Jaká rozhodnutí, která uděláte ve 30 vám ovlivní život v 60? / Otázky, co mají výnos

Proč je milníkem právě 30 let

Otázka: Určitě ve 30, možná ještě dřív. Ale proč myslíš, že je tím milníkem právě 30 let?

Myslím si, že je to věk – my už jsme přes – kdy se podle mě začíná opravdu budovat něco, co bude mít efekt v budoucnu. Je dost důležité investovat. Jinými slovy: člověk, který v 60 letech nemá čas a peníze, je na tom tak proto, že čas a peníze neinvestoval, když byl mladý. Abys tyto dvě veličiny měl v budoucnu, musíš pro to něco udělat, ať už ve 30. Samozřejmě z mého pohledu čím dřív, tím líp.

Otázka: Dnes se ale nebudeme bavit jen o finanční stránce, je tu spousta dalších věcí, které život později ovlivní.

Základ je vůbec se 60 dožít.

Otázka: Jasně, a jeden z bodů je proto investice do zdraví. Ve 30 letech už člověk není nováček na trhu práce, už má něco odpracováno, takže už má pro trh práce nějakou hodnotu a zkušenosti a v práci jede víceméně na jistotu. Zároveň se ve 30 láme chleba, protože vznikají další životní náklady – rodina, můžou přijít děti, rozhoduje se, jestli si koupit auto a jestli jít bydlet do vlastního. Hrozně záleží na tom, jak v tomto věku náklady uchopíme, a tak se formuje celý život, protože hypotéku si lidé berou na 20–30 let, tedy až do 60.

A záleží, jaké budou náklady oproti příjmům a jestli něco zbude na investování. Rozebírali jsme to z trochu jiného úhlu v předchozích podcastech, kdy jsme říkali, že z pohledu financí je člověk v nejlepší fázi života, když má náklady co nejnižší – dokud ještě bydlí u rodičů, pokud se to dá vydržet, a má práci. Pořád ho ještě živí rodina a dokáže tak ušetřit spoustu peněz. Ušetřené peníze se rovnají investovaným penězům, a pokud je dokáže investovat, budou pro něj pracovat dlouhou dobu a hrozně mu pomůžou v dalším věku. Protože pak přijde třicítka – my jsme šli do vlastního bydlení daleko dřív – a náklady rostou, což ubírá marži ze zaměstnání i z podnikání. Míň zbude a najednou míň zbude na investování, a právě to vás zajistí v 60 letech nebo ve vyšším věku.

Vzorce spoření se tvoří už od dětství

Otázka: Četla jsem, že se kolem třicítky v člověku psychologicky formují vzorce spoření a odkládání. Když člověk kolem 30 nezačne dávat stranou 10 000, když vydělává 50, pochybuji, že v 50 letech, když bude vydělávat 100, odloží 20. To už bude chtít zase žít. Takže kolem 30 – může to být 35 nebo 25 – se to hodně rozhoduje.

Podle mě se ty vzorce budují už od dětství a teď přemýšlím, že u nás je možné to budovat už u dítěte. Dítě si to zažije a ve 30 letech o tom ani neví – bere to jako automatiku. Kdežto ve 30 se to musím učit.

Máme ještě obrovskou výhodu jen v poloze, kde žijeme. Co vím z historie a z rozhovorů s dědou: evropské státy, obzvlášť ty severské, musely kvůli přicházející zimě v létě našetřit peníze a uskladnit potraviny, aby zimu přežily. My to v sobě máme a jsme tomu daleko blíž než lidé, kteří žijí v nějakých jižních státech. Ti žijí, jak se říká, z ruky do huby, protože se nepotřebují na nic připravovat – je tam pořád teplo. Musíš si připravit dřevo, suroviny, peníze, protože přijde zima, bude to těžké a všechno bude mnohem těžší. Myslím si, že to je v nás zakořeněné. Někdo to má víc, někdo míň, ale je důležité to budovat už od raného věku.

Otázka: Takže naděje, že to v sobě někde máme – jen to člověk musí probudit. A jak jsme říkali ve většině podcastů, člověk musí mít své „proč“. U dítěte to můžou vybudovat rodiče, aniž by to dítě chápalo, a pochopí to až potom. Ten vzorec mu úplně nasimulujete, kdežto dospělý nad tím musí přemýšlet a musí si to vydřít víc. Ve 30 letech máme ještě čas – máme tu dlouhou runway, jak jsi tu několikrát říkal.

My ho máme pořád – ve 35, ve 40, ve 45 – ale zkracuje se. Obzvlášť z pohledu investování a složeného úročení.

Otázka: I u investování do zdraví – to, co rozhodujeme kolem třicítky a před ní, se opravdu promítne do pozdějšího věku. Čas je největší výhoda, kterou většina lidí promarní.

Je to tak. Aby fungovaly finance, potřebujeme být zdraví a mít dlouhou runway, abychom dokázali udělat co nejvíc „doublů“ – co nejvíckrát zdvojnásobit své jmění, které se pak o nás nebo o rodinu postará. Proto potřebujeme zdraví. A pak potřebujeme vědět, jak s financemi zacházet – kolik spořit, jak spořit, kam to dávat a ukládat, aby peníze pracovaly pro nás. Pokud nenajdeme cestu, jak peníze zaměstnat, budeme, jak říká Warren Buffett, do konce života pracovat pro peníze. A to většina lidí dělá. Proto tu apelujeme na lidi, obzvlášť na mladé: začněte investovat co nejdříve, skočte do toho, a i když na začátku uděláte chybu, na začátku tolik nebolí.

