Kdyby mi dnes bylo 20 nebo 30, takhle bych si vybudoval bohatství od nuly

Moderátorka: Píše nám dost lidí z různých věkových skupin, jak uchopit investování a celkově jak si vybudovat finanční svobodu a bohatství. Stejná rada nebude fungovat pro dvacetiletého studenta. V 35 už má člověk rodinu a v 50 už je produktivita práce nižší. Univerzální rada prostě není.

Kdybych začínal znovu ve 20 letech od nuly

Otázka: Kdybys dnes přišel o všechno a začínal znovu ve 20 letech, co bys dělal? Ber to reálně – je ti 20, víš jen to, co jsi věděl ve 20, nemáš zkušenosti, praxi ani dovednosti, které máš teď, a začínáš od nuly.

Musím říct, že bych šel dělat znovu to, co jsem dělal, jen pravděpodobně v jiném oboru. Kdybych to měl stručně shrnout do nějakého receptu nebo procesu, v tomto věku bych se rozhodně soustředil na zvýšení dovedností a vědomostí, které mi přinesou více peněz – buď v práci, nebo v podnikání. Pokud už nechodím do školy a jsem zaměstnaný, nebo samozřejmě i při škole, což je vůbec nejlepší. To jsme dělali my – začali jsme podnikat při škole a dělali jsme internetové obchody. Udělal bych úplně stejný postup, jen bych asi nešel dělat internetové obchody, protože nevím, jestli tam dnes ještě je mezera na trhu.

Přizpůsobil bych se době. Šel bych nastudovat všechno, co je možné, o AI, protože si myslím, že bude obrovská příležitost pomáhat firmám nastavovat a automatizovat procesy pomocí AI a AI agentů, ušetřit jim hromadu peněz a případně jim přinést růst. Na to bych se dnes soustředil. Kdyby mi bylo znovu 20, ponořil bych se do toho a buď bych studoval a vedle toho rozjížděl tento byznys, který není kapitálově náročný. Vše, co potřebuji, je naučit se to a nebát se jít za firmami a přinést jim hodnotu. Nejdřív bych dodal službu a teprve pak bych si řekl o peníze. Tedy styl podnikání, který má velký cash flow a není náročný na kapitál. My jsme to dělali stejně, jen s marketingem – nejdřív pro své e-shopy a pak i pro další firmy.

Při škole má člověk nejvíc volného času

Moderátorka: Když se vrátím do doby, kdy jsme ještě chodili do školy – my jsme začínali při vysoké škole a pak i při prvním zaměstnání a pořád jsme ty e-shopy dělali. I když se to nezdá, při škole má člověk nejvíc volného času. Zaměstnání je pak od–do a na podnikání nebo na rozjetí něčeho má člověk čas jen odpoledne, večer nebo o víkendech.

Proto bych šel ještě tímto směrem: když už nechodím do školy a mám zaměstnání, našel bych si takové, které není příliš náročné. Zajistí mi jen to nutné, co potřebuji pro život, a naopak mi dá celkem čistou hlavu a čas. Samozřejmě to není úplně dobrá rada, věnovat se při práci něčemu jinému, ale pokud je to cílem člověka a práce je jen přechodná stanice, já bych nad tím takhle přemýšlel. Snažil bych se rozběhnout podnikání a zaměřit se na to, jak zvýšit svůj příjem.

Investování jako konečná hra

Zároveň – a to zase vychází z mé zkušenosti, protože jsem to takhle opravdu dělal ve 20, a dokonce už v 18 letech – jsem se vedle podnikání rovnou věnoval studiu investování, trhům a firmám. Věděl jsem, že endgame, konečná hra, kde člověk opravdu zbohatne, je s větší pravděpodobností tam, než že se mi podaří vybudovat zázračný byznys, který někomu prodám za miliardu nebo který miliardu vydělá. To jsou opravdu jednorožci, rozinky. Já se snažím dělat věci, kde je pravděpodobnost na naší straně, a to je jednoznačně investování.

Začal jsem se věnovat akciovým trhům a už jsem věděl, že peníze, které firma nebude potřebovat na rozvoj – protože je to kapitálově nenáročný byznys a většinu kapitálu nepotřebuje –, půjdu investovat, a tam vytvořím bohatství. To jsem měl naplánované a věděl jsem, že se jen potřebuji v obou oborech hrozně moc vzdělávat a nabrat zkušenosti.

Moderátorka: Ze začátku ale asi byznys potřebuje kapitál vracet zpátky a rozjet se na takovou úroveň, kdy si pak můžeš ukrajovat na investování.

Záleží opravdu na tom, co je to za byznys.

Začít od konce: jak chci, aby vypadal můj život

Moderátorka: To ale znamená, že člověk musí vědět, kam směřuje, a namodelovat si život – jak chce, aby vypadal za deset let.

Přesně. Já jsem si ho hodně vizualizoval. Opravdu jsem si věci nakreslil na papír a dal do tabulek – jaký chci mít život a kolik na něj potřebuji peněz. Myslím, že to člověka potom lépe navede. Kolikrát si někdo řekne, že půjde dělat tohle, ale zároveň rád cestuje a chtěl by obletět svět – a přitom bude dělat byznys, který vyžaduje být každý den přítomný na jedné adrese. To vůbec nejde ruku v ruce s tím, co chce v životě mít. Pro mě byly automaticky no-go kanceláře, dojíždění a být každý den na nějakém místě. To všechno jsem škrtnul a vymýšlel jsem jen, co mám dělat, abych mohl žít život, který chci.

Nejsem fanoušek toho, že člověk všechno odkládá na později a pak začne žít. Minimálně je dobré praktikovat takové mini odměny. Člověk sklopí hlavu a jede – víš, že jsem byl třeba celé měsíce v kuse zavřený doma –, ale pak jsme se sebrali, jeli na měsíc a půl, na dva měsíce na Floridu a projeli Ameriku. Je potřeba si pořád připomínat, proč to člověk dělá, a užívat si cestu, zatímco buduje. Člověk na přítomnost kolikrát zapomene.

Co bych od roku 2008 udělal jinak

Otázka: Než se dostaneme k jednotlivým věkovým kategoriím, vraťme se do roku 2008, kdy jsi začínal. Udělal bys něco jinak?

Udělal bych spoustu věcí jinak, ale zároveň hodně věcí podobně. Jinak bych udělal to, že když jsem přišel k akciovému trhu, hrozně mě zlákalo krátkodobé zbohatnutí. Hodně času jsem věnoval krátkodobému tradingu. Soucítím s vámi, kdo v tomto oboru začínáte – je velmi obtížné si říct: mně stačí zbohatnout jistě za deset let. Ve 20 letech jsem s tím měl problém. Chtěl jsem zbohatnout rychle, ideálně hned, včera bylo pozdě.

Měl jsem období, kdy se mi fantasticky dařilo, a pak období, kdy mě to celé spláchlo. Konkrétně jsem hodně obchodoval zlato a to byla první rána, která mi řekla: takhle to dělat nechci. To už bylo období, kdy se nám e-shopy docela rozběhly – první milion jsme vydělali na internetových obchodech – a s těmito penězi jsem šel pracovat do trhu. Najednou jsem si řekl: nedovedu si představit, že budu s desítkami milionů pracovat stylem, jakým jsem to dělal na zlatě. Tohle musím překopat, takhle to nepůjde. Není to cesta, kde bych se cítil komfortně.

