Kolik peněz SKUTEČNĚ potřebujete, abyste byli bohatí? / Otázky, co mají výnos

„Utrať méně, než vyděláš“: věta z dětství

Otázka: Pamatuješ si nějakou větu z dětství, kterou ti rodiče říkali o penězích?

Pamatuji si ji úplně přesně: „Utrať méně, než vyděláš.“ To mi taťka zaklínal do hlavy, myslím už od deseti let. A bylo to strašně chytré a platí to pořád, protože uspořené peníze se rovnají investovaným. Vždycky mi říkal: utrať méně, než vyděláš, a peníze, které zbydou, dej do práce.

Otázka: To zrovna není dobrý příklad toho, v čem se to liší, protože to platí pořád. Já jsem doma slýchala – a vůbec to nemám za zlé, ta doba prostě taková byla –: uč se, najdi si dobrou práci, budeš mít jistotu, postav si jednou dům a šetři si na důchod. Taková klasika. V té době to platilo, ale dnes je to spíš cesta k chudobě než k bohatství. V čem se ta situace tak zásadně liší?

Myslím, že důvod, proč je to dnes spíš cesta k chudobě než k bohatství, je ten, že dnešní svět – a nejen dnes, už několik let zpátky – odměňuje aktiva. Odměňuje lidi, kteří drží aktiva, kteří jsou investory. Tím, jak se tisknou peníze, neustále upadají na hodnotě. Víme, že peníze na spořicích účtech, i když tam dostaneš nějaký úrok, nepokryjí ani inflaci. Automaticky jsou tak odměňováni lidé, kteří vlastní akcie, podíly ve firmách, firmy, nemovitosti – aktiva, která přinášejí víc peněz a v čase se zhodnocují. Proto se podle mě vytváří čím dál větší rozestup mezi bohatými a chudými a tak trochu vymírá střední třída. Aby se tam člověk udržel, je potřeba stát se investorem a vlastnit aktiva.

Vyšší vzdělání, ale méně majetku než rodiče

Otázka: Mně přijde, že dnes máme vyšší vzdělání než naši rodiče, nebo k němu máme minimálně větší přístup. Zároveň ale mladí lidé mají méně majetku, než měli jejich rodiče ve stejném věku. Dřív, když měl člověk vysokou školu, byl automaticky na dobré, třeba manažerské pozici, bylo to něco výjimečného. Dnes má vzdělání skoro každý. Jak je to možné?

Možná se dá říct, že se majetek hůř pořizuje, protože mzda, obzvlášť výdělek z práce, neroste úměrným tempem, ale všechno kolem nás se zdražuje exponenciálně rychleji.

Otázka: Ale zdražovat se přece muselo i dřív.

Určitě se zdražovalo. Nemám konkrétní statistiky, ale myslím, že běžný člověk před několika desítkami let snadněji dosáhl například na bydlení, protože mzda od té doby nevyrostla o tolik, o kolik vyrostly ceny nemovitostí. Z běžné výplaty se podle mě vlastní bydlení pořizuje hůř. Je to dané jednoduchou věcí: dnes je obrovský podíl lidí, kteří kupují nemovitosti, investory, kteří je kupují za účelem pronájmu, tedy jako aktiva pro byznys. Bydlení – o tom jsme mluvili několikrát – není žádné aktivum, je to luxusní věc, kterou chceme mít všichni.

Otázka: Takže to nekupují pro sebe, ale jako investoři.

Přesně tak, a tím posouvají ceny a růst nemovitostí výrazně výš. V minulosti – a to je jen můj tip – to podle mě nebylo tak rozběhlé jako teď, kdy si běžní lidé nebo de facto i studenti dokážou našetřit na investiční byt a dělat z toho byznys. Nemyslím si, že to dřív byla móda, minimálně ne tak běžná věc, že by na to dosáhlo velké procento lidí. To vzdělání vůbec nebylo a většina lidí takhle vůbec nepřemýšlela. Bylo to opravdu o tom, co ti říkali vaši: najdi si slušnou práci, udělej si bydlení, měj zázemí, vybuduj si bezpečnost.

U vašich mě to ale malinko překvapuje, protože tvůj taťka je podnikatel a prošel vrcholy i dny. Myslím si, že rodiče to často říkají, protože nás chtějí ochránit – kvůli bezpečí. A obzvlášť to platí dvojnásob, když mají holčičku: chtějí ji ochránit ještě víc a dát jí bezpečnost. Můj taťka je taky podnikatel a stejně jako tvůj prošel vrcholy a dny, a tohle mi neříkali. Možná proto, že jsem kluk a kluci mají spíš povahu dravců a víc jdou do rizika. Možná to bylo i typem podnikání – vaši dělali podnikání, které dělají holky i kluci, kdežto můj táta se specializuje vyloženě na chlapskou činnost.

Proč je důležité mluvit s dětmi o penězích

Otázka: Jak moc podle tebe člověka do budoucna ovlivní, co o penězích slyší? Je tedy strašně důležité, jak se k dětem přistupuje?

Extrémně, za mě rozhodně. Vidím to ve svém okolí – a možná to víš i u sebe –, že ne mnoho lidí kolem nás doma s rodiči o penězích vůbec mluvilo. Myslím si, že to není oblíbené téma, které se doma u stolu rozebírá, a je to obrovská chyba. Víme, že škola o penězích moc nemluví a nedá dětem vzdělání a finanční gramotnost, kterou dnes nutně potřebují, aby uspěly. O to důležitější je, aby to udělali rodiče doma.

Otázka: Takže nejen mít rodiče jako vzor, pokud podnikají, a vzít si něco z jejich činnosti, ale i se o penězích bavit.

Stoprocentně, to je za mě úplně klíčová věc. My to i plánujeme, protože máme malého, čtyřletého kluka, a už teď mu dáváme lekce – učili jsme ho, jak prodat a jak si vydělat nějaké peníze. Vysvětlovali jsme mu, že musí něco udělat a někdo mu za to dá peníze, tak ať zkusí namalovat obrázek, protože rád maluje. Namaloval obrázek, odnesl ho babičce a babička mu za to dala 20 Kč. Byl úplně happy. A myslím si, že je to neskutečná lekce, kterou prožije. Možná už na ni zapomněl, ale už je v něm, že je potřeba něco udělat, abych dostal peníze, a za ty si pak můžu koupit nějakou další věc.

Další skvělá lekce, jak říká Warren Buffett, je ukázat dětem, že nikdy ti nezůstane 100 %, protože máme daně, výdaje a tak dále. Když dítěti koupíš zmrzlinu, nejlepší je mu sníst zhruba 30–40 % té zmrzliny. To je nejlepší lekce, jak dítě naučit, že nikdy nemáš 100 % z ničeho.