Proměnit lidský kapitál ve finanční

Otázka: Lidský kapitál je schopnost pracovat a vydělávat peníze a my ho potřebujeme přeměnit ve finanční kapitál. Ve 30 letech máme spoustu energie, prostor a čas budovat a pracovat. Když tu transformaci nezačneme, v 50 nebo 60 letech zjistíme, že lidský kapitál už nemáme, protože jsme vyčerpaní, bolí nás záda a nohy – a ten finanční nebudeme mít taky.

Přesně. Na peníze se dívám jako na zaměstnance, je to jen nástroj. Ideálně je potřeba zisk z prvotního zdroje příjmu, tedy z práce nebo podnikání, neutratit, ale investovat, a teprve pak utrácet výnosy z investovaných peněz. To je ideální svět, a když se do něj člověk dostane, je podle mě ve finanční svobodě nebo nezávislosti. Vyžaduje to ale na začátku vydržet co nejdéle odolávat, obzvlášť všem pasivům, která kolem nás létají a která si můžeme koupit, když vyděláme první peníze. Vidíš to všude kolem nás – co udělá člověk, který dostane první výplatu? Já jsem si koupil PlayStation, když si na to teď vzpomenu. A pak co? Pak přemýšlíš o autě. To všechno jsou strašně špatná rozhodnutí.

Otázka: Jsou špatná, ale dělá je každý. A není to všechno ztracené. Když si z první výplaty koupíte PlayStation jako ty, ve 35 jsi na tom pořád dobře, i když jsi první výplatu utratil. Dohnat se to dá, ale je potřeba nad tím přemýšlet.

Docela dost věcí tu schválně přeháníme do extrému, abychom lidi nutili přemýšlet o tom úplně z druhého pohledu. Člověk samozřejmě chce žít a dopřát si něco, ale pořád je důležité mít to v nějakých mantinelech.

Otázka: Myslím si, že je důležité odkládat si opravdu každý měsíc nějaké procento. Nejde o to investovat jednorázové částky, ale vytvořit si z toho rutinní odkládání, zvyk – stejně jako starat se o tělo a sportovat. Mít disciplínu.

Já to mám třeba snazší, protože mě naši hodili do sportu od dětství. Do svých 18–20 let jsem prakticky žil jen sportem a nedělal nic jiného. Myslím si, že to má dnes obrovský benefit, i když jsem potom dost zasedl k počítači. Snažíme se to ale zase probouzet a sportovat dost často.

Příklad: začít investovat ve 30, nebo ve 40

Otázka: Tyhle věci člověka hodně ovlivňují do budoucna. Můžeme si tu říct příklad, který jsme si říkali včera při přípravě, abychom ukázali, jaký je rozdíl, když začne investovat třicetiletý a když čtyřicetiletý. Člověk ve 30 letech si už může dovolit odkládat třeba 5 000 Kč měsíčně, pokud si ještě nenapadal pasiva…

…pokud ještě nemá hypotéku, auto na leasing a všechny tyhle věci.

Otázka: 5 000 Kč je malá částka a samozřejmě čím víc člověk může odkládat, tím líp. Ale řekněme, že si odkládá 5 000 Kč a je mu 30. A pak tu máme druhého člověka, který chtěl žít a utrácet, kupovat si boty, PlayStation a podobné věci, a začal odkládat až ve 40, tedy o 10 let později. Ten první si odkládá 5 000 Kč po dobu 10 let, do 40, a pak už tam nic nevloží. Ten druhý začne ve 40 a odkládá taky 5 000 Kč, ale ne 10, ale 20 let, takže o 10 let déle než ten první. A cílem je věk 60 let.

Tipnu si, že ten, kdo začne dřív, bude mít paradoxně víc peněz. A o hodně, protože to je ten osmý div světa, o kterém jsme mluvili – složené úročení. Mnoho lidí podle mě u složeného úročení neví, že nejvíc funguje na konci té doby. Pokud bude investice na 30 let, prvních 10 let buduješ a téměř nic zajímavého se neděje, za 20 let vybuduješ nějaký základ – a v 30letém horizontu při nějakém 20% zhodnocení, což je víc, to už musíš dělat stock picking a trochu se snažit, se 93 % všech peněz vytvoří v posledních 10 letech. Při 15 % je to myslím 83 %, při 10 % něco okolo 75 % veškerého majetku, který se z těch 30 let vytvoří v posledních 10 letech.

Složené úročení je sněhová koule, která se nabaluje. Z malého zrníčka, z 5 000 Kč, které tam pošlu, je 10 000, a úrok se pak počítá z těch 10 000, ne z 5 000 – pořád ze základny, která se zvětšuje. Ono se to násobí, nesčítá, všechno jde exponenciálně, a čím delší runway máš… Proto ten, kdo začne později, není nikdy schopný předstihnout toho mladšího, i když mladší začne prakticky s ničím.

Otázka: Vraťme se k příkladu. Čtyřicetiletý začal později, ale vložil tam dvakrát tolik peněz, protože si odkládal 20 let, od 40 do 60, kdežto třicetiletý jen od 30 do 40. Třicetiletý z vlastní kapsy vyndal za 10 let 600 000 Kč. Dal je do trhu, řekněme do S&P 500, každý měsíc 5 000 Kč, a počítám s 10% zhodnocením, což je poměrně reálné.

To je akciový index – investování bez použití mozku.