Zaměřil bych se tedy více na dlouhodobější stránku a ne tolik na peníze, protože když se člověk investování dobře naučí, peníze přijdou. Dnes o to strach nemám. Matika je na naší straně, všechno je na naší straně – pokud zůstaneme disciplinovaní, udržíme emoce pod kontrolou a budeme dělat smysluplné věci. Respektive obráceně: pokud nebudeme dělat hloupé věci. To je za mě u investování všechno, co stačí.

Moderátorka: Vybavuji si období, kdy jsme ještě měli e-shopy a ty jsi už investoval. Obchody jsi přizpůsoboval tomu, co jsme zrovna dělali. E-shopy měly sezóny – Vánoce, léto –, a když jsi věděl, že budeme zavření ve skladu, dělal jsi krátkodobé obchody. A když jsme jednou za čas vypadli na měsíc do Ameriky, říkal jsi: teď se zbavím krátkodobých obchodů a nechám jen ty dlouhodobé, abych se tomu nemusel tak intenzivně věnovat.

Šel jsem přesně po tom, že chci mít čas.

Moderátorka: A to je dobré, protože jak jsi říkal, začít od konce, kam člověk směřuje. Já jsem třeba vždycky chtěla dělat něco s kosmetikou, nehty, a chvilku jsem v tom i podnikala. Ale do životního stylu, který chceme žít, by se to samozřejmě nehodilo. Člověk si to v tu chvíli neuvědomí, ale je pravda, že je dobré začít od konce.

Někdy je potřeba udělat rozhodnutí, ale začít od konce dává za mě obrovský smysl. Spousta lidí je na špatné cestě jen proto, že se nedívá na konec.

Nevsadit všechno na jednu kartu

Chtěl jsem ještě vysvětlit, že může být typ člověka, který si řekne: jdu naplno do podnikání, chci vybudovat velkou firmu, něco velkého, a vsadí všechno na jednu kartu. Takoví lidé jsou a nemyslím si, že je na tom něco špatného, pokud v tom najdete zálibu. Musíte ale počítat s tím, že u většiny lidí – a to svět bohužel neukazuje, protože třeba Forbes sdílí jen úplně extrémní příběhy – za tím stojí 99,9 % neúspěchu. Já jsem v tomhle opatrnější a nikdy jsem nechtěl vsadit všechno na jednu kartu. Investování pro mě vždycky bylo součástí podnikání. A myslím si, že čím je člověk starší a čím víc peněz má v investování, tím víc se začnou překlápět váhy. Obzvlášť pokud v tom najde zálibu, je to finále ideálně takové, že člověk od podnikání odstupuje a věnuje se víc jen investování.

Moderátorka: Teď jsem si ještě vzpomněla, jak jsi říkal, podnikat při zaměstnání. Zaměstnání může být v oboru a vedle toho můžeš začít podnikat ve stejném oboru – jako kdybychom dělali e-shopy, podnikali v marketingu a v zaměstnání dělali marketing pro e-shopy. Nemusí to být úplně jiný obor. To je za mě ideální: jít pracovat tam, kde mám zálibu, a zároveň dělat něco navíc, z čeho by mohlo vzniknout podnikání.

Přesně tak. Člověk pak ve firmě jen neodsedí pracovní dobu a nejede domů, ale pozoruje, jak firma funguje, a to má daleko větší hodnotu. Najednou zjistíte, že firma má problém s tím, že její dodavatel není schopný dodat určitou věc včas. A vy víte, jak to dělat. Dáte dohromady dva čtyři kamarády nebo to uděláte sami, je to jedno, připravíte to, přijdete za tou firmou a prodáte jim to. Pokud to jste schopni dodávat, máte najednou byznys v oboru, ve kterém pracujete.

Spousta lidí na začátku dělá chybu v tom, že se zaměřuje jen na peníze. Je mi 20 a řeším, jestli budu mít práci za 28, 32, 38 nebo 42 tisíc. Na začátku je to úplně jedno. Hodnota je úplně jinde – v nabírání zkušeností, nebo v čase při nudné práci, který můžu věnovat přípravě jiného byznysu.

Ve 20 letech investovat, nebo do sebe?

Otázka: Pojďme rozebrat věkovou kategorii kolem 20 let. Tam není největší problém výnos, ale zkušenosti a vzdělání – nabít co nejvíc znalostí, abychom zvýšili příjem a pak s ním mohli nějak nakládat. Je mi tedy 20 let – mám se vůbec věnovat investování?

Za mě ano. Já jsem to dělal, protože pro mě byla konečnou hrou, místem, kde zbohatnu, nakonec investice. To jsem věděl a dělal bych to úplně stejně. A další věc je, že se to skvěle doplňuje. Provozovali jsme e-shopy a hrozně mi pomohlo, že jsem začal číst o firmě Amazon, která budovala největší e-shop na planetě. Četl jsem kvartální reporty a vzal jsem odtud hromadu věcí, které jsem přenesl do našich internetových obchodů.

Moderátorka: Přesně si pamatuji, jak jsme ráno jeli do skladu, vyřešili e-shopy, odpoledne jsme přijeli na půl čtvrtou, protože se otvírala burza, a ty jsi u toho seděl do deseti do večera. Takhle jsme to měli každý den.

To byl můj rozvrh. Člověk si to může dovolit, pokud má tolerantní partnerku a nemá rodinu a děti. Pro mě to bylo tak, že ten čas musím využít, protože tolik času už nikdy v životě mít nebudu.

Bydlení u rodičů je luxus

Moderátorka: A když člověk ještě bydlí u rodičů, má nejen čas, ale i ušetřené peníze.

Samozřejmě, to je další věc, kterou jsme rozebírali už v jiných podcastech. Je to luxus – vydržet bydlet co nejdéle u někoho, kdo vám zaplatí bydlení, je sen, protože můžete veškeré peníze investovat. Nikdy víc peněz člověk neušetří než v tomto stavu. Pokud ovšem radikálně nezvedne příjem – pokud nevybuduje podnikání, které mu dá třeba 500 nebo 600 tisíc měsíčně, pak může mít náklady na život 150 tisíc a pořád mu zbude hodně, takže vyřeší víc tím, že zvedl příjem. Pokud ale bereme stav, kdy příjem poroste jen po 10 tisících, pak je student nebo člověk po škole ve 20–25 letech schopný investovat do svého podnikání nebo do trhu víc peněz než člověk, kterému je 35, má hypotéku, závazky, dvě děti, manželku, auto a dovolené. Ten neušetří ani 20 % toho, co student ve 25 letech, který nemá žádné náklady.

Otázka: Má tedy smysl ve 20 letech odkládat nějaké peníze na investování, třeba do ETF, nebo se tomu aktivně nevěnovat, jen si o tom číst a všechny ušetřené peníze vkládat do sebe?

Bude záležet na tom, v jaké pozici člověk je. Myslím ale, že tu přeskakujeme jednu zásadní věc: spousta mladých lidí dnes vůbec nemá motivaci něco dělat. Moc se o tom nemluví, ale připadá mi, že západní svět je už tak bohatý a vaše okolí je tak bohaté, že spousta mladých lidí nemá potřebu o něco se snažit, protože standard je už i v základu hrozně vysoký. Nemají touhu. Já jsem s tím problém neměl, respektive jsem si ji vybudoval.