Co by se mělo učit ve škole: inflace, aktiva a složené úročení

Otázka: Ve škole nás toho o penězích moc neučí – pokud nejsi na ekonomické škole, tak de facto skoro nic, a na základkách vůbec. Co by se podle tebe mělo učit aspoň na základní škole, čím začít?

Základní finanční gramotnost a inflace. Že peníze jsou papírky, které neustále upadají na hodnotě, a že jsou to zároveň naši nejlepší zaměstnanci, kteří pro nás můžou pracovat 24/7, když je rozumnou cestou dáme do práce a vyměníme za aktiva, jako jsou akcie, podíly ve firmách nebo nemovitosti. Nejbohatší lidé světa dnes vlastní zkrátka aktiva – akcie, podíly ve firmách a nemovitosti. A to není dostupné jen pro nejbohatší lidi světa. Můžeme koupit stejné akcie, jaké vlastní oni, jen budeme mít trochu menší podíl. To je úžasná věc, protože to pro tebe pracuje nonstop.

Tohle by měli do dětí nalít ideálně už na základní škole, i když si myslím, že i tam je to dokonce pozdě – rozumné by bylo už na prvním stupni, protože zhruba od 10 až 15 let by si dítě ve spolupráci s rodiči podle mě mělo tvořit aktiva. Aby mělo co nejdelší runway, protože pak pro něj bude nádherně pracovat složené úročení. Měli by je tedy učit inflaci, složené úročení – osmý div světa, jak ho nazval Albert Einstein – a úplné základy: že potřebujeme umět s penězi pracovat a hlavně utratit méně, než vyděláme. A pak je dávat hlavně do aktiv a odložit spotřebu, okamžité uspokojení věcmi typu „koupím si auto, hezčí věc, nový telefon“, na později. A tohle neoceňovat. Problém je, že dnešní svět tohle samozřejmě ukazuje a velmi oceňuje.

Otázka: Zdá se totiž, že tyhle věci si člověk kupuje v 18 nebo ve 20, a proto má možná pocit, že učit se to od deseti je zbytečné – zjistím si to, až budu velký. Kolikrát jsem slýchala „na to je ještě malý“. Přitom finanční chování se do člověka zakódovává od dětství.

Myslím si, že je potřeba to učit normálně od tří, čtyř let. Dobrými metodami, hravou cestou, aby to bylo zábavné. Ale je důležité, aby dítě u toho prožilo silnou emoci, protože to je podle mě ten kód, který vytváří člověka. Když mu to budeš jen říkat, nezapamatuje si to – musí to prožít. Čím silnější je prožitek, tím víc se to stává jeho součástí a vezme to tak, že takhle je to správně a takhle to má fungovat.

Otázka: Pamatuji si, že jsi malého s tím obrázkem od babičky i vracel, protože se ti tam něco nelíbilo, aby to opravil – aby dostal 100 % částky za 100% odvedenou práci. A pamatuji si i surf, když jsme si šli půjčit surfové prkno a on už tenkrát počítal peníze a dával je paní za půjčení. To byl rok zpátky.

Ano, nechali jsme to vyřídit jeho, aby pochopil, že tohle jsou nějaké papírky, ten papírek odevzdáš a dostaneš za to surfové prkno, můžeš si zajezdit – ale nemáš papírek. Takové malé lekce. Strašně ho to bavilo a ani neví, že se něco učí. Dítě se tím kóduje, programuje. Jak říká můj kolega, se kterým máme firmy a děláme aplikace: dítě je projekt.

Otázka: Je známé, že si dítě kóduje různé návyky, o tom se normálně mluví. Jen se nemluví o tom, že si může kódovat i finanční návyky. To ještě není úplně fancy téma.

Moje nejdražší lekce: páka a money management

Otázka: Jaké nejdůležitější věci o penězích jsi musel nejdřív prožít s bolestí a zkušeností, než jsi na ně přišel?

Když to stáhnu k investování do akcií, protože to je hlavní téma, kterým se zabývám, trávím na něm nejvíc času a mám v akciích i osobně uložený největší objem peněz: obrovská lekce pro mě na začátku, když jsem začal v roce 2008, byl money management a páka, jinými slovy půjčené peníze. Člověk chce urychlit úspěch tím, že se hodně napákuje. Na akciích to jde velmi snadno – otevřeš si takzvaný margin účet, broker ti půjčí peníze a řekne „nakup akcie za víc, než máš“. Samozřejmě to ale působí i proti tobě a můžeš zbankrotovat.

U nemovitostí o páce spousta lidí mluví jako o výhodě, jak se dostat do byznysu. Na druhou stranu, pokud koupíš špatnou věc, špatný byt, za vysokou cenu, nastanou problémy a máš vysokou páku… Znám lidi, kteří měli páku nastavenou ne na dlouhodobý, ale na krátkodobý pronájem. Přišel covid, vypnuli město, krátkodobý pronájem byl nula a dlouhodobý nestačil ani na splátku, takže najednou musíš počítat se svým výdělkem. I u nemovitostí se tedy dá na páku narazit. Pro mě to byla lekce vymyslet to tak, abych potřeboval co nejméně páky.

Otázka: Takže jsi šel na co největší jistotu, a bez páky to bude trvat déle?

Prostě obchoduji s tím, co mám, a snažím se to dělat rozumnou cestou a chytře – abych majetek zdvojnásoboval co nejrychlejší cestou, ale zároveň to nebyl vabank. Tedy investice, která musí vyjít: když vyjde, dostanu se o level výš, když nevyjde, spadnu na nulu a buduji všechno od nuly. Takový obchod a takovou investici nechci v životě nikdy udělat. Nestojí za to zrychlovat, aby člověk něco přeskočil.

Kolik peněz skutečně potřebujete k finanční svobodě

A i když to vyjde, může tě to naučit blbou lekci, protože si řekneš, že to uděláš ještě jednou – a limit není nikde. Vyjde to podruhé, protože trh je obrovský. Začneš s desítkami nebo stovkami tisíc a najednou jsi v jednotkách milionů. Myslíš, že přestaneš? Nepřestaneš, protože zjistíš, že jednotky milionů ti dnes život úplně nezmění. Pak se dostaneš do desítek milionů a zjistíš, že ani 20 milionů není něco, co by tvůj život obrátilo naruby. Z mého pohledu je teprve někde okolo 100–150 milionů Kč něco, co se dá považovat za vytvořenou finanční svobodu. Když dokážeš tento balík peněz rozumně používat, je o tebe i o tvoji rodinu postaráno do konce života. Do té doby tě podle mě pořád může lákat něco přeskočit, zrychlit, udělat nějakou blbost. A to je špatně a zbytečné.