Otázka: Ten starší dal dvojnásobnou částku, protože odkládal 20 let, tedy 1 200 000 Kč. A v 60 letech má mladší člověk 6 890 473 Kč – necelých 7 milionů – a starší 3 800 000 Kč.

Takže 7 milionů, nebo 3,8 milionu – a to tam starší dal o 600 000 víc. Jde jen o to, že ten první začal dřív.

Warren Buffett začal v 11 letech – za druhé světové války

Mimochodem, několik dní teď pracuji na Příručce akciového investora. Kdo se bude chtít věnovat investování do akcií, může si ji zdarma stáhnout na webu tradesmart.cz nebo dominikkovarik.com. Aktuálně jsem na nějaké 40. nebo 50. stránce, takže je podle mě dost obsáhlá, a rozebírám v ní všechny tyto věci.

Chtěl jsem ale říct, že Warren Buffett začal investovat v 11 letech, samozřejmě se svým otcem, který už byl v té době makléř. Sám řekl, že začal příliš pozdě – že 11 let bylo hrozně pozdě na to, kdy koupil svou první akcii. Koupil tři kusy: jednu pro sebe, jednu pro tátu a myslím jednu pro svou sestru. Psal se rok 1942, zuřila druhá světová válka.

A teď si vezmi, kolik lidí – setkáváme se s tím pořád – říká: „Já nevím, jestli teď ještě začnu, možná není vhodná doba, teď je tam Trump, počkám, až se to uklidní.“ Hledají správný moment na vstup – jestli to teď náhodou není moc drahé, jestli index není nahoře, jestli není nebezpečí, jestli není válka. Všichni hledají různé výmluvy. Vzpomeňte si na tohle: Warren Buffett začal investovat, když byla druhá světová válka. Po planetě se proháněl Hitler a páchal zvěrstva, a Warren Buffett šel koupit akcii.

Otázka: V 11 letech měli myšlenky na investování a zajištění se, přitom titulky ve zprávách byly na úplně jiné dimenzi.

Kdežto dnes jsou lidé z mého pohledu příliš líní. Je důležité to uchopit.

Neinvestovat je také rozhodnutí

Otázka: Zastavme se u investování, když už jsme ho takhle nakousli. Investování je rozhodnutí – a to, že člověk neinvestuje, je taky rozhodnutí. Neinvestovat je jakoby neutrální stav.

Problém je, že když se rozhodneš neinvestovat, stejně investuješ. Pokud peníze nemáš v polštáři a dáš je do banky, banka s nimi automaticky pracuje, investuje je za tebe a vydělává si s nimi. Jen je nevyděláváš ty, nebo ti dá úplný zlomeček na spořicím účtu na chvilku, který nepokryje ani inflaci.

Otázka: Rozhodnutí neinvestovat má dlouhodobé následky. Mluvím z vlastní zkušenosti – kolik let jsi mi říkal, abych začala investovat? Myslím si, že to bylo určitě víc než 10 let.

A ty máš výhodu, že se perfektně staráš o své tělo. Mimochodem, přátelé, Martě vyšel biologický věk na 20, takže máš runway ještě hrozně dlouhou. I když začneš teď, máš pořád třeba 70 let před sebou.

Otázka: To nevím, někdy se to určitě zlomí. Ale mohla jsem samozřejmě začít dřív. Teď si sypu popel na hlavu, že jsem začala pozdě, ale aspoň jsem začala. Jestli nás posloucháte, začněte – ne zítra, začněte dneska. S čímkoliv – starat se o své tělo, jíst dobře. Teď se to hodí, protože se blížíme k polovině ledna a jsou předsevzetí: budu pít míň alkoholu nebo nebudu pít vůbec, začnu jíst líp, začnu cvičit. Přidejte tam: začnu investovat.

S&P 500 jako investování bez mozku – a proč to nedělám

Otázka: Je vůbec možné začít investovat dneska, když o tom nic nevím?

Můžete si přečíst tu příručku, ta vám skvěle a velmi rychle otevře oči. Z mého pohledu to možné je. Právě o tom v tom PDF mluvím – u S&P 500 nemusíš použít mozek, protože veškerou práci udělá za tebe. Podle mě, nebo aspoň pro mě, to ale není finální destinace. I Warren Buffett běžným lidem v nějakém televizním rozhovoru řekl: „Ano, doporučuji investovat do S&P 500. Máte kus amerického byznysu, který roste.“ Kus všech nejlepších firem. Ale on to nedělá a já to nedělám taky.

Otázka: Možná proto, že je to investor a je to jeho povolání, koníček a práce. Spousta lidí ale začíná jako zaměstnanci a chtějí se jen stát správcem svého majetku – ochránit peníze jinak než na spořáku, kde nepokryjí ani inflaci. Tam to podle mě smysl dává, protože ten člověk o tom moc neví. Lepší, než slepě nakoupit akcii, o které nic neví a nezná její rizika. Není to tak, že si založím účet a jdu si něco nakoupit – takhle k tomu nejde přistupovat.

Otázka: Proto jsem se taky rozhodla tak pozdě – pořád jsem si říkala, že o tom nic nevím a nemám na to čas. Vymlouvala jsem se a prokrastinovala. Ale než jsem si založila účet, opravdu jsem si to zjišťovala. Týden jsem v tom ležela a četla si. Jsem v tvém Klubu, takže jsem tam dostala nějaké podněty, ale i tak jsem si to šla zjistit sama.