Co mě nakoplo: MTV a windsurfing po světě

Zamýšlel jsem se nad tím, co mě nakoplo jít dopředu. Bylo to MTV. Když jsem přišel ze základky, naši přinesli televizi, tehdy UPC, satelity, a bylo tam MTV. Zapnul jsem ho a byli tam rapeři, Ferrari, Lamborghini, domy, bazény, holky. Pak jsem se podíval z okna, zase šel do školy, zase zapnul MTV a říkal si: tenhle svět se mi líbí o něco víc. A hlava už šrotovala, jak by se tam asi dalo dostat.

Moderátorka: Možná ti rodiče ten svět nevědomky ukázali, protože ne každý tehdy měl MTV.

To je pravda. Druhý bod byl, že jsem do 18, do 20 let prakticky jen sportoval, a to samé individuální sporty – motocross, snowboarding a dlouho jsem zůstal u windsurfingu, což je dost specifický sport, v České republice moc známý není, protože nemáme moře a skoro ani vítr. Chytlo mě to – jednou jsme jeli k moři, vyzkoušel jsem si to a celkem mi to šlo. Začal jsem trénovat v jedné škole a jezdit po světě po závodech: Jižní Amerika, Brazílie, Venezuela, Karibik, Havaj, Jižní Afrika. Najednou jsem poznal hrozně moc míst a úplně jiný svět a viděl jsem ho na vlastní oči. Vedle nás byla třeba jedna žena z Ruska z extrémně bohaté rodiny, která lítala soukromým tryskáčem sem a tam po závodech. A říkal jsem si: to je úplně jiný svět, úplně jiný level, který v Čechách nikde neuvidíš. A to v době, kdy nebyly sociální sítě – neotevřel jsem si Instagram a neviděl tam 200 lidí, kteří si dnes přebírají Lambo s mašlí. Ať je to fake, nebo ne, někoho to může namotivovat.

Moderátorka: Možná to bylo vzácné právě proto, že to nebylo tak často vidět, a tím pádem ti to nepřišlo tak dosažitelné. Dnes, když je to všude kolem nás, si člověk pomalu myslí, že takový život žije, přitom ho nežije.

To je fakt. Nebo že je to lež a někdo to fejkuje – a spousta lidí to tak určitě dělá. Ale ve 20 letech to asi není podstatné. Podle mě je důležité najít nějakou motivaci, nějakou touhu. Tony Robbins říká: zvedněte své standardy. Na tom je hrozně moc pravdy. MTV a cestování po světě s windsurfingem mi šíleně zvedly standard. Kdykoliv jsem přijel domů, říkal jsem si, jak se dostanu zpátky. Musím být dobrý ve windsurfingu, snažit se, abych mohl jet na další závody a poslali mě zase do jiné země. A když jsem pak se sportem přestal, přemýšlel jsem jen o tom, co budu dělat. Věděl jsem, že mi 50, 100 ani 200 tisíc nebude stačit na to, abych takový život mohl žít nebo se aspoň přiblížil tomu, co jsem viděl na Havaji a podobných místech. To byla moje motivace, moje touha. Zároveň jsme si to řekli i u e-shopů: když to budeme pořád dělat stylem jako ve 20, možná vyděláme peníze, ale nikam neodjedeme.

Utratit 100 tisíc za zvednutí standardů?

Když vezmu dvacetiletého kluka, který má našetřených 100 000 Kč a ptá se, co s nimi – pokud nemá motivaci a touhu, nesedí ve škole a nečte si pod lavicí o AI, jak firmám vydělat peníze a přinést jim hodnotu, pokud nemá takový drive, já bych za něj klidně těch 100 000 utratil jen za to, abych zvedl své standardy. Šel bych cestovat, koupil bych si nějaké věci, na něco se podíval, něco zažil, co je úplně mimo můj level.

Steve Harvey, se kterým jsme byli na konferenci na Floridě, říkal: kupte si letenku do první třídy, i když na ni nemáte peníze, půjčte si na ni, utraťte za ni všechno a zkuste si jednou letět tam. Až poletíte podruhé, budete vždycky procházet první třídou a businessem do economy class a hlava bude přemýšlet, jak se dostat zpátky. Je potřeba něco vytvořit, něčím se nakopnout, co vytvoří touhu. Když člověk nemá touhu, nejde vůbec nic, nemá motivaci se cokoliv učit a zlepšovat – proč bych chodil za firmami, když mám všechno a rodiče mi koupí, uvaří a zaplatí. Na jednu stranu je dobré bydlet u rodičů a mít někoho, kdo se stará co nejdéle. Ale jen pokud využiju luxus, který mi rodina dává – čas a peníze –, a všechno ostatní věnuji tomu, abych vyrostl. Pokud to jen proflákám, je lepší od rodičů odejít, protože potřebuji nakopnout.

Moderátorka: My si tu motivaci tak nějak vzájemně dodáváme, protože člověk ji občas, ne že by úplně ztratil, ale zapomene, kam směřuje, takže je dobré si to připomínat. Mně se to přeplo s narozením našeho syna. Vždycky jsem si říkala, že se o sebe nějak postarám a vždycky budu něco dělat. Ale když se nám narodil syn, úplně se mi to přeplo a řekla jsem si: už tu nejsem sama, mám zodpovědnost. To byl můj motor, začít takhle přemýšlet, i o investování. Předtím jsem o tom tolik nepřemýšlela – člověk může být i trochu líný, když vím za sebe, že mám tebe, který o tom přemýšlí. Nemusí to tedy být jen zvednutí standardů, cestování nebo nákup něčeho na Pařížské, co si pak budeš chtít kupovat pořád. Může to být i taková motivace – i když za mě to bylo trochu pozdě a mohla jsem na to přijít dřív.

Souhlasím. A rozhodně tím nemyslím chodit pořád dokola nakupovat věci na Pařížskou. To vůbec ne, naopak si myslím, že to není dobrá věc. Většina věcí, které si koupíte, klesá na hodnotě, a jen si pořád něco dokazujete.

Největší finanční chyba dvacetiletých: lifestyle

Otázka: Právě k tomu se chci dostat – jaká je největší finanční chyba mladých lidí ve 20 letech?

Řekl bych, že to může souviset právě s lifestylem. Každý to bude mít jinak, to musíme vždycky říct. Bude dvacetiletý kluk, kterého vůbec nezajímá okolní svět, žádné značky ani auta, má sklopenou hlavu, je programátor a žije úplně v jiném světě. Takoví lidé jsou a je to v pořádku. Ale troufnu si říct, že u většiny lidí jsou hormony nastavené na to, co člověk ve 20 dělá: hledá si potenciálně životního partnera. To je asi bod číslo jedna, protože chceš s někým žít a v budoucnu mít rodinu. A najednou potřebuješ budovat postavení v sociální skupině. Zadruhé jdeš ze školy, takže pořád žiješ v bublině, kde máš hodně kamarádů. A řeknu to na rovinu: když přijedu mezi kamarády a známé, chci vypadat úspěšně. Nechci tam přijet ve starém Favoritu, chci tam radši přijet v BMW nebo v Mercedesu.

Je hrozně těžké to překonat, hodit za hlavu a vykašlat se na to, co si ostatní myslí. Myslím, že spousta lidí v tomto věku bojuje o postavení, a proto jsou pak přitahováni různými byznysy typu „splň si sen rychle“, protože to všechno zapadá do hormonů a toho, co se v těle děje. Možná je to dnes ještě těžší než za nás, protože máte sociální sítě, kde všichni ukazují, že jsou na top levelu. To u nás tak nebylo. Všichni se chtějí přizpůsobit standardu, který je extrémně vysoký.