Warren Buffett má na to mimochodem citát – nevím, jestli ho řeknu přesně –, že nevzdělaný člověk by neměl používat páku, protože není dost chytrý na to, aby ji použil rozumně, a chytrý člověk ji naopak nepotřebuje, protože ví, jak se tam dostat. Možná to bude trochu delší, ale nikdy nebude kvůli páce riskovat totální průšvih.

Otázka: Páka je tedy nástroj, který člověk, když ví, do jakého rizika jde, může použít třeba na vykrytí něčeho – ale samozřejmě na aktiva. Protože lidé si můžou brát páku i na pasiva, na svůj život.

To je úplný průšvih. To by podle mě měla být jedna z lekcí nebo celá série ve škole: dětem vysloveně zakázat půjčovat si na pasiva. Nikdy v životě si nemůžeš půjčit na televizi ani na oblečení. Pokud věc historicky nemá pravděpodobnost, že poroste na hodnotě, nemůžu si na ni nikdy půjčit.

Otázka: Myslím, že první by možná měla být úplně jednoduchá lekce o aktivech a pasivech, protože tam je zakopaný pes. A umět to rozlišit.

Rozhodně, umět to rozlišit.

„Peníze se vydělávají pouze tvrdou prací“

Otázka: Mám tu pár vět, které jsou pravda, nebo nepravda, a stačilo by je lehce pozměnit, aby byly pravda. První: peníze se vydělávají pouze tvrdou prací. Pamatuji si, když jsme dělali e-shopy a dělali jsme si všechno sami, od příjemky až po výdej PPL – balení ve skladu, reklamace, byla to makačka. A ty jsi říkal, že některé věci chceš outsourcovat, že nemusíš dělat tak tvrdě, ale musíš dělat chytře.

Myslím si, že čím víc se doba posouvá dopředu, tím je to důležitější, protože svět je podle mě nastavený tak, že bude čím dál víc odměňovat vzdělané a chytré lidi. Čím víc člověk ví, tím je za mě zákonitě bohatší. Samozřejmě nestačí jen vědět – musíš vědomost uvést do provozu a umět ji využít, a to už je tvrdá práce. Nestačí se to naučit a vědět to, tvrdá práce je pořád nezbytná. V nějakém sektoru nebo odvětví se možná objeví gap, prostor, kde najednou není potřeba tolik makat – můžeš vstávat pozdě a jen uděláš opravdu chytrou věc, o které víš, že je dobrá a zafunguje s minimálním rizikem, minimálním nákladem a obrovským potenciálem. Takové věci existují a předběhneš jimi miliony lidí, kteří od rána do večera dřou na špatných věcech.

Co ale podle mě oddělí elitu, je to, že tento prostor se bude čím dál víc zužovat. Jak jsi říkala, vědomosti jsou daleko víc rozšířené, na světě je mnohem víc chytrých lidí, a to automaticky zmenšuje marže ve všem. Až se to vyrovná, nezbyde nic jiného, než že nakonec stejně zvítězí ten, kdo bude víc dřít. A o to víc, že se vědomosti rozšiřují a lidé se vzdělávají, bude paradoxně potřeba makat víc.

Otázka: Efektivně.

Hodně efektivně. Mně vždycky zafungovalo zamyslet se nad věcí raději daleko déle, než jít rovnou bezhlavě něco dělat.

Feedback loop: otestuj nápad co nejrychleji v reálném trhu

Mám metodu, kterou používám při všem: chci co nejrychleji otestovat svoji myšlenku v reálném trhu, jestli bude fungovat, a dostat takzvaný feedback loop. Funguje to tak, že dostaneš nápad na podnikání, hned ho zkusíš s co nejmenší snahou a nákladem, aby to nebolelo, a co nejrychleji potřebuješ dostat zpětnou vazbu – jestli přijde objednávka, nebo ne. My jsme třeba e-shopy na začátku dělali tak, že jsme tam nahráli zboží, které jsme vůbec neměli. Byl tam obrázek, lidé odeslali objednávku a dostali zprávu: „Děkujeme, až to bude, dáme vědět, zatím to nemáme.“ Najednou ale vidíš, že reálně někdo chtěl odeslat objednávku a poslat ti peníze. Takovou stránku si poskládáš za pět minut, nastavíš si reklamu za 500 Kč, nebo i za 5 000, a otestuješ reálně v trhu, jestli nápad funguje. Když jsi schopný dostat výsledek za jeden den práce, je to něco neskutečného. Řekne ti to: „Aha, tady je poptávka.“ Třeba vyzkoušíš tři nápady a zjistíš, že o jeden je mnohem větší zájem. Na tom pak můžu pracovat víc do hloubky a začít to rozvíjet.

Spousta lidí se ale pustí do podnikání jen proto, že mají nějakou vizi, vidinu – něco slyšeli, že se někomu daří –, ale nerozumí příkopům té firmy. Může to vypadat snadno, ale jsou tam příkopy, přes které je velmi těžké prorazit a dostat se do trhu. A pak na tom pracují roky, jsou v mínusu, vyplýtvají energii a peníze, nejen svoje, ale i rodičů a banky, a dostanou se zbytečně do velkých problémů – jen proto, že nejsou realističtí.

„Dluh je špatný“

Otázka: Další věta: dluh je špatný.

Já jsem zastáncem toho, že spíš ano. Když se podíváš do historie, ať už na firmy, nebo na lidi, pokud je někdy něco zlomilo, byl to vždycky dluh. Představ si fázi, kdy nemáš žádný dluh, máš v bance třeba milion korun a máš práci, ze které ti za rok po všech výdajích zbyde dejme tomu 400 000 Kč – nebo třeba 100 000, to je jedno. V této fázi není možné zbankrotovat. Můžeme přidat, že tvůj výdělek každý rok roste o pár procent, takže příští rok vyděláš víc a nemáš žádný dluh. Firma v takové fázi zbankrotovat nemůže. Ale pokud budeš mít dluh 5 milionů a v bance milion…

Otázka: …a přijdu o práci.

Přijdeš o práci a už se dostáváš do problému. Problém je téměř vždycky dluh. To je to, co zlomí jednotlivce, a to je to, co zlomí firmy. Proto jsem velmi opatrný i u nemovitostí a moc páky tam nevyužíváme. Většinu domů, které mám, jsem koupil za hotovost, za peníze, které jsem měl – a ne tak, abych se přepákoval jako blázen, měl co nejvíc aktiv a byl pořád jako na trní, jestli to vyjde. Ono to může vyjít a pak je to super, ale stojí to za neklidné noci? To je potřeba zvážit.