Mě překvapilo, že Marťa přišla a řekla: „Mám nakoupené akcie, koupila jsem tři nebo čtyři.“ Ptám se: „Jaké akcie jsi koupila?“ Inspirovala se z Klubu, tak jsem se na to podíval, prošel to a říkám: „Dobrý výběr.“

Otázka: Inspirovala jsem se, ale nejsem z těch, které by si o tom nic nezjistily a slepě nakoupily. Vybrala jsem si, co se mi líbilo, četla jsem si o tom a teprve za další tři čtyři dny jsem nákup udělala. Samozřejmě za málo peněz.

To je u žen známé – máte daleko větší averzi k riziku, takže o tom víc přemýšlíte. Chlapi jsou častěji střelci: když vidí potenciál, jsou hodně zaměření na výnos, a tak do toho skočí, i když o tom nic moc nevědí. Nejdřív střílej, pak se ptej. Na jednu stranu se tak dostanou do trhu rychleji, ale kolikrát to může hodně bolet.

Otázka: Z hlediska času je to nevýhoda, protože mě to zbrzdilo a začala jsem později, ale mám z toho lepší pocit, takže z psychologického hlediska je to podle mě lepší. Člověk potřebuje najít balanc. Myslím si ale, že hodně lidí čeká na ideální moment, kdy začít investovat.

Rozhodně. A ten nikdy nebude.

Investování jako povinnost a strašák, který postrčí

Otázka: Myslíš si, že se lidé bojí špatného načasování?

Rozhodně. Myslím si, že je blokuje, že o tom nemají moc informací. Je potřeba najít k investování trochu lásky a udělat z něj opravdu prioritu číslo jedna po zdraví. Za mě by priorita číslo jedna mělo být zdraví – teď mluvím o jedné osobě – a druhá priorita mít pod kontrolou finance, protože to má obrovský dopad jak na zdraví, tak na celou rodinu a celý náš život. Bez toho se nedá dobře fungovat. Není to o tom, jestli to chci, nebo nechci dělat, nakonec ani o tom, jestli mě to baví. Podle mě je to prostě moje povinnost. Musíš to dělat, protože když to dělat nebudeš, budeš se mít výrazně hůř než lidé, kteří to začnou nebo už začali dělat.

Na mě vždycky funguje vytvořit si nějakého strašáka – něco, co tě fakt postrčí, protože člověk je od přírody líný. A obzvlášť dnes v Evropě žijeme v obrovském luxusu, co se týče služeb, které dostáváme – o tom jsme se včera bavili v Live Roomu. Teď jsme byli v Liberci, a co dostaneš za 1 200 Kč v saunovém světě, ještě k tomu s lahví… Tím, jak cestujeme a vidíme ostatní země, si kolikrát říkáš, jestli je to vůbec možné. Evropa, nebo aspoň tady u nás, je za ty peníze absolutní luxus. Všichni všechno mají, a i když na to nemají, půjčí si a mají nakonec stejný benefit jako bohatý člověk.

Otázka: Možná lidé žijí hodně přítomností a říkají si, že do budoucna se o ně postará stát, že budou mít nějaký důchod. Nebo mají od investic špatná očekávání – čekají vysoký výnos, že tam něco dají a za rok tam budou mít tolik a tolik.

Samozřejmě čím je člověk starší a čím víc zjišťuje, že mu ujíždí vlak, tím víc to chce přeskočit, takže začne víc riskovat, což ho naopak ještě vrátí zpátky. A zase uběhnou další roky, které jsou nenávratně pryč, a nejsi schopný složené úročení dohnat.

Strašák jménem AI

Chci sem dnes hodit ještě jednoho strašáka, který může dost lidí nakopnout, a to je umělá inteligence. Můžeme si říct úplně na rovinu, že spousta zaměstnání, která dnes existují, velmi brzo nebude existovat vůbec. Je tedy neustále potřeba se posouvat a myslím si, že v tomto světě budou extrémně benefitovat lidé, kteří se stanou investory, protože čím dál víc práce bude dělat samotná firma řízená umělou inteligencí, roboty a dalšími věcmi.

Elon Musk dokonce řekl, že si myslí, že peníze jako takové přestanou existovat a mít v ekonomice jakýkoliv význam, protože práci udělají roboti a umělá inteligence a zisky se zkrátka distribuují lidem. Najednou ztratí význam mít vůbec nějaké peníze, když budeš moct mít všechno kolem, takže to bude mít nejspíš úplně jinou formu. Je to hluboká myšlenka, do hloubky jsem to nestudoval, ale slyšel jsem ho o tom mluvit v jednom podcastu a přišlo mi to zajímavé.

Tuhle myšlenku jsem už slyšel. Rozebírali jsme ji třeba před pěti lety s kolegou, se kterým tvoříme aplikace pro investory a který žije ve Švýcarsku – tam ji měli už tehdy. Říkal mu to majitel obrovské úspěšné IT firmy, která dělá software pro investiční banky, na své konferenci. Je to jeden z nejbohatších Švýcarů a mluvil i o tom, že nechce nic vlastnit. Vlastnictví je podle něj minulost, všechno pronajímá – auta, luxusní věci, bydlení. „Teď chci bydlet u jezera, pronajmu si dům. Za pět let chci bydlet jinde, pronajmu si místo jinde.“ Nic z toho nekupuje a všechno valí do aktiv.