A podle mě je dnes vysoký i nárok mladých dvacetiletých holek. Když se vžiji do dvacetileté holky, která kouká na Instagramu na kluky, kteří si přebírají Lamborghini a Mercedesy, nakupují drahé věci na Pařížské a jezdí na dovolené – a některý z nich je třeba opravdu úspěšný a ty peníze vydělal, což je super –, je pak hrozně těžké, proč by chtěla kluka, který tohle nemá. Nechci nikoho obhajovat ani říkat, jestli jsou zlatokopky, nebo ne, ale sakra, podle mě každý chce žít lepší život. To je přece přirozenost nás všech. Samozřejmě budu radši jezdit kolem světa, než sedět doma a chodit do fabriky. Takže si logicky budu chtít najít partnera, který tímto směrem směřuje nebo už tam je. A přijde mi to těžké pro kluka, který to ještě nemá, ale směřuje tam a má dobře nastavenou hlavu – musí najít protějšek, který to pochopí a nebude chtít tuto fázi přeskočit.

Pokud tam člověk směřuje a má tak nastavenou hlavu, je to v pohodě. A myslím, že takhle najdeš i skvělého partnera. Když řekneš, kam směřuješ – ještě to nemám, ale takhle směřuji, tohle je moje vize –, dává to partnerovi smysl a jede s tebou v těžkých i v dobrých chvílích. To je za mě ta nejlepší životní jízda, tohle všechno prožít. Ale to jsme odbočili.

Ve 20 letech zvýšit příjem kapitálově lehkým byznysem

Moderátorka: To nevadí, k tématu se to hodí. Ve 20 letech je tedy nejdůležitější zvýšit příjem z 30 tisíc na 50, 80, kam až to půjde.

A za mě se soustředit na cash flow byznysy, kde nepotřebuji moc kapitálu na rozjetí podnikání. Příklad rozdílu: budu budovat fabriku, kde potřebuji deset strojů, jeden stroj stojí milion korun a potřebuje servis. Potřebuji od rodiny nebo od bank posbírat 10 milionů Kč, vytvořit si dluh a zkusit rozjet podnikání, o kterém si myslím, že půjde, a pak se tam půlku života trápit. Tohle bych nikdy nešel dělat. Nemyslím si, že je to logický start. Někomu se to může povést, vždycky tam bude nějaká rozinka, ale šance je podle mě u většiny lidí proti nim.

Naopak kapitálově lehký byznys: naučím se AI a pochopím, jaké procesy je potřeba ve firmě nahradit. Přijdu do firmy, nainstaluji jim deset AI agentů a ušetřím jim 700 000 měsíčně. Firma vám s radostí dá 100. A nepotřebuji na to žádný kapitál. To má podle mě daleko větší šanci na úspěch.

Moderátorka: Je pravda, že první milion nevznikne investováním, ale prací – ten se musí vydělat.

To je pravda. Já jsem první milion vydělal internetovými obchody – nákup, prodej, vystavit zboží online, prodat, udělat reklamu. Žárovka po žárovce.

Moderátorka: Pamatuješ si, jak dlouho to trvalo? Nešlo to úplně rychle, i když doba byla úžasná. Stačilo udělat internetový obchod a na začátku jsme snad ani nedělali reklamu a už chodily objednávky. Fungovalo to hned, ale marže tam nebyla velká a bylo tam hodně vratek. Byl to těžký byznys.

Rozhodně jsme si nevybrali nejsnazší věc. Ale exponenciálně se to nabalilo. Pamatuji si, že jsme měli měsíc, kdy jsme udělali přes milion – i když jsme pak neměli jeden e-shop, ale asi sedm. Určitě to bylo v prvním roce. Každý to může mít trochu jinak, ale ten první milion korun člověk nevydělá investováním, vydělá ho podnikáním. Myslím, že to bude platit pro většinu lidí, protože na investování potřebujete kapitál a ten je z podnikání, případně z práce. Ve 20 letech ale bude těžké vydělat milion ze zaměstnání po škole – být v tomto věku ředitelem nadnárodní nebo hodně úspěšné české společnosti je prakticky nemožné. Takže to není cesta.

Cesta je podnikání – kapitálově lehký byznys, který dá hodně cash flow a kam nepotřebuji peníze vracet. Právě tam totiž člověk v mladém věku dělá chyby. Pokud máte byznys, který vyžaduje hrozně moc kapitálu a inovací a pořád do něj musíte dávat peníze zpátky, je to místo, kde nejpravděpodobněji nastane chyba. Dáte to do špatné technologie a najednou je to průšvih, který může být úplně nevratný. U AI je to ale všechno o vědomostech a u marketingu o tom mít touhu, nebát se, prodávat a prezentovat.

Návyk spořit: dva kalíšky

Otázka: Kolik bys ve 20 letech držel hotovosti? Když člověk něco vydělá z podnikání nebo ze zaměstnání a vrací to zpátky do sebe – držel bys nějakou hotovost?

Budoval bych si návyky. Myslím, že je důležité spořit. My už to dnes učíme syna. Dal jsem mu dva kalíšky – už dostává své peníze. Do jednoho si dáš peníze, které chceš utratit hned, ty už neuvidíš. Můžeš si za ně koupit věci, ale ty ztrácejí hodnotu. A druhý kalíšek je ten, kde peníze rostou, protože je dáváš do práce. Zajímavé bylo, že aniž bych mu cokoliv vysvětloval, vzal své první peníze a nasypal je do toho, kde rostou. Když jsem se ho zeptal proč, řekl: chci si potom koupit větší věc a jsem ochotný na ni počkat.

To je hrozně důležitý zvyk. Pokud vás to rodiče do pěti let nenaučili, je potřeba to rychle pochopit a vybudovat si zvyk spoření, protože ušetřené peníze se rovnají investovaným penězům. Pak už jde jen o to naučit se dovednost dát je do pohybu a logicky u investování nedělat moc hloupostí. Jestli to ze začátku půjde pomaleji, nebo rychleji, není tak podstatné. Důležité je to rozpohybovat a vytvořit si zvyky a disciplínu.

Já bych rozhodně spořil a pamatuji si, že jsem spořil i při e-shopech. Měl jsem milník: chci mít milion v hotovosti, a do té doby jsem neutratil nic nebo jen maličko. Takové milníky si občas dávám – jsou psychologické, aby si člověk pak řekl: zvládl jsem to, nepodlehl jsem. Obzvlášť když člověk našetří prvních 200 nebo 500 tisíc, je hrozně těžké si říct: nejdu pro to auto, můžu si ho koupit, ale neudělám to. Můžu si jít pro Rolexky, ale neudělám to. A to je těžké. Myslím, že za tohle by se měli mladí lidé odměňovat – a ne naopak chválit a oslavovat ty, kteří peníze rozhodili, aby v partě ukázali, že jsou na jiném levelu. To nemá nic společného s dlouhodobým a opravdovým bohatstvím.

K otázce, kolik bych držel hotovosti: snažil bych se opravdu maximum investovat do sebe, tedy do vytvoření dovedností, a obklopit se partou lidí, kteří smýšlejí podobně. To je velmi důležité.

Sociální skupina, která tě táhne k cíli

Moderátorka: Když je člověk v určité sociální skupině, může ho to nutit učit se a zajímat se o věci, o kterých si má s touto skupinou co říct. Ta ale nemusí být nasměrovaná na cíl, kterého chce dosáhnout.