Když už dluh, tak u mě u nemovitostí, protože tam člověk naplňuje základní lidskou potřebu mít střechu nad hlavou. Předvídatelnost příjmu i stabilita trhu je tam obrovská – těžko se najde něco stabilnějšího než nemovitosti. U akcií velmi opatrně – na to musí být člověk hodně vzdělaný, a když už je hodně vzdělaný, zjistí, že páku nepotřebuje. A dluh na pasiva, to je úplný konec, to nikdy.

Pasiva, ať je to cokoliv, by podle mě měla tvořit jen velmi malé procento zisku. A pozor, příjem není zisk, příjem je obrat – pro lidi i pro firmu. Záleží na tom, kolik je čistý zisk po zdanění, kolik zbyde. A teprve z něj si můžu vzít 5–10 % a koupit si nějakou blbost. Pokud je těch 5–10 % 5 milionů, můžu si koupit blbost za 5 milionů, ale nemůžu na ni dát 100 %. Jeden člověk má na to dobrou hlášku: „Pokud na tu věc nemám dvakrát, nemůžu si ji dovolit koupit.“

„Šetři, protože nevíš, co bude“

Otázka: Další věta: šetři, protože nevíš, co bude.

Na jednu stranu mi to dává smysl. Já k tomu přistupuji tak, že šetření je pro mě automatické, dokud nenajdu rozumnou investici, která dává smysl. Nedávno jsem byl na jednom podcastu v Praze a tam se mě ptali, jak k tomu přistupuji – kdy šetřit a kdy investovat, když se předpokládá, že nemovitostní trh dál poroste, ceny jsou vysoko a všichni řeší, jak se to bude vyvíjet v následujících měsících a letech.

Domy v Liberci jsme kupovali od stejného člověka, velmi úspěšného miliardáře, který má několik takových domů. Zeptal jsem se ho přesně na tohle – ať už v době covidu, kdy jsme kupovali, nebo později, v roce 2022 nebo 2023: „Vyčkáváte teď, kupujete, nebo spíš prodáváte?“ Smál se a říkal: „Já každý rok kupuji a každý rok prodávám.“ Vůbec neřeší vývoj trhu. Jakmile najde rozumnou věc, která dává smysl a je v ten moment ekonomicky dobrá, jde do toho. To je strašně dobrá věc, kterou si můžeme vzít pro akcie i pro nemovitosti. Je zbytečné zabývat se tím, jestli trh příští rok poroste, nebo ne, protože to nikdo neví – někdo to trefí, někdo ne.

Otázka: On má prostě svoje měřítko, kde má hranici pro nákup, a pokud mu to dává smysl, nekouká se, jestli je trh na své hranici.

Nebo jestli je covid a město zavřené – „teď nekoupím nemovitost, protože bude zavřené navždy“. Nebere v potaz úvahy, bere reálná čísla a jestli mu to v daný okamžik dává smysl. Vidím to i na sobě: čím déle jsem v tomhle byznysu a v investování, tím míň se starám o to, co bude příští měsíc, příští tři měsíce nebo příští rok.

Otázka: Nepřemýšlíš nad tím, jestli nekupuješ na vrcholu.

Přesně tak. Nemovitosti téměř vždy kupuješ na vrcholu – kupuješ na vrcholu a prodáváš výš, tak to u nemovitostí většinou funguje. Ale zpátky k šetření: pokud nevidím příležitost, automaticky se plní spořicí účty, protože není co koupit, není žádná rozumná věc, kam peníze dát. Stejně k tomu přistupuje Warren Buffett. Teď drží rekordní množství hotovosti a vyčkává, ale je to dané tím, že nemá co kupovat. U něj je to obtížné, protože hotovost je už tak obrovská, že nemůže jít koupit jeden činžovní dům – musel by koupit celé město, a to mu nikdo neprodá, není to ani na prodej. U akcí a firem je to stejné: musí koukat po velkých firmách a příležitosti nejsou tak časté.

Trh je pro něj hrozně malinký, kdežto my jsme v ráji. Když našetřím milion, 500 000 nebo 100 000, pořád mám co dělat, nabídky a příležitostí je pro nás daleko víc. O to větší paradox mi přijde, že retailoví investoři s velmi malým kapitálem, kteří jsou stále dost nevzdělaní v akciích, nejvíc řeší akcie Googlu, Amazonu a podobných gigantů – tedy to, co kupuje Buffett, protože nemá na výběr.

Otázka: Myslím si, že kvůli jistotě, kterou jim velká firma dává, a kvůli marketingu – všichni o tom mluví.

Je to známé, a co je známé, je automaticky dobré. A ono to dobré je, nejsou to špatné firmy, to vůbec ne. Jen příležitosti na menších firmách, kterými se zabývám já, jsou úplně jinde. Proto jsme taky schopni v investičním klubu dělat takové zhodnocení, jaké děláme, a jaké tam sdílejí i ostatní lidé.

„Investování je hazard“

Otázka: Občas jsem zaslechla, že investování je hazard.

Souhlas – pokud k němu člověk přistoupí jako gambler, pak je to hazard. Rozhodně má tu charakteristiku a dá se jako hazard využít. Hazard to je, když o tom nevím nic a jdu jen rychle zbohatnout, když jsem si firmu nastudoval méně, než jakou televizi si koupím do obýváku – což podle mě dělá většina lidí. Takoví lidé se pak, když to jde dolů, ptají, jestli to mají ještě držet, jestli to má smysl a jestli se to otočí, protože nevědí, co vlastní. Investováním do akcií ale opravdu vlastníme reálnou firmu. Když se nějaká firma za měsíc propadne o 20 %, jen zřídka se stane, že by se o 20 % otočil i její byznys a najednou se přestalo prodávat. To je téměř nemožné – museli by úplně vypnout objednávky nebo by se muselo stát něco hodně velkého.

Otázka: Napadlo mě ještě, že hazard je to s pákou. Investor může investovat rozumně, vybrat dobrou firmu, která půjde dlouhodobě nahoru, a stejně přijde o peníze, protože je chamtivý a využije moc páky – pak stačí lehký pokles a vypnou ho.

Ano, přesně tak.

„Nejdřív musíš vydělat hodně peněz, až potom investovat“

Otázka: Další věta: nejdřív musíš vydělat hodně peněz a až potom jít investovat.

To je podle mě úplná blbost.