Špatnou investici lze opravit, ztracený čas ne

Otázka: K investování bych ještě dodala, že lidi může mentálně blokovat strach, že peníze dají špatně a špatně investují. Ale pokud firma nezkrachuje – i ty můžeš mluvit o tom, že tvoje první investice byla nic moc – špatná investice se dá nějak opravit nebo se dá vydržet. Ale čas člověk nevrátí.

Pokud nevyužíváš páku. Když máš páku a margin, vypne tě to daleko dřív a nemáš už co opravovat, protože nemáš možnost vydržet, aby se to napravilo. U každého z těchto bodů bychom se mohli zastavit na celý podcast, takže by bylo ideální, kdybychom si je pak hlouběji vysvětlili v samostatných dílech o zdraví a o investování.

Bydlení: největší finanční rozhodnutí života

Otázka: Nakousl jsi bydlení. Ve 30 letech se láme chleba – bydlet sami. Je to asi největší emoční rozhodnutí v životě.

Je to rozhodnutí s největším finančním dopadem, jedno z největších životních rozhodnutí, a mnoho lidí ho bere na velmi lehkou váhu.

Otázka: Možná druhé největší, protože první největší rozhodnutí v životě je partner. Bydlení má ale určitě největší finanční dopad.

To je pravda. Partnera teď přeskočíme – řekněme, že už máme vysněného partnera, je dobrý, proklepli jsme si ho a má trochu finanční gramotnosti. Charlie Munger říká, že partnera nejlépe poznáš, když k němu přijdeš domů a podíváš se, jaké má knihy v knihovně. Pokud nemá žádnou knihovnu, tak honem rychle pryč. Dnes je samozřejmě jiná doba, knihy jsou digitální a lidé konzumují obsah i jinou formou. Ale dřív to podle mě mohlo být velmi dobré vodítko, jak poznat, s kým opravdu žijete, protože to, co člověk dělá ve volném čase a co konzumuje, takový je. A to se těžko napravuje.

Zpátky k bydlení. Dům je za mě, jak jsme tu už zmiňovali, jen luxusní věc, kterou všichni chceme mít, nic víc. Mají ho všichni okolo, takže si myslím, že ho spousta lidí pořizuje jen proto, že to tak má být.

Otázka: Je to považované spíš za cíl člověka – kvůli bezpečí. V dnešní době se bydlení nebere jako nástroj, ale jako cíl.

Za mě je to cíl, který tě neskutečně zbrzdí. Je potřeba se na to dívat z různých úhlů. Máme lidi, kteří mají hotovost a řeknou si, že chtějí mít své bydlení. Vezmi si člověka, který má třeba 10 milionů Kč, rozhodne se, že chce mít své bydlení, jde si koupit dům za 10 milionů, zaplatí ho celý v hotovosti a má dům. Je to dobré rozhodnutí? Podle mě extrémně špatné, protože koupil pasivum. Jakmile se tam nastěhuji, není to žádné aktivum, ale pasivum. Jsou to zabetonované peníze, které nikdy neuvidím, protože když dům prodám, budu na ulici a musím hned koupit nový, takže peníze zase musím někam poslat. Jedině kdybych se uskromnil a šel z domu do nějakého bytu, možná by něco zbylo, ale vůbec bych to nebral jako investování. Je to pasivní, luxusní věc, kterou všichni chceme mít, ale není to aktivum.

Hypotéka, nájem a role kapitálového alokátora

Pak je tu člověk – a to bude asi většina – který má jen část na složení, nějakou zálohu, a zbytek mu půjčí banka. Jdou si vzít společnou hypotéku. Dnes už je ta vlastní část poměrně vysoká, protože ceny nemovitostí rostou a banky požadují, abys složil víc ze svého.

Otázka: Ty jsi kupoval první investiční nemovitost ještě s 10 %, ne?

V té době to bylo 10 %, teď je to tuším 25 %, i když my jsme dávali větší sumu. Člověk už tedy potřebuje dát dohromady víc než 100 000 Kč. Bude samozřejmě záležet na lokalitě. Pokud půjdu hledat byt na vesnici, bude mi asi stačit dát dohromady 300–400 000 Kč. Ale pokud žiji ve větším městě, myslím si, že se ta suma bude blížit skoro milionu korun, abych mohl jít do vlastního bydlení.

A teď je potřeba zvažovat to, co zase říká Warren Buffett – naši práci investora, kapitálového alokátora. Každý je kapitálový alokátor, takže záleží, kam alokuji tu korunu, ten milion. Neustále přemýšlím, jestli dává smysl ten milion složit a splnit si sen o vlastním bydlení, nebo ho dát do indexu, nebo zůstat v nájmu a milion složit na cizí nemovitost, kam dám nájemníka, a vytvořit si tak aktivum. To jsou podle mě důležité otázky, které si člověk musí položit. Pro příklad: kolega, se kterým investuji do nemovitostí, má majetek v desítkách milionů korun – a žijí v nájmu.

Otázka: U toho se chci zastavit, protože bydlení v nájmu je u nás symbolizované jako společenské selhání nebo vyhazování peněz. Je to v nás ze socialismu a privatizace, kdy se to tak říkalo, a pořád to v nás je – je to ještě krátká doba a v generacích se to nese. Generace od 50 let pořád říká: „Ty jsi pořád v nájmu, nemáš nic svého.“ Dnešní lidé to pořád slyší od rodičů nebo prarodičů, takže je v nich zakořeněné, že nájem je vyhazování peněz a vlastní bydlení je cíl, kam se mají mladí lidé směrovat. A přitom jsi říkal, že kolega s desítkami milionů v investicích pořád bydlí v nájmu.