Přesně. A to je důležitá věc, kterou člověk ve 20 letech těžko rozpozná, pokud ho dospělý nebo rodič nenavede. Řeknu příklad s fotbalem – může to být hokej nebo cokoliv jiného, neberte to špatně. Pokud vycházím ze školy a chodím ven s lidmi, kteří se baví jen o fotbale, logicky si budu ve volných chvílích číst o fotbale, protože si s nimi potřebuji mít co říct. Pokud ale chci někam směřovat, potřebuji vědět, jakými prostředky a cestami se tam dostanu, a volné chvíle využívat ke studiu ne fotbalu, ale něčeho jiného. A pak v té skupině logicky přestanu být relevantní.

Moderátorka: Člověk to možná rozpozná i sám, ale těžké je tu skupinu opustit a najít si jinou, která by mu něco přinesla.

Přesně. Ale pak přijdeš do jiné skupiny a najednou je normální bavit se o byznysu, firmách, tržbách, maržích a investování. Může tam padnout pár slov o fotbale, když se hraje něco významného – pokud je někdo fanoušek, nic špatného na tom není –, ale rozhodně tomu neobětují život, každý den celý den.

Ve 20 letech se nebát padat na hubu

K 20 letům a hotovosti chci ještě doplnit jednu věc. Myslím, že je ve 20 letech hrozně důležité nebát se padat na hubu, protože je člověk hrozně mladý a může udělat hrozně moc chyb. Nemáte žádnou finanční zodpovědnost, obzvlášť když bydlíte u rodičů. Kdybych to měl vzít totálně do extrému, mým úkolem ve 20 letech bylo vyzkoušet co nejvíc věcí co nejrychlejším tempem, chtít padnout na hubu co nejrychleji a zvyknout si na to. Jakmile se člověk zamiluje do této bolesti – tomu říkám zamilovat se do bolesti, do pádů, proher a prodělků – a najde v tom smysl, začne se zlepšovat a růst.

Dnes bych tedy co nejdřív začal podnikat, studoval bych firmy a šel investovat do akcií – úplně stejně, jak jsem to dělal –, ale nečekal bych, až to budu umět dokonale a budu o tom vědět všechno. Pokud podnikám v internetových obchodech, najdu si internetové obchody, které se veřejně obchodují na burze, třeba Amazon. Začnu využívat to, co znám ze svého byznysu, a zpátky do byznysu přenášet, co jsem se naučil z investování – najít, kde se to prolíná. A když bych našetřil 50 000, jdu je investovat. I kdyby firma zbankrotovala a přišel bych o 50 000 – jak dlouho je vydělám? Za dva měsíce? Ztratil jsem dva měsíce peněz, vydělám je a můžu jít investovat znovu. Tam se neláme chleba. Nejde o to, že najednou nemám kde bydlet, co jíst a co dát dětem, že nemůžou jít do školy nebo nemají na oblečení. Tohle vůbec neřešíš.

To je ten luxus a myslím si, že spousta mladých lidí to hraje příliš safe. Jsou konzervativní a chovají se, jako by jim bylo 60. Nedovedu si představit investovat ve 20 letech do ETF. Proč bych to dělal? Jdu se zajímat o obor, najdu individuální společnosti a učím se z toho. Investuji, přijdu o peníze, vydělám je znovu, jdu dál a ponaučím se. Najednou mám lekci, která je hrozně cenná. Ve 20 letech nikomu nezmění život, když investuje 50 000, udělá double a má 50 000 navíc – a stejně tak naopak, když z 50 000 má nulu. To bych ale musel být totální blázen, abych vybral firmu, která zbankrotuje právě v době, kdy do ní investuji. Pokud se to stane, potřebuji se víc učit. Podle mě je ale potřeba víc riskovat, nebát se padat a vstávat a učit se tímto způsobem. Takový člověk je pak v 35 na úplně jiném levelu.

30–35 let: rodina, hypotéka a velká životní rozhodnutí

Moderátorka: Pojďme k věkové kategorii 30–35 let, kde už to začíná být komplikované – a kde jsme teď my, mezi 30 a 40 lety. Tady už tolik nejde o zvyšování příjmu, jako spíš o budování majetku, a vznikají první velké životní náklady: rodina, dům, auto, hypotéka. Myslím, že je to těžká věková kategorie, protože přicházejí životní rozhodnutí, která ovlivní celý život. Jsou těžká a hrozně důležitá.

Otázka: Představ si hypoteticky, že je ti 35. Máš manželku nebo partnerku, dítě, hypotéku a na účtu 500 000 Kč. Ráno se vzbudíš – co bys šel dělat?

Přemýšlel bych, jestli neexistují nějaké prášky, abych vůbec nemusel spát. Ale řekněme si, že to pořád ještě není tak hrozná fáze – záleží, jak vysokou mám hypotéku a jaký mám příjem.

Moderátorka: Řekněme hypotéku 8 milionů Kč a příjem 50 000, třeba průměr.

Což je dnes myslím průměrná mzda, četl jsem, že se přehoupla přes 50 000. A vedle toho mám našetřeno 500 000 Kč. To zaprvé znamená, že pokud mi ty peníze někdo nedal, mám disciplínu spořit. A zřejmě mám docela dobře nastavené výdaje oproti příjmu, protože jsem schopný ještě něco uspořit. Není to tak hrozné, s tím se dá pracovat. V tomto stavu bych se samozřejmě stále soustředil na to co nejvíc zvýšit příjem. Pořád je to stav, kdy potřebuji posunout příjem na úplně jinou úroveň. Takže pořád jít při práci podnikat.

Moderátorka: V 35 má člověk ještě energii a k tomu víc zkušeností.

Přesně, máš víc zkušeností a pro trh práce jsi vzácnější než ve 20, takže si už můžeš i víc říct. Bude ale záležet opravdu na cílech a každý je může mít úplně jiné, což je naprosto v pořádku. Nemusí být cílem stát se miliardářem, to vůbec není potřeba. Člověk ale musí vědět, kolik ho bude stát život, který chce žít za 10 nebo 20 let.

Tabulka nákladů na život

Co je důležité udělat už ve 20, je tabulka nákladů na život. Udělal jsem si ji úplně jednoduše. První sloupec je nutný život: sedím doma, neopustím dům, ale jsem schopný přežít, jíst, přespat. To je důležité vědět, je to životní minimum. Pak je nějaký střed, kdy si aspoň jednou dvakrát za rok dojedu na dovolenou. Pak je řekněme vytoužený život a nakonec úplný sen – život, kdy mám třeba letadlo, vrtulník a podobné hlouposti, které děláš, jen když máš totální přebytek a ještě jsi do toho fanda. Je hrozně důležité znát u toho čísla, protože když si je tam fakt dáte, zjistíte, že náklady jsou veliké.