Otázka: Zmiňovali jsme už v předchozích podcastech, že díky zlomkovým akciím má člověk možnost nakupovat za jakoukoliv částku, od 1 000 Kč, možná i méně. A je důležité pochopit, že s malou sumou to investování sice nebude dávat smysl, ale člověk dostane lekce, nabírá vědomosti, prožívá to a buduje si návyk.

To říkáš strašně dobře. Návyk – to, že si ideálně od 15 let začneš tvořit identitu „jsem investor“, dostaneš peníze od babičky, dědy nebo mamky a část z nich nebo všechny tam dáš. To je tak silný návyk, že ho má vybudovaný málokdo na světě. A je důležité si uvědomit, že lekce, které dostanu, i když tam dám 1 000 Kč, jsou mnohem hodnotnější než to, že se těch 1 000 Kč za nějakou dobu zdvojnásobí na 2 000. To není podstatné. Podstatné je, že to dělám, buduji návyk, prožívám lekce a vidím, jak peníze fungují.

Vidíš to i na ségře, která si díky nám založila investiční účet a najednou pozoruje, jak se to hýbe. Má tam nějaké peníze – změní si s nimi život? Rozhodně ne, ale to vůbec není cílem. Cílem je dál pokračovat v podnikání, protože je podnikatelka, OSVČ, co nejvíc peněz uspořit, utratit co nejméně za pasiva, tomu odolat a čím dál víc sypat do investování. Na nemovitost musím šetřit daleko déle, je méně dostupná, ale akcie jsou za mě super dostupné a je důležité do nich skočit co nejdřív, začít to pozorovat a číst si o tom.

Otázka: A vyvolat v sobě návyk – ideálně každý měsíc. Dnes prakticky při žádné návštěvě není, abychom se spolu nebavili o akciích, a dřív to tak vůbec nebylo.

Myslím si, že je úplně jiný člověk a přeskočila celou svoji generaci. Kdyby teď měla třídní sraz, myslím si, že to, co dělá ona, tam nedělá nikdo.

Proč lidé s většími příjmy nemají rezervu

Otázka: Proč si myslíš, že lidé mají větší příjmy, ale netvoří si žádnou rezervu? Myslím, že to může být tím, že hodně peněz utratí za pasiva.

Čím to může být? Vidíme to všude kolem nás. Na sociálních sítích se prezentuje prakticky jen mega úspěch a ty chceš mít to, co mají úspěšní lidé. Nikdo nechce být neúspěšný, to je úplně proti přírodě. A věcmi se dá nafixlovat, že jsem pro svoje okolí úspěšný.

Otázka: Takže dorovnávání.

Všichni chtějí „keeping up with the Joneses“ – udržet krok s Frantou vedle, se sousedem. Lidem najednou hrozně záleží na tom, co si o nich okolí myslí, přitom je to každému úplně jedno, protože ve finále jde každému stejně jen o sebe. Spousta lidí se kvůli okolí dostane do brutálních, nepředstavitelných problémů a nakonec zjistí, že to dělali kvůli někomu jinému. Nevím, kdo to říkal, myslím, že Jim Carrey nebo nějaký herec: pokud nejste schopni prodat svoje luxusní auto, příliš moc se staráte o to, co si o vás myslí okolí. To mi přišlo jako úžasný citát.

Jak dát najevo bohatství: auta, letadla a zážitky

Když si to vezmeš, je ve finále hrozně málo možností, jak dát okolí najevo, že jsi úspěšný. Co má na výběr milionář nebo miliardář, aby okolí řekl, že je mega hráč? Co si může koupit, aby všichni věděli: „Aha, ten nemá 2 miliony, ten jich bude mít 200“?

Otázka: Může si koupit třeba auto.

Přesně, drahé auto. Nekoupí si auto za milion nebo za dva, koupí si auto za 10 milionů, Rolls-Royce.

Otázka: Nebo cestování soukromým letadlem.

Vidíš, že tě moc věcí ani nenapadá. Soukromé letadlo – tam si můžeš udělat fotku a poslat ji, ale pozor, to je věc, kterou může zažít hodně lidí. Za 100 000 Kč tě doveze soukromý tryskáč na dovolenou, uděláš si tam nádherné fotky a zaplníš si jimi Instagram na 10 let. Vypadá to, že lítáš skoro každý den.

Otázka: Ty věci mě napadají, ale přemýšlím, která by byla taková, že by si ji normální člověk nemohl dovolit.

Dobře, můžeš si koupit luxusní hodinky nebo luxusní šperk za několik milionů korun.

Otázka: Na to si taky můžeš našetřit, nebo si koupit fejk a ukazovat ho jen na fotce. Ale to už je zase to dorovnávání.

Přesně tak – chci tak vypadat kvůli okolí, ale vůbec to tak není, a myslím si, že takových lidí je hodně. Chci tím ale říct, že miliardář i milionář mají zkrátka omezené možnosti, jak okolí ukázat, čeho dosáhli.

Otázka: Já si myslím, že tihle lidé to možná ani nepotřebují nebo nechtějí říkat.

Bude skupina lidí, která ne, samozřejmě. Ale i tak, když máš velký balík peněz, asi nebudeš chtít jezdit v tom nejobyčejnějším autě nebo bydlet v bytě 1+1 na sídlišti. I ten největší miliardář, kterému na tom nezáleží, takhle podle mě žít nebude – výjimky se vždycky najdou, ale spíš ne. Možnosti, jak ukázat bohatství, jsou tedy omezené: nejčastěji auto, pak letadlo nebo vrtulník – tam jsou samozřejmě různé levely –, hodinky, možná oblečení a pak zážitky. A to je za mě to nejhodnotnější.

Otázka: A tady je možná rozdíl: lidé, kteří na to nemají a chtějí to dohánět, škrtnou zážitky jako první, protože jim jde o věci.

Rozhodně. Zážitek okolí těžko prodáš. Dobře, můžeš se natočit ve vrtulníku a prodat to, že jsi letěl, nebo že ses nechal vysadit helikoptérou nahoře a sjel jsi dolů na lyžích. Ale narážíme tu na to, jak nás okolí učí utrácet víc, než člověk možná vydělá, a brát si na to dluh – jako by to byl pohon ekonomiky.

Banky, finanční gramotnost a správa vlastního majetku

Je to paradoxně velmi smutné, ale logické – je to gigantický byznys. Když se podíváš na produkty bank, 99 % z nich je postavených na střední a chudé vrstvě lidí. A jsou to z 99 % produkty, které přinášejí benefit hlavně bance, a ne lidem.

Otázka: Myslíš si, že je to tím, že opravdu bohatí lidé se o peníze umí postarat sami?