Přesně tak. Shodneme se na tom, že je důležité se co nejdříve stát investorem – překlopit lidský kapitál, tedy energii a čas, které máme, obzvlášť když ještě nemáš děti a můžeš pracovat do noci a fakt budovat, co nejdřív do finančního kapitálu, jinými slovy dát peníze do práce. A když si takovou otázku položíš, najednou nedává smysl jít si plnit sen o bydlení ve 20 nebo 30 letech, protože je to obrovské břemeno, které neseš do 60 let, minimálně.

Kolik z příjmu dávat na bydlení

Otázka: Vyhledala jsem si obecná procenta, kolik příjmu je zdravé dávat na bydlení, protože bydlet samozřejmě někdy musíme všichni. Ve 30 letech už nechci bydlet u rodičů a přispívat jim na jídlo a elektřinu.

Pokud máš dvougenerační dům a vyhrazené patro, proč ne. Pokud jsi posedlý složeným úročením, je potřeba vydržet co nejdéle.

Otázka: Ale někdy už se ti prostě nechce a musíš nějaké peníze odklonit do nájmu nebo do hypotéky. Kolik procent z příjmu je podle tebe zdravých?

Ještě udrž tu otázku, protože jsi teď řekla důležitou věc. Když už bych volil variantu, že opravdu jdu do vlastního bydlení – řekněme, že mám těch 10 milionů a jdu si koupit vysněný byt nebo dům – mám to koupit za hotové, nebo tam dát dva a osm si půjčit? Rozhodně bych volil variantu dám dva a osm si půjčím. Těch osm, které mi zbudou, dám do aktiv. Do vlastního bydlení bych chtěl dát co nejméně svých peněz.

Otázka: A to procento? Já samozřejmě můžu jít do nájmu do krásného domu za 30 000, nebo do bytu za 15 000 Kč. Kolik je zdravé dávat z příjmu, aby mi zbylo na investování?

Já to mám postavené tak, že chci, aby to bylo co nejméně z příjmu, ale myslím si, že u bydlení může být zdravé, když se budeme pohybovat někde okolo 20–30 %.

Otázka: Přesně – 25 až 30 % je zdravých. Nad 40 % už je to vysoké riziko.

Vidíš, mám finanční gramotnost. Pak už je to na krev – člověk úplně ztratí svobodu a pracuje jen pro to. Cílem je samozřejmě, aby to procento bylo co nejnižší, protože čím je nižší, tím víc zbude na investování, a to je ta nejdůležitější složka.

Kdy dává smysl koupit vlastní bydlení

Otázka: Kdy tedy dává smysl koupit si vlastní bydlení?

Záleží, jaké je to vlastní bydlení. Je to jen byt, abychom někde dobře žili a byli ve svém, nebo je to opravdu vysněné bydlení? Pro každého to bude něco jiného, ale mít obrovský dům stojí úplně jiné peníze a má jiné náklady.

Otázka: Nemůžeme vlastní bydlení každému hanit a říkat, ať jsou všichni v nájmu – lidé mají domy a bydlí v nich. Podle mě to dává smysl, když má člověk vytvořenou rezervu, odkládá na investování a splátka hypotéky ho nijak nelimituje. Musíš mít příjem, abys ho mohl rozporcovat bez jakéhokoliv limitu. Pak dává smysl jít do vlastního bydlení, vzít si hypotéku a klidně se zadlužit – když víme, proč to děláme, a nelimituje nás to.

Souhlasím. Je to ale velmi těžká a subjektivní otázka. Můžu říct jen svůj názor, jak bych to udělal v různých finančních situacích. Pokud bych byl ve stavu, kdy pracuji já i přítelkyně, máme normální práci a vyděláváme průměrné peníze, o vlastním bydlení bych vůbec nepřemýšlel. To bych úplně vypustil z hlavy, to je no go. Žiji v nájmu v bytě, který je velmi levný.

Ideálně bych přemýšlel i o dalších variantách. Máme činžovní domy s hromadou bytů a v jednom ve Strakonicích, jestli víš, máme člověka, který nám tak trochu dělá správce – stará se o různé technické věci a za pár úkonů, kterých za měsíc zase tolik není, má výraznou slevu na nájmu. Přesně taková místa bych hledal. Našel bych činžovní dům a řekl: „Co pro vás tady můžu udělat? Můžu vám o víkendu zamést dvůr? Může přítelkyně vytřít chodbu? Dáte nám za to 5 000 měsíčně?“ Výborně, protože je to pro mě hodina práce, kterou udělám, když přijdu z práce. Tímhle stylem bych šel. Najednou tě nájem bude stát polovinu, prakticky tam bydlíš za energie, máš bydlení a vlastně druhou práci, zlevněné bydlení, víc uspoříš. Hledat cesty, kde můžu přinést nějakou hodnotu a dostat za to peníze nebo slevu.

Pokud bych pokročil a měl práci, která mi dává přes 100 000 Kč měsíčně, a partner by byl taky šikovný a dohromady bychom přinesli třeba 150 000 Kč, v ten moment bych se začal zamýšlet nad tím, jestli můžu mít nějaké vlastní bydlení. Už si dokážu představit, že z těch zhruba 130–150 000 dám cca 30 % na hypotéku a pořád mi zbude kolem 100 000. A pokud nejsem úplný blázen, který potřebuje jezdit v Mercedesu a mít každý rok nový iPhone a moc si zvyšovat životní náklady – dokud je dokážu držet pod kontrolou – pořád mi zbývá dost peněz na investování.