A když se přesuneme do 35 a najednou máte dítě, záleží, co mu chcete dát. My jsme teď ve Španělsku. Když ho tu budete chtít dát do soukromé školy se slušnou úrovní, kde se naučí španělsky a anglicky, realita je taková, že škola stojí 400 000 Kč za rok. Máte dvě děti, potřebujete 800 tisíc – jen 70 000 měsíčně na to, abyste poslali dvě děti do školy, pokud jim chcete dát tuto úroveň a chcete tu s nimi být. Samozřejmě to nemusí být cíl většiny, ale mě hrozně zajímá, kolik peněz potřebuji na jaký život. Jasně, můžu dát dítě do školy doma v malém městečku a nebude mě to stát nic nebo tisíc, patnáct set korun. Jaký je ale mezi tím rozdíl? Španělsky a anglicky se tam asi nenaučí, tady ano. Jaké to je pro mě, když tu s ním budu? Mám práci, abych to vůbec mohl udělat, nebo ne? Je kolem toho kopice otázek, ale podle mě je potřeba si to dát na papír a opravdu znát čísla. Myslím si, že spousta lidí má vytoužený život a sen, ale dělá úplně hloupou věc, která je tam nikdy nedostane a nemá ani šanci, protože neznají konkrétní kroky a čísla, které je k tomu snu vedou.

Otázka: Jak často jsi tu tabulku aktualizoval? Priority se mění.

Hodně často. Není to tak, že si člověk něco nakreslí a zůstane to tak. Pamatuji si, co jsem v té tabulce měl – to jsme poprvé ochutnali Moët a zvyšovali si standardy. Opravdu jsem to tak praktikoval.

Moderátorka: Pamatuji si, že jsme si ho koupili na víkend a řekli jsme si, že když do pátku splníme tohle, dáme si ho v pátek večer k večeři.

Přesně, za 1 200 Kč. Říkal jsem si: vždyť je to taková hovadina, co to děláš, vždyť je to všechno naopak. Ale řekl jsem si, že musíme ochutnat, jaké to je. A cílem v tabulce pak pro mě bylo – tohle mi hrozně chutná, dost víc než Bohemka, takže když už něco, tak aspoň tohle. I když neříkám, že je to vůbec ten top. Hned jsem si tam dal, že o tom nechci přemýšlet, a tím pádem potřebuji vydělávat tak, aby pro mě 1 200 Kč bylo nic. Pamatuji si, že jsem tam měl výdaj asi 26 000 Kč měsíčně jen na tohle – takovou položku, takovou blbost, kterou teď prakticky ani nepijeme. Teď se tomu strašně směju, ale takhle jsem to dělal a je zajímavé si tam takové věci dávat.

Moderátorka: Určitě je to důležité. Pamatuji si, že jsi tam měl vystřižené Porsche z časopisu, normálně nalepené na papíře. A vizualizoval sis třeba i dům a bydlení, nebo jakým stylem se prezentovat.

Vlastní dům, nebo nájem?

Pořád je mým snem mít krásný dům na útesu s výhledem na moře. Postupem času jsem ale zjistil – i když jsem už dosáhl toho, že bychom si ho mohli pořídit –, že je lepší vlastnit domy, které je lepší pronajímat, protože ti to dá mindset a cash flow. To je důležitější než si hned splnit sen.

Moderátorka: Může to být i věkem, že jsme přišli na to, že je možná lepší si takové domy pronajímat, když někam jedeme, než je vlastnit a zasekat se starostmi a péčí o dům.

Přesně tak, protože to není jen výdaj, který se pak zhodnocuje. Vůbec to tak není. Myslím, že právě v 35 letech může být jednou z chyb to, že je od malička zakořeněné: musíš mít vlastní bydlení. Každý si jde hned s prvním dítětem splnit svůj sen a udělá ve 30 letech rozhodnutí na celý svůj produktivní, aktivní život. To je podle mě zakořeněné z minulosti, už v rodičích a prarodičích – že být v nájmu znamená, že jsi nic nedokázal. A pak samozřejmě držet krok s ostatními.

Akcie, nebo nemovitosti?

Otázka: Další otázka pro tuto kategorii: akcie, nebo nemovitosti?

To je těžká otázka. Já jsem šel do obojího, začal jsem na akciích a udělal bych to stejně. Když vezmu 20, 25 a pak 30 let, do akciového světa se dostanu rychleji, nepotřebuji na to zdaleka takový kapitál a hned se můžu učit, sledovat firmy a investovat. Některé investice trefím, některé ne, ale nabírám hrozně moc zkušeností, které se nabalují. Složené úročení nefunguje jen na peníze, ale i na vědomosti. Šel bych tedy touto cestou.

Mít nějakou nemovitost v portfoliu podle mě není chyba. Nikdy jsem ale nebyl fanoušek toho totálně se přepákovat, brát hypotéky, kupovat co největší množství bytů, na které sotva vyjde nájem, nebo jen spekulovat na růst ceny nemovitosti a kašlat na nájem. Pro mě jsou nemovitosti kvůli cash flow, ne kvůli spekulaci na růst. Nedovedu si představit, že by nemovitosti klesaly – nevím, kdo by za pár let postavil baráky levněji než dnes, to si myslím, že je skoro nemožné si i představit. Ale je to specifická kategorie.

Moderátorka: Kdo spekuluje na nemovitosti, ten to už bere jako byznys. To už není vyloženě investování – nakoupím, opravím, prodám.

Proč ne, pokud k tomu mám blízko a baví mě to. To je to, co říkáme u práce – při práci mám podnikání, jen místo podnikání otáčím nemovitosti. Baví mě obkládat kachličky, stavět, předělávat, jsem šikovný. Tak koupím ten největší šrot na co nejlepší adrese, klidně s hypotékou, sám si to opravím, za tři měsíce udělám krásný byteček a prodám ho. Věřím, že v takové fázi tam pár set tisíc stále vydělám. Je to nádherné zvýšení příjmu. Pořád to ale není endgame, protože je to pořád práce, jen lépe zaplacená, takové podnikání. A s tím, co vydělám, pak jdu investovat – buď do nemovitostí, nebo do akcií.

Cash flow jako lekce z roku 2008

Myslím si, že je v životě důležité mít cash flow. To mě naučil rok 2008, kdy i naši měli v podnikání problémy, stejně jako spousta firem. Přežili to a hrozně důležitá věc byla cash flow, protože na ní vždycky ztroskotá většina byznysů. Být bohatý na papíře a jít jen po net worth, po čistém jmění, je hezké, ale v krizi a v problémech to neřeší vůbec nic, protože to nepřevedete na cash flow, na peníze. A v 35 letech potřebujete sakra víc peněz než ve 20, protože máte rodinu, děti, hypotéku, závazky. Dává mi tedy smysl mít něco, co přináší cash flow, protože to podle mě lidem dá daleko větší klid.

Za mě jsou dvě nejbezpečnější možnosti, jak vytvořit cash flow: nemovitosti a dluhopisy. Dluhopisy mají, když to řeknu, nejmenší riziko, vyžadují minimum času, jsou hodně likvidní a prakticky se o ně nepotřebuji starat. Kliknu a mám je nakoupené, je jedno, jestli mám milion, nebo 100 milionů. Na kliknutí prodám, na kliknutí koupím – když se bavíme třeba o amerických státních dluhopisech, jaké kupuje Warren Buffett. To je skvělá věc. Nevýhoda oproti nemovitostem je, že máte jen úrok z dluhopisu, třeba 4 nebo 5 %, ale už tam nemáte růst.

Moderátorka: Nemovitost ti taky dá výnos.