Rozhodně. Je to dané finanční gramotností. Když dnes obejdeš banky a řekneš, kolik máš peněz, málokterá ti nabídne exkluzivní produkt, který by dával smysl, i když se to bude pohybovat řádově od 100 milionů nahoru. Takže je za mě potřeba vzít to do vlastních rukou a ponořit se do vzdělání.

Otázka: Jak jsi říkal – stát se sám správcem svého majetku.

A stát se učící se mašinou. Pak můžeš se svými penězi dělat logické věci, které dávají dlouhodobě smysl, zajistit se na budoucnost a dostat se na level, kde už máš vyřešený život. Pro mě je pak investování do akcií sport. Na to se mě mimochodem ptali i na tom podcastu v Praze – proč to pořád dělám. Člověk musí najít nějaký smysl. Do 18 let jsem jen sportoval, a když jsem se nad tím zamyslel, řekl jsem si: ano, je to pro mě sport. Chci to sám sobě dokázat, zvítězit a říct: dokázal jsem najít tuhle investici, ta udělala desetinásobek, pak jsem našel tuhle firmu, ta udělala dvacetinásobek – vím, jak je nacházet. Tady jsem se spletl, tady to bolelo, tady jsem přišel o peníze, tuhle jsem prodal moc brzo, potřebuji se ponaučit. Tohle mě na tom baví a pohání dopředu.

Otázka: Ve sportu se taky musíš všechno naučit, a stejně tak se o penězích člověk musí učit. A protože nás to ve škole ani nikde jinde neučí – tělocvik ve škole máš, ale hodinu o penězích ne –, musí být člověk hodně iniciativní, aby se v tomto tématu vzdělával sám, než přijde nějaká revoluce a začne se to učit.

A mít dostatečně velké „proč“. Všechno je dané důvodem.

Inflace životního stylu

Otázka: Co je to přesně inflace životního stylu?

Je to situace, kdy začneš vydělávat víc a víc peněz a najednou máš dostupných víc a víc možností. Odkrývají se ti a ty si řekneš: ty bláho, já si můžu koupit támhletu věc, lepší auto, hezčí hodinky, hezčí věci, jet na dražší dovolenou. Najednou rosteš a standard se zvedá – a dolů se klesá hrozně špatně.

Otázka: Když se zvedá příjem, zvedá se standard. To znamená, že je úplně jedno, kolik vyděláš, protože to utratíš.

Je to tak, utratit se dá vždycky všechno. Podívej se na sportovce. Většina z nich není úplně finančně gramotná a je jim úplně jedno, kolik vydělali, protože většina nemá na konci kariéry nic. Všechno se zvedlo s tím, jak vyrostli: najednou můžu jít do Louis Vuitton, místo desítek tisíc utrácím stovky tisíc a miliony a mám na to. Posunul jsem se v životě strašně moc, ale pokud to dám do pasiv, peníze se o mě nepostarají. Sportují a dál se nevzdělávají, dělají jen jednu věc. Nemůžeme to ale paušalizovat – je spousta sportovců, kteří jsou extrémně chytří a peníze hned použili do aktiv. To je pak skvělá věc, protože pro ně je sportování podnikání, byznys.

Inflace životního stylu je ale nebezpečná. Kolem nás byla spousta lidí, kteří vydělali třeba prvních 500 000 Kč a hned přijeli s novým autem za milion – ještě si 500 000 půjčili, aby ukázali okolí, že už jsou ve hře, že jsou hráči, že poskočili.

Odměnit se ano, ale jen v procentech

Otázka: Ukazování se okolí, jak jsme říkali. Proč mají lidé tendenci odměňovat se za vydělané peníze?

Myslím, že odměňování je rozhodně důležité, ale v rámci nějakých hranic – pořád to musí být nějaké procento. Pokud se odměním a dám za to všechno, nedává to absolutně žádný smysl, protože jsem porušil to největší pravidlo: utratím méně, než vydělám.

Otázka: A utratit všechno, co vydělám, je taky špatně, protože musím tvořit rezervu.

To je strašně špatně. Člověk chce mít život nastavený tak, aby utratil co nejméně.

Otázka: Jaké by tedy mělo být to procento?

Myslím, že to bude mít každý jiné a bude se to pohybovat. Kdybych na začátku řekl, že nechci za život utratit víc než 10 % ze zisku, pro většinu lidí je to úplně nedosažitelné. Těch 10 % je ale skvělý dlouhodobý cíl, kam se chce člověk dostat – a 90 % mít pořád volných na investování. To už jste podle mě úplně na cestě k finanční nezávislosti. A samozřejmě těch 10 % musí znamenat takovou sumu, aby tvůj životní styl neklesal, abys udržela životní styl, na který jsi zvyklá, a nešla do nesmyslů.

Otázka: Někde jsem četla, že je důležité nechávat si peníze, které můžu utratit. Třeba je neutratím, ale mám tu možnost, a na psychiku to působí dobře – i kdyby těch 10 % mělo být 2 000 Kč, prostě je mám a můžu si s nimi dělat, co chci.

Podle mě je u peněz hrozně důležité přemýšlet v procentech. Nic není o absolutní sumě. Možná jste slyšeli lidi diskutovat, že někdo dal za dovolenou 500 000 Kč: „To bych v životě nedal, pitomec, vyhodí půl milionu za dovolenou.“ Jenže ten člověk třeba vydělává 5 milionů korun – ať už měsíčně, nebo za rok, to je teď jedno – a utratil za dovolenou 10 %. A pak je tu rodina, která utratí za dovolenou 100 000 Kč a o tom člověku říká, že udělal úplnou blbost. Přitom tahle rodina za to dala všechny svoje peníze, možná si ještě půjčila, aby vůbec mohla jet a dopřát to dětem. To je za mě hloupost. Když to nevezmeš v procentech, nemáš na věc správný, objektivní pohled. Žádné pořízení čehokoliv nelze hodnotit podle sumy – záleží jen na tom, kolik procent to člověka stálo z toho, co vydělá. Ze zisku, ne z příjmu, ne z obratu.

Životní past: půjčky na pasiva a výběr partnera

Otázka: Jak poznat, že je člověk v nějaké životní pasti, v kolečku?

Určitě jakmile si jde půjčit na pasiva, automaticky se podle mě dostává do životní pasti. Třeba když si někdo půjčil na telefon – dobře, telefon může být aktivum, když ho potřebuji k práci, nic není černobílé. Ale pro většinu je to „chci mít iPhone, ukázat okolí, že mám nový, a udělat si fotku na Instagram“. Půjčka na pasiva je automaticky past, která se může jen prohlubovat a velmi těžko se z ní dostává. Člověk pak musí vynaložit hrozně moc síly, energie a peněz, aby se z pasiv dostal, pak je na nule a teprve začíná od nuly. To je extrémně těžké.