Otázka: Pokud ti lidé ještě nemají rodinu, musí počítat s tím, že náklady budou v budoucnu vyšší. A pokud jsou zaměstnaní, s tím, že výplata se jim tolik nezvedne, ale životní náklady porostou každý rok. Je potřeba kalkulovat do budoucna, protože hypotéku si beru na 20 nebo 30 let.

Rozhodně. Zrovna dnes ráno jsem přemýšlel, že musím jít za tvou ségrou a trošku ji postrčit, ať zvýší odkládání na investiční účet. Obzvlášť teď, když se jí rozjíždí nová práce, je potřeba tam hned ládovat každou tisícovku. Je přesně ve věku, který dělá ten rozdíl, jestli začne odkládat až ve 40, nebo už ve 20. Když to teď vydrží a bude mít disciplínu, předběhne všechny, kteří začnou později, i s dvojnásobkem, jak jsi říkala.

Skryté náklady vlastního domu

Otázka: Bydlení je velké téma a možná o něm uděláme samostatný podcast. Ještě bych ho uzavřela tím, že když je člověk ve svém a platí hypotéku, je uvázaný k místu. Může přijít o životní příležitost, třeba o lepší pracovní nabídku jinde, protože už tu má bydlení a to ho zbrzdí.

A náklady na dům samozřejmě nejsou jen hypotéka. Jsou to daleko vyšší energie, a protože se stáváte vlastníkem, všechny opravy jdou za vámi. Počítejte s tím, že za dva, tři nebo pět let vám bouchne kotel a musíte vyndat 80 nebo 100 000 na nový. Musíte dělat revize, pokud chcete bazén, musíte ho vytápět, tepelné čerpadlo – víš, jak kupovali vaši. Tím jen rostou náklady. A hlavně si člověk začne říkat: nejsme v nájmu, jsme ve svém, tak si to pořídíme kvalitní. Takže za to utratíme víc peněz, než kdybychom byli v nájmu. To z mého pohledu nakonec dělá daleko větší náklady než samotná hypotéka.

Otázka: Na začátku jsou takové neviditelné, ale je to velké procento.

Zdraví: bez něj není výkon

Otázka: Pojďme se na závěr zastavit u zdraví. Bod o výběru partnera necháme na samostatný podcast, protože to bude taky hodně povídací téma. Bez zdraví není výkon. Jakmile člověk není zdravý fyzicky i psychicky – psychicky myslím třeba vyhoření z práce – extrémně ho to zbrzdí. Nejdůležitější je dělat prevenci a starat se o zdraví fyzické i duševní.

Můj táta mi teď pořád říká: „Vrať se ke sportu, začni co nejdřív.“ On do toho začal bušit až kolem padesátky a jediné, čeho lituje, je, že do toho nezačal bušit ve 30. Opravdu se to hrozně promítne – teď to není vidět, ale v 50 nebo 60 se budeš cítit úplně jinak.

Otázka: Zkuste si hodit do kalkulačky, co se stane, když člověk vyhoří a je měsíc úplně mimo a v podnikání neudělá nic. Když v podnikání neuděláš nic, nic není – žádný příjem, pokud nejde o něco setrvačného. Zbrzdí tě to na měsíc, na dva, na půl roku, a těch šest měsíců strašně ovlivní dalších 10 nebo 20 let. Nehledě na to, že pak strašně dlouho trvá, než člověk zase naskočí.

Vezmi si jen dobu po Vánocích – a to je týden. A jak dlouho člověku trvá, než se vrátí do rytmu práce a nějakých výkonů. Musí se to stát životním stylem. Nesmí to být něco, do čeho se nutíš, protože to dlouho nevydržíš. Musíš říct: ne, já chci takový být. A velké téma je podle mě i to, co přijímám jako potravu. Jste to, co jíte. Takže za žádnou cenu se nesnažíme šetřit na potravinách. To bych v žádném případě nedělal.

Otázka: Lidé teď chtějí šetřit na zdraví, nebo obětují zdraví kvůli penězům, a potom dávají všechny peníze za to, aby byli zdraví. To nedává smysl.

Teď se směji, protože jsem říkal, že jsme dřív měli ve skupině ještě pár intradenních traderů. Většina z nich v trhu dlouhodobě uspět nedokáže, a i když nějakou dobu uspějí, je to nakonec úplně jedno, protože jsou psychicky tak v háji, že potřebují všechny peníze na léky, rehabilitace a na to, aby se dostali do klidu a začali vnímat okolní svět. To je nejhorší obchod v životě – špatná investice, která se časem ani nedá dohnat.

Návyky lidí, kteří se o sebe starají

Otázka: Jaké návyky mají podle tebe lidé, kteří se o sebe starají?

Podle mě stoprocentně sportují několik dní v týdnu. Jason ve Španělsku mi říkal, že cvičí každý den, a mají takové rutiny. Sám se teď snažím, i když nemám posilovnu na dosah nebo jsme na cestě – jako teď v Liberci na ubytování – udělat si aspoň 10 kliků. Baví mě, aby se to stalo součástí tebe v jakémkoliv prostředí a abys řekl: každý den chci udělat minimálně tohle, když nemám šanci jít do posilovny nebo na běžky. Nejde o extrémy, ale o rutiny.

Mně sport navíc hrozně pomáhá při investování a tradingu, při swingovém obchodování, které je psychicky náročné. Je to pro mě strašně důležitá věc, díky které pak přijdu k počítači, ke grafům, s čistější hlavou a víc se nad věcmi zamyslím.