Přesně, dá ti z nájmu taky třeba 4–5 %, co ti zbude, a ještě ti roste cihla. Ale je s tím spojeno daleko víc starostí a práce. Může se stát, že najednou musíte za 100 000 opravit kotel. U dluhopisů nemusíte dělat nic. Za mě je to state of mind, klid. Dluhopisy na 5 % – když se podaří koupit je za 100 milionů, je to 500 000 měsíčně. To si můžete dát nohy nahoru a velmi pěkně se postaráte o celou rodinu na velmi vysokém standardu po celý život. A všechny ostatní peníze už můžou být velmi agresivní investice, které, když nevyjdou, jsou vám jedno, a můžete zkoušet chytat rizikovější příležitosti. Problém je samozřejmě dostat se k těm 100 milionům, abyste je mohli dát do dluhopisů a dát si nohy nahoru.

Myslím si ale, že je to ultimátní cíl. Jeden investor v Americe říká přesně tohle: 5 milionů dolarů v dluhopisech je cíl, kam se chcete dostat a kde máte finanční svobodu. Berme ale, že tam mají úplně jiné náklady. U nás může dávat velký smysl 20, 30 nebo 40 milionů, které vám na procentech přinesou peníze na nutný život, nebo i o něco lepší.

Moderátorka: A zase – jak se tam dostat? Prací se tam člověk dostane těžko, takže dělat byznys, zvýšit příjem a ideálně ještě dobře investovat, ať už obchodovat s nemovitostmi, nebo s akciemi.

Splatit hypotéku, nebo investovat?

Otázka: Lidé v této věkové kategorii už většinou mají hypotéku. Když mají nějaké peníze navíc, šel bys splatit hypotéku, nebo bys je investoval?

Záleží samozřejmě na podmínkách hypotéky, na její výši a na mém příjmu. Ještě je ale důležitý bod: když mám peníze, musím mít svůj rezervní fond. My jsme říkali na půl roku žití.

Moderátorka: S rodinou spíš na rok.

Ty jsi konzervativní, spíš rok. Uvádí se, že půl roku by mělo stačit. Tedy náklady na život rodiny krát šest nebo dvanáct měsíců. A ty mít na spořicím účtu, v dluhopisech, což je úplný ideál, nebo v termínovaném vkladu – hlavně aby byly po ruce a dalo se na ně sáhnout. Nedostanu tam takové procento, ale důležitá je likvidita.

Moderátorka: A peníze, které mám navíc, investovat, nebo si umořit dluh, pokud ho mám?

Bude záležet na úroku, na výši a na mém příjmu. Pokud mám příjem, pracuji, k tomu podnikám a dohromady dám 100–150 000 Kč, partnerka něco přinese a dohromady máme 200 000 Kč, a splátka je 20 000, nebudu to řešit a nechám to splácet. Nezatíží to tak extrémně měsíční rodinný rozpočet. Na tato čísla bych se díval. Pokud by splátka byla polovina mého příjmu, může dávat smysl umoření, pokud tam mám špatný úrok.

Musím se podívat na to, kolik mě ty peníze stojí. Pokud mám úrok 6 %, jsem schopný těmito penězi někde vydělat 6 % ročně? Pokud ne, je lepší dluh splatit. Pokud ano, je lepší peníze investovat. Když to řeknu přes ETF na S&P 500 s průměrným výnosem 10 %: i kdybych měl na dluhu 6% úrok, pořád se nevyplatí ho splatit, když peníze zaparkuji v S&P 500. Berte ale, že je to na dlouhou dobu. Může být pět let, kdy bude S&P 500 v mínusu nebo na nule, může to být i deset let.

Moderátorka: To je zajímavá myšlenka i z hlediska pořízení nemovitosti – mám hypotéku a nějaké peníze, které by pokryly 20–30 % na pořízení další nemovitosti. Jenže pak bych si musela vzít další hypotéku a výnos z nájmu je třeba 4–5 %. Peníze bych ale potřebovala právě na pořízení té nemovitosti, takže to vlastně nedává smysl.

Kolik procent příjmu investovat v 35

Otázka: Kolik procent příjmu by měl člověk v 35 letech investovat?

Co nejvíc to jde. Tady bude hrát velkou roli lifestyle. Možná se to oproti 20 letům změní – tam jsme přišli na to, že je lepší dát většinu peněz do sebe, než jít investovat. I když je potřeba to pojmenovat: když jdu investovat a udělám investici na základě logických informací, je to také investice do sebe. Udělal jsem pokus a učím se, jestli se investice odehraje podle mé teze, nebo ne. Získávám zkušenost.

V 35 letech je ale problém v tom, že už potřebuji mít na jisté straně větší balík peněz, obzvlášť pokud mám hypotéku, dítě a rodinu, protože jim chci dát nějaký standard. Pojedeme na dovolenou, pojedeme támhle, víkendy si užijeme – takže najednou škrtáte víkendy, protože je trávíte s rodinou. To je hromada času a hrozná nevýhoda oproti dvacetiletému nebo pětadvacetiletému klukovi. Ten letí nahoru, kdežto člověk v 35 jde pomaleji, pokud už ve 20 nedělal to, co jsme popsali.

Právě proto teď – a na sítích je to úplně extra vidět – je tu spousta mladých lidí, kteří mají kopici peněz, mnohem víc než lidé, kterým je 40 nebo 50. Využívají technologie, a pokud pochopili, že mají sklopit hlavu, učit se, dát to do práce, obětovat víkendy a párty, jsou raketově úplně někde jinde. Člověk s rodinnou hypotékou v 35 letech s příjmem 80 000 se takovému namotivovanému mladému klukovi, který valí, vzdělává se, investuje, učí se a pomáhá firmám s byznysem, za což mu platí, ani zdaleka nevyrovná. Je to úplně jiný level. Je potřeba si uvědomit, v jaké jsem fázi, a pak se jít učit a vzdělávat. Je to pořád stejný princip. Pokud už v 35 letech mám víc peněz, můžu mít hypotéku, proč ne, není na tom nic špatného – jen o to víc potřebuji vydělávat a víc směřovat k investování. Člověk může být samozřejmě dál aktivní i v podnikání. Záleží, jakou cestu si vyberu: jsem naplno ponořený v podnikání, víc mě táhne investování, nebo dělám obojí. Já dělám obojí, mám to rád a hezky se to mezi sebou doplňuje.

Takže kolik procent? Vždycky co nejvíc. Vykašlat se co nejdéle na životní standard, který chci mít – to je recept, jak se dostat k finanční nezávislosti. Je to jednoduché. Je to blbé, někdo to nemá rád, všichni to chtějí přeskočit, a přesně to je potřeba udělat. Je to těžké a většina lidí to nedokáže. Proto většina lidí nedosáhne finanční svobody a nedostane se k cíli, který má vysněný.

Moderátorka: Přemýšlejí krátkodobě.

Přesně tak.

Kdy začít vybírat jednotlivé akcie místo ETF

Otázka: Kdy v 35 letech začít vybírat jednotlivé akcie, nebo jít do ETF? Dejme tomu, že už od 20 mám nějakou zkušenost.

Až to budu umět – nebo ne, učím se na cestě. Jakmile člověk úspěšně podniká v nějakém oboru, dostane se v tom oboru i k investování a začne vybírat individuální firmy logickou cestou. A jakmile se člověk naučí individuální firmy vybírat a ví, co u nich hledat, nedovedu si představit investovat do ETF. Budou výjimečné situace, kdy dojde k velkému propadu na trhu a nejsnazší obchod je koupit ETF, ale ve většině případů to tak nebude.