A nikdy neudělat vabank, kdy riskuji všechno, abych se posunul, a když to neklapne, jsem zpátky na nule a stavím všechno znovu. Chci stavět jako Lego, blok na bloku, krok po kroku. A pokud něco ztratit, tak maximálně jednu řadu, riskovat jeden blok, ale ne celý základ, který jsem postavil.

Životní pastí může být samozřejmě i výběr partnera. To je za mě jedna z nejdůležitějších věcí, kterou v životě člověk udělá, klíčové rozhodnutí – jedna z věcí, kde se stává dlouhodobým investorem. Jsi s partnerem, o kterém víš, že s ním budeš muset jet přes hory a doly, stejně jako s akcií. Musíš to vydržet. Držíš ji, i když akcie nevypadá dobře – a jsi se svojí holkou, i když zrovna nemá dobrou náladu nebo se věci trochu pomíchají. Neznamená to, že hned jdeš jinam, na jinou akcii. Zatnout zuby a vydržet. A má to samozřejmě vliv i na finanční svět. Když najdeš partnera, který nebude mít finanční gramotnost, může se celý pár řítit do gigantického finančního problému, do kterého sklouznou oba, celá rodina i jejich děti.

Otázka: To je taky důležité téma, jak být v páru na stejné vlně – to bychom mohli někdy rozebrat. Finanční gramotnost se dá naučit. Jedna z otázek, které přišly na sociálních sítích, je, jestli se dá myšlení změnit třeba i po čtyřicítce.

Kdykoliv bude člověk prozíravý a bude chtít změnit pohled na finance, dá se to naučit. Je důležité vědět, že mozek je flexibilní a neustále se přizpůsobuje. Změnit se dá cokoliv, pokud má člověk dostatečné „proč“.

Jak zabránit, aby s příjmy rostly i výdaje

Otázka: Jak se vědomě bránit tomu, aby růst příjmů neznamenal růst výdajů?

To je dobrá otázka. Mít nějaký větší cíl, něco, co dává větší smysl, a dokázat rozlišit věc, zážitek nebo cokoliv, co přináší okamžité uspokojení.

Otázka: Takže si odepřu věc nebo dovolenou teď kvůli něčemu většímu.

Přesně tak. Zaplatím cenu dnes, abych si to mohl koupit zítra. A kdo to dokáže vydržet déle? Příklad: stala ses milionářkou, jedeš dál, teď si můžeš koupit to auto, tu věc, jet na lepší dovolenou – a pořád se chováš, jako bys neměla nic. Kdo tenhle stav vydrží déle, automaticky přeskočí na jiný level a předběhne hromady lidí, protože většina to nevydrží. Většina si řekne: dřel jsem, trpěl jsem. Ne každá činnost, i když ji máš ráda, je bez věcí, které člověk nemá rád – i když děláš, co máš rád, vždycky v něčem trochu trpíš a musíš přinést nějakou oběť. A pak si řekneš: trpěl jsem, tak si to teď zasloužím, nebudu se přece jen trápit – a zase vydáš peníze, jsi zase na nule a jdeš znovu budovat. V tomhle je podle mě uvězněno spoustu lidí, kteří jedou nahoru a zpátky dolů, protože potřebují okamžité uspokojení, instant gratification. Tomu se musíme nějak naučit odolat. Odpověď, jak to dělat, nemám, spíš se nad tím snažím zamýšlet. Mimochodem, otázky, které mi kladeš, ani předem neznám, takže jedeme všechno z voleje – o to je to možná zajímavější.

Otázka: Já si spíš myslím, že člověk musí v hlavě přepnout do módu, kdy mu radost neudělá ta věc, ale to, že si ji nepořídil. Mám radost, že jsem vydržela, nekoupila si to a mám peníze na účtu. Nebo si můžu koupit nějakou menší maličkost za zlomek peněz a říct si, že to je odměna za to, že jsem neudělala tu větší blbost. Dnes už nejsou obálky jako dřív, ale myslím si, že je dobré mít víc bankovních účtů a hned, jak přijde výplata, automaticky rozeslat peníze do těch „obálek“.

Někoho nemusí uspokojit, že si tam peníze nechal – řekne si: peníze jsem viděl, mám tam papírky, ale nic s nimi nedělám. Tak si může koupit tu věc, ale jen za to, co mu zbylo, za těch 10 %. A když na to teď nemá, počká dva, tři měsíce. Tam ale může vzniknout rozpor: člověk není uspokojený, nemá na to a má jít zase do práce, kde dál „trpí“ v nějakých činnostech.

Otázka: Proto říkám, že musí být nastavený tak, aby mu nakonec udělalo radost už jen to, že ty peníze má. Je to těžké.

Velký cíl: Rolls-Royce, nebo G-Class?

Za mě je to tak, že si dám větší, těžko dosažitelný cíl. A vím, že když teď udělám ten menší, který mi sice dá okamžité uspokojení, oddálí mě od toho velkého. Jednoduchý příklad: chceš si koupit Rolls-Royce za 10 milionů korun a vydělala jsi tři. Můžeš si jít pro „Géčko“. Řekneš si: jezdím teď ve Škodovce, můžu udělat skok jako blázen do Géčka – ale já chci Rolls-Royce a na ten potřebuji vydělat ještě třikrát tolik. Pořád jsem od cíle hrozně daleko, a když si koupím Géčko, zbrzdím se a Rolls-Royce se oddálí na roky – podle toho, jak rychle jsem schopná peníze vydělat.

Otázka: V tu chvíli je důležité vědět úplně konkrétně, za jak dlouho si na Rolls-Royce vydělám – klidně v měsících – a o kolik by mě zbrzdilo, kdybych si koupila Géčko. Abych věděla: sakra, teď jsem dva roky zpátky. Když si jen řeknu, že je to krok zpátky, nebudu vědět, že jsou to konkrétně dva roky – a dva roky je dlouhá doba, než se zase dohrabu. A to se ještě nesmí nic změnit, musím mít pořád stejnou práci, přitom se pořád všechno mění, ať v podnikání, nebo v investování. Takže mít opravdu konkrétní plán s jasným cílem.

