš se do fáze, kdy si můžeš kupovat jachty, auta, každý den něco, ale už to nedává smysl a vůbec tě to nenaplňuje, takže to dělat nebudeš. Tím to přestřelíš, protože zjistíš, že potřebuješ jen tolik a tolik peněz – to je ten limit.

Konkrétně se to říká hrozně těžko, ale myslím si, že opravdu nádherný život může člověk mít pro svou rodinu, pokud je schopný vydělat 2–3 miliony korun ročně. A myslím tím, že mu to zbyde – ne že je to jeho příjem ve firmě nebo mzda, ze které musí platit náklady. Mluvím o zbytku očištěném od nezbytných životních nákladů: mám už pořízený dům a auta, která chci, tyhle velké částky mám vyřešené a splacené, nebo očištěné o hypotéku. Pokud mi pak zbyde 2–3 miliony korun, myslím si, že má člověk ve čtyřech lidech úplně nádherný život na velmi vysokém standardu.

Rok cestování za 3 miliony korun

Zkusili jsme si pár let takhle žít, kdy jsme si řekli, že jdeme cestovat. Pro příklad: v zimě, protože máme rádi hory, jsme si pronajali krásný dům v horách hned u běžkařské tratě, kde vylezeš z obýváku na běžkách a jdeš běžkovat. Krásná lokalita, byli jsme tam měsíc, měsíc a půl. Pak jsme přijeli na chvilku domů, pak jsme letěli na měsíc a půl na Havaj, pak domů, pak na další měsíc na Floridu. Mezitím jsme jeli do Itálie, do Chorvatska, do Španělska, kde jsme byli tři měsíce, a teď jsme tu zase tři měsíce. Pak jedeme domů a zase to opakujeme.

Moderátorka: Ale nikdy jsme přitom nepřestali tvořit hodnotu. Pořád přitom všechno děláš, nedá se to popsat jako dovolená.

Chci ale říct, že nahoru je to samozřejmě neomezené. Dokážeš udělat dovolenou na Havaji za 6 milionů korun a není to žádný problém, pokud půjdeš do Four Seasons – zrovna Havaj je extrémně drahá. Ale podle mě dokážeš Havaj udělat i za 500 000 Kč, ne za pět nebo šest milionů, a pořád nespíš ve stanu na pláži, ale máš velmi dobrý level. Mám to spočítané úplně podrobně a nechci říkat, kolik přesně to stálo, ale můj odhad je, že i když to udělám na velmi slušném levelu, včetně všeho, co jsem popsal, rodina za takhle vypadající rok neutratí víc než 3 miliony korun. A to beru, že už mám pořízená auta a dům, všechno vyřešené.

Pro mě to bylo docela překvapující, protože jsem si myslel, že na takový život potřebuji mnohem víc peněz, a nakonec jsem zjistil, že tolik nepotřebuješ. Zase je samozřejmě někdo v pozici, kdy jsou pro něj 3 miliony korun nepředstavitelné peníze, takže záleží, z jakého úhlu to hodnotíš. Ale jak jsme rozebírali v předchozích podcastech, dostat se k zisku 3 milionů korun není zas tak komplikovaná cesta. Může to být dost reálné v zaměstnání, hodně reálné dnes v podnikání a následně i v investování.

Moderátorka: Nekoukat se na to jako na jeden velký cíl, ale rozkouskovat si to postupně na jednotlivé kroky, které jsou reálnější.

Sleduj, jak se úspěšní dostali na vrchol

Moderátorka: Ještě jsem si vzpomněla, co jsem chtěla říct ke sledování lidí, kteří jsou výš – neporovnávat se, ale brát si od nich motivaci. Říkal jsi, že někdy může být demotivující koukat na ty nejúspěšnější, kteří jsou na vrcholu. Já je ráda sleduji za předpokladu, že si je rozkouskuji. Nekoukám na ně jako na lidi, kteří už tam jsou, ale baví mě zkoumat, jak se tam dostali – z jaké částky, co pro to udělali, jak daleko skočili.

Jasně – jaké byly ty kroky. Reverse engineering, zkoumat jejich cestu. To pak může být zajímavé, obzvlášť když jsou ochotní se o to podělit. Tam pak najdeš velkou hodnotu.

Vyčísli si život, který chceš

Ještě jsem chtěl říct jednu věc: je dobré si to podle mě rozčlenit. Já si zaprvé všechno dávám do Excelu, takže přesně vím, kolik rodina potřebuje na nezbytně nutný život. Pak kolik na, řekl bych, spokojený život – ten obsahuje nějaké položky navíc, třeba že půjdeme na večeři nebo pojedeme na víkendový výlet. Pak dejme tomu vysněný život a pak absolutní finanční svobodu, kde mám blbosti, o kterých vím, že je nepotřebuji, ale když budu mít peníze a bude to pořád představovat 5 % z nich, můžu si je dovolit, protože mě to nezlomí. Na tohle je dobré si udělat odhad.

A k tomu pozorování lidí: snažil jsem se odhadnout, kolik peněz za rok potřebují na svůj život, aby ho mohli mít. To mi přišlo zajímavé, protože zjistíš: aha, private jet stojí tolik a tolik, to je úplně jiný level – ale je tam cesta. Můžu si ho pronajímat, protože pronájem bude stát třeba 150 000 Kč, a to je úplně jiná suma než vlastnit jet za 200 milionů, který tě stojí 10 milionů ročně v provozu. To je jiná dimenze. Ale můžeš ho zase pronajímat v době, kdy nelétáš, takže kolem toho se dá vždycky vytvořit nějaký byznys. Pak zjistíš, že většina lidí, kteří vlastní jety, má firmu, která jet vlastní a pronajímá ho, a oni si ho pronajímají jen sobě. Jet jim tak vydělává peníze, nebo je třeba na nule, oni si vybukují časy, kdy chtějí letět, a mezitím letadlo lítá a pracuje pro ně. Je to dobrá kombinace, i když jsou to zase jen starosti, takže to musíš mít rád.

Je ale dobré si udělat takové levely a říct si: pokud se dostanu na tuhle úroveň, budu už hodně spokojený a nadšený. Vím, že nic víc nepotřebuji, máme všechno, co chci, děti chodí do super škol, žijeme na hezkém místě, které máme rádi, dělám, co chci, ne protože musím. A řeknu třeba, že na to potřebuji 3 miliony korun ročně. Když se na tenhle level dostanu, všechno ostatní je bonus a já jsem maximálně spokojený. To odpovídá na otázku, kdy mám dost.

Pak můžu buď udělat inflaci životního stylu – pokud jsem spokojený a nepotřebuji lepší život, tak když vydělám navíc 5 milionů korun, koupím si Range Rover. Nebo řeknu: vydělal jsem 5 milionů navíc a zvyšuji kapitál na investice, protože mi to zvýší příjem, a inflaci životního stylu udělám až potom. To je lepší postup, ale je zdlouhavější a bolestivější a musíš se vykašlat na sebe, protože v ten moment si můžeš jít koupit nový Range Rover, ale nemůžeš to udělat. Pokud to ale dokážeš, pak to letí.

Moderátorka: Je potřeba vyčíslit si život, který chci, v konkrétních číslech, a postupně to podle situace aktualizovat. To mě dostane k číslu a cíli – a ten se bude měnit s tím, jak se člověk bude vyvíjet, s věkem, s časem a s inflací. A možná taky záleží, v jakém věku jsem a co přesně chci.

Díky a těšíme se na příště na další téma. Mějte se.