Vždycky záleží, kolik o tom vím a v jaké jsem fázi. Do ETF můžu investovat bez použití mozku, práci udělá za mě. Pokud chci mít 90 % podnikání a 10 % investování a nechci tomu věnovat tolik času, ETF může dávat smysl. Může dávat smysl i sektorové ETF v sektoru, ve kterém podnikám nebo kterému víc rozumím. Postupně se ale k jednotlivým akciím dostat – a myslím si, že jakmile se tam člověk jednou dostane, je velmi obtížné vrátit se zpátky k ETF.

Největší chyby pětatřicetiletých

Otázka: Měli jsme tu otázku, jaké chyby dělají dvacetiletí. Jaké jsou největší chyby pětatřicetiletých?

Myslím, že budou podobné. Velkou roli bude hrát lifestyle a to, že najednou mám rodinu a chci jí dát standard. Rodině nikdy nic neodepřu, dětem nikdy nevezmu výlet. A kolikrát to lidé dotáhnou tak daleko, že to udělají, i když na to opravdu nemají. To už je pak finančně špatně.

Moderátorka: Možná přitom dětem o to ani nejde a člověk to dělá spíš kvůli sobě.

Souhlasím s tebou. Navíc si většina z nás stejně téměř nic nepamatuje do pěti nebo šesti let, možná i déle. Naopak si myslím, že pokud rodina ještě není ve fázi, kdy může dát standard, po kterém touží, je daleko cennější ukázat dětem, že táta musí jít pracovat a jak se člověk k tomu standardu dostává. Vyrostou z toho daleko silnější děti než ty, které všechno dostanou zadarmo, na zlatém podnose. Vidím v tom naopak výhodu – co je špatného na tom vzít dítě do kanceláře nebo o víkendu na prohlídky nemovitostí? Proč by nemohlo jet se mnou? Může běhat kolem baráku, a v kanceláři je to naopak hrozně důležitá věc.

Moderátorka: Je pravda, že v letech 2008–2009, kdy vaši i naši rodiče procházeli krizí, jsme tím prošli s nimi. Opravdu jsme nikam nechodili a nejezdili, i když předtím ano. To byla pro naši generaci obrovská lekce.

Myslím, že mě to hodně ovlivnilo u investování, že nejsem úplně takový střelec. Byli jsme ve věku, kdy si to pamatujeme, a to je zásadní. O něco mladší lidé si to už pamatovat nemusí a tento zážitek nemají. Ale není to dobrá doba a najednou potřebujete mít cash flow, rezervní účty a našetřeno.

Moderátorka: To dnes spousta lidí, mladých dvacetiletých, pětadvacetiletých i do třiceti, vůbec nemusí vnímat jako potřebné.

Mít portfolio dřív než dítě

Moderátorka: Chybou v 35 může být i odkládání investic. Myslím si, že v 35 by člověk už nějaké portfolio mít měl a mohl by mít na čem stavět.

Já jsem ho chtěl mít dřív, než budu mít dítě. To byl můj cíl. Začít o tom přemýšlet, až se narodí dítě, je podle mě extrémně pozdě. Tak to cítím.

Moderátorka: Není pozdě, ale jde to hůř. Pořád je to lepší než v 50.

Je to lepší než v 50, ale jde to hůř, to logicky. Složené úročení, osmý div světa, už pro tebe nepracuje takovým způsobem. Potřebuješ mít dlouhou runway, takže čím dřív, tím líp. Proto bych šel investovat už ve 20 a v 35 jen přidával soustředění na obor a vzdělávání. Teprve v 35 to začínat budovat je při rodině určitě horší a těžší. Na druhou stranu může mít člověk o to větší motivaci, protože už má důvod. A 35 let je pořád hrozně mladý věk – neříkám to proto, že jsme v tomto věku my. Očekávaná délka života se prodlužuje a člověk má před sebou desítky let aktivního investování, kdy může vytvořit obrovské jmění. Pozdě tedy není, ale je nejvyšší čas, aby byla runway dlouhá.

Kdy jsem se poprvé cítil finančně bezpečně

Otázka: Poslední otázka k této kategorii: kdy ses ty osobně poprvé cítil finančně bezpečně? Ne svobodně, ale bezpečně?

Tak určitě tomu pomohly nemovitosti – to jsi říkala i ty, že jsi to na mně cítila.

Moderátorka: Vidím to i u spousty lidí. Mám pocit, že ti, kdo mají nějaké nemovitosti – a nejen napákované na hypotékách, kde sotva něco zbývá z nájmu, ale opravdu nemovitost bez dluhu s cash flow –, jsou daleko vyklidněnější. Ani to nemusí být cash flow, které by jim stačilo na život nebo na pokrytí nákladů, ale je to cihla, něco hmotného, a myslím si, že to člověka v hlavě zklidní, že něco má.

Určitě. A obzvlášť když máte rodinu, můžete si pak dovolit dělat rizikovější věci, protože základ už máte. Je dobré mít vybudovaný nějaký základ – smysl můžou dávat i dluhopisy, jsou likvidní a mají nějaký income. Ale to jsou všechno konzervativní věci. Bavíme se tu veřejně o finanční gramotnosti a o věcech, které jsou správné. Kdybyste tohle říkali Elonu Muskovi, bude si ťukat na čelo, jestli nejste nějací dědkové – proč bych si měl v 35 letech kupovat dluhopisy a proč bych měl mít byt, ze kterého mi zbude 15 000 Kč? To by pro něj byly úplně nepochopitelné věci.

Otázka ale zněla, kdy jsem se začal cítit bezpečně, a to jsou bezpečné věci. Řeknu ti ale úplně jiný bod, kdy jsem se začal opravdu cítit bezpečně. Když se nad tím teď zamýšlím, nemá to vůbec žádnou souvislost s tím, jaký majetek jsem kde nasbíral nebo jaká portfolia jsem vytvořil. Začal jsem se cítit bezpečně, když jsem si byl jistý dovedností, že dokážu peníze vydělat znovu. Že v podnikání vím, jak to funguje a co je potřeba udělat, takže kdyby se stalo cokoliv a spálily se všechny mosty, vím, že se na nějakou slušnou finanční svobodu dostanu během dvou let – tou dovedností, tím podnikáním.

To podle mě dodá člověku opravdový klid: víte, že to můžete použít. Proto se chci celou dobu učit jen dovednosti a principy, které jsou nesmrtelné, ne které přestanou fungovat za rok. Když se ponořím do investování, začnu se učit o firmách, skládat si teze a chápat, proč tahle firma jela nahoru, proč tahle padala a proč to neklaplo, je to najednou dovednost, kterou mi nikdo nevezme, ani když mi bude 150 let. S touto dovedností vydělám hromady peněz kdykoliv. A to se mi děje víc a víc u investování, ať do akcií, nebo do nemovitostí. Mám víc domů – tři činžovní domy, komerční prostory, nějaké pozemky – a už vím, co je špatná a co dobrá nemovitost. A u akcií to samé: vím, že tady to může mít potenciál, ale je tam víc rizika a to už podstupovat nechci. To mi dává klid – že s tím dokážu pracovat, rozhodnout se a znát sám sebe, kde jsou mé silné stránky.

Moderátorka: Dělat míň hloupostí a víc rozumných věcí. To člověk nabije zkušenostmi, nebo se to dá naučit vzděláním?

Je potřeba čas. Určitě to jde urychlit, ale ideálně je potřeba to zasadit už ve 20. Čím dřív, tím líp.

Kategorie 40 a 50 let jsme už nestihli probrat, necháme si je na další díl, kde na úvod shrneme i to dnešní. Těšíme se na příště.