Vizualizace cíle a užívání si cesty

Otázka: Teď mě napadlo, co jsem používala už od dětství. Strašně ráda jsem malovala a vizualizovala jsem si věci tak, že jsem si je opravdu nakreslila – dům, auto – nebo jsem si vystřihla z časopisu skateboard či snowboard, který jsem chtěla, a vždycky jsem mířila k nějakému cíli. Naši mě učili být cílevědomá a jít si za tím. Spousta lidí ale možná ani neví, kam míří.

Jen někam jdou a něco dělají, ale co je cílem? Teprve když se od cíle vrátíš zpátky, můžeš zjistit, že k němu tím, co děláš, vůbec dojít nejde. Spousta lidí to podle mě zjistí po pěti letech v nějaké práci. A může to být i úplně obráceně: spousta lidí bude dřít a za něčím se honit, ale jejich uspokojení je to, že se seberou, skočí do auta a jedou na běžky, zaběhat si, užít si sport, mít svobodu a volnou mysl. To je pro ně největší hodnota. A pak je úplně zbytečné, že jsou vrcholovými manažery, protože na to jim stačí vlastnit dva, tři byty a můžou jezdit na běžky každý den. Na to vůbec nepotřebuji být multimilionář.

Otázka: Tedy konkrétní vizualizace kroků, které mě dovedou k cíli – vidět cíl a vrátit se zpátky. A mít velké cíle, to tě žene dopředu. Na mě ale moc velký cíl může působit nedosažitelně, takže pomáhá rozkouskovat dlouhou cestu na podbody, které si můžu odškrtávat a jsou reálnější.

Rozhodně je ale podle mě důležité užívat si cestu. Musí to být něco, kde si člověk užívá proces, protože nakonec nejde o finální cíl a finální věc – tady jsme dávali jen příklady. Jde o to najít to, kde se člověk necítí, že je v práci. To je úplně ideální: užívat si proces a žít přítomný okamžik. To je asi to nejcennější. Tim Ferriss píše v knize Čtyřhodinový pracovní týden – myslím, že se tak jmenuje – o mini důchodech, a ta myšlenka mi utkvěla v hlavě. Třeba dva měsíce pracuji a na měsíc jedu jinam, změnit prostředí. Ne každá práce to samozřejmě umožňuje, ale najít v tom něco, aby člověk i při své činnosti žil. Být naživu neznamená žít.

Co naučíme svého syna: investiční účet od prvního dne

Otázka: Co budeš učit malého – nebo co by rodiče měli učit své děti od malička? Co budeš dělat jinak, než to dělali tvoji rodiče s tebou?

Už jsme mu založili investiční účet. To byla první věc, kterou jsem udělal ještě před jeho narozením, a hned v den narození jsem účet nafundoval a nakoupil akcie. Takže je investor ode dne nula – vlastně zhruba od dvou hodin po narození.

Otázka: To je mimochodem hodně inspirativní pro lidi v klubu – hodně z nich se inspirovalo a založili investiční účty svým dětem. A myslím si, že bude hezké dítěti portfolio předat, v této době je to ještě vzácné.

Ale mnohem důležitější než předat mu portfolio je předat mu vědomosti. Pokud mu je nepředáš, portfolio je zničené – nebude s ním umět pracovat, nebude dobře nakládat s penězi a ztratí to veškerý smysl. Proto natáčím videa a dělám živá vysílání v investičním klubu, kde sdílím a vlastně mluvím k němu: teď jsem našel tuhle firmu, dělá tohle a tohle, investuji do ní tyhle peníze, rozděluji to takhle, tuhle prodávám, protože tuhle kupuji. Lidé to tam vidí v přímém přenosu a já z toho chci udělat celovečerní film a pak mu ho pustit. Bude to asi extrémně dlouhý film, takže spíš na nějakou etapu, ale chci to do něj nalít. I kdyby to sám nedělal, aby chápal smysl použití peněz – že peníze tu nejsou od toho, aby se rozházely, aby chápal jejich hodnotu.

Otázka: Je to nástroj, kterým můžeš dělat dobré věci a dobré skutky.

Přesně, aby tohle chápal. Pokud to dobře dopadne a portfolio nezkrachuje – ale nevyužívám tam páku a snažím se dělat všechno rozumně a konzervativně, abych tu šanci minimalizoval.

Jedna věta, která může změnit finanční život

Otázka: Mám tu ještě spoustu otázek, ale čas nás tlačí, takže vyberu poslední – o tomto tématu si můžeme popovídat i v dalším podcastu. Jaká jedna věta by mohla lidem změnit finanční život?

Těžká otázka. Utratit méně, než vydělám. Nevím proč, ale mám to v sobě zakódované od dětství a vím, že mi to hrozně pomohlo, takže si myslím, že to může pomoct i ostatním. Je to základ všeho. Pokud tohle pokazím, je jedno, co dalšího jsem se naučil, protože nemám žádné nástroje, aktiva ani peníze. A peníze potřebuješ, abys je mohl investovat, dát do práce a nemusel pořád pracovat jen ty – abys se co nejdřív stal investorem. Utratit méně, než vydělám, zní hrozně jednoduše, ale je to velmi obtížné.

A když se na to podíváš z druhé strany: pokud zvládneš utratit méně, než vyděláš, nebudeš používat gigantickou páku – v nemovitostech rozumnou, v akcích téměř žádnou –, budeš vybírat rozumné věci a dělat logické, smysluplné věci – koupíš dobrý dům za rozumnou cenu v dobrém stavu, koupíš akcii firmy, která není extrémně zadlužená a rostou jí zisky i obraty –, můžeš se na to dívat jako na toho člověka, o kterém jsme mluvili: nemá žádný dluh, má rostoucí mzdu a milion v bance, takže nemůže zbankrotovat. Stejnou analýzu můžeš udělat u akcií, přesně tak to děláme v klubu. Najdeš spoustu firem, které nemají vůbec žádný dluh, rostou jim obraty i zisky a mají volný peněžní tok. Je téměř nemožné, aby taková firma zbankrotovala, aspoň v horizontu, po který ji budeme držet.

A když budeš dělat tyhle rozumné věci, je nemožné nestát se bohatým člověkem. Potřebuješ ale rozumnou runway – nemůžeš to chtít za rok. Runway mi přijde jako hrozně dobré slovo: letadlo potřebuje rozjezdovou dráhu, aby mohlo vzlétnout, a pro mě je tou dráhou délka života. Proto je nejdůležitější starat se o tělo, abychom se dožili co nejvyššího věku. Pokud je runway slušně dlouhá a budeš dělat tyhle věci, je nemožné nestát se finančně nezávislým člověkem.

Jak jsme začali, tak jsme skončili. Toto téma určitě rozebereme ještě dál – doufáme, že vám to pomohlo, a děkujeme, že jste se dívali.