Otázka: Člověk si vytváří i své sportovní výzvy. Myslím si, že tím, že se stane sportovcem, automaticky přinese daleko větší výkonnost do byznysu i do investování. Je potřeba u toho nějakou dobu vydržet – říká se něco okolo 60–90 dní – a teprve pak se to stane rutinou. U mě to ale moc nesedí. Ve Španělsku jsme byli necelé čtyři měsíce, každý den jsme cvičili nebo chodili do posilovny, opravdu jsme se o sebe starali a jedli dobře. A od té doby, co jsme doma, kde na tebe působí spousta jiných vlivů a nechce se ti, to za ty tři měsíce zažité nemám. Chybí mi to, ale ne tak, abych musela jít. Pořád je to spíš „už bych měla jít“.

Tak proč bys chodila, když ti váha pořád ukazuje biologický věk 21? Jsi v pohodě.

Otázka: Z těch čísel mám samozřejmě radost, protože vím, že to má smysl, ale není to tak, že je mi 20, tak si lehnu.

Na půl roku si lehnu a bude mi 21. Ale řekla jsi strašně zajímavou věc – okolí. To člověka hrozně ovlivňuje. Kde žiješ a kým jsi obklopený, protože to tě strašně snadno stáhne do komfortní zóny.

Otázka: Jediné, co mě drží, je, že jsem se cítila líp, a ten pocit je pro mě silnější než lenost. Jdu to dělat kvůli tomu pocitu, protože mi bylo fakt dobře. Jedla jsem pravidelně a dobrá jídla, chodila jsem cvičit a cítila jsem se nádherně. A teď se cítím těžce a všechno dělám těžce.

Lekce, která z toho podle mě plyne: ty jsi to prožila, tělo zažilo ten hezký stav, který ti teď chybí. A tím si můžeš vytvářet své „proč to mám jít teď dělat“. Záleží, jak silný ten pocit byl a jak moc ho chceš dostat zpátky. A úplně stejně to platí u financí.

Zvedněte si standardy: první třída a šampaňské

Myslím, že to říká Tony Robbins: pokud se chcete v životě finančně posunout, musíte nejdřív zvednout své standardy. Nejdřív jsem to nechápal. Říkal jsem si, jak mám zvednout svůj standard, když ještě nemám peníze. Všichni mi říkali: hlavně neutrácej, spoř, všechno oddaluj, vykašli se na okamžité uspokojení. A on mi říká: „Nejdřív zvedni standard.“ Pak jsem zjistil, že je to opravdu ta nejlepší věc, kterou člověk může udělat, pokud má problém vytvořit si své „proč“.

Příklad: pokud cestuješ, kup si letenku do první třídy, i když na ni nemáš – myslím tím, i když jsou to pro tebe všechny peníze, které máš. Řekněme, že máš teď 60 000 Kč. Finančně je to úplná blbost a teď si úplně protiřečíme, ale jde o úplně jinou věc. Jde o to, že ten člověk nemá své „proč“ – proč pracovat, proč investovat, proč se takhle chovat. Pokud miluji cestování, vím, že mě hrozně bolí záda a s věkem to bude ještě horší, budu pravděpodobně chtít létat první třídou. Vyzkoušejte si to hned. Steve Harvey nám to na konferenci v Miami vyprávěl jako příběh: koupíte si letenku do první třídy a zažijete krásný pocit a super zážitek. A podruhé, až půjdete do letadla – protože podruhé už na ni samozřejmě nemáte – budete procházet kolem první třídy do economy class, vzpomenete si a vaše hlava bude přemýšlet jen nad tím, jak se tam sakra dostat zpátky. A najednou máte své „proč“: chci zažívat tohle, ne tamto. Musím pohnout zadkem a jít něco dělat. To je zvednutí standardů.

Další příklad: pijete Bohemku a máte rádi šampaňské nebo nějaký sekt. Kupte si Moët, kupte si Perrier-Jouët za 6 000 a zažijte, jaké je pít Perrier-Jouët za 6 000 Kč versus Bohemku. Nemusí to být cíl, je to extrém – já mám tyhle extrémy rád – protože si pak najednou řeknete: já nechci pít Bohemku, tohle chutná mnohem líp. A hlava si zase řekne: jak si to můžu dopřávat každý měsíc tak, aby to pro mě nic neznamenalo, aby to pro mě bylo jako 100 Kč? Musím jít něco dělat, musím se pohnout – zvedl jsem svůj standard a najednou mám motivaci.

Podle mě tohle u mě strašně dobře udělali rodiče, když jsem byl mladý, a hrozně mi k tomu pomohl sport. Když jsem surfoval, prakticky jsem obletěl planetu. Byl jsem na různých místech a poznal velmi zajímavé lidi, z nichž někteří byli extrémně bohatí, v době, kdy jsem si ani nedokázal představit, že něco takového může existovat. To mi otevřelo oči a vytvořilo obrovské „proč“, protože jsem si říkal: takhle chci žít, tohle chci dělat do konce života. Z toho neslevím, přes to nejede vlak. Už jsem si nedovedl představit, že přijedu zpátky, zavřu se a budu chodit někam do kanceláře. Tak na to zapomeň – přemýšlej a hodně rychle začni šrotovat, jak si tohle můžeš udržet pořád.

Otázka: Člověk si odkládá peníze a ví proč, ale jakmile se z toho stane rutina, zapomene na své „proč“, přestane ho to bavit a naplňovat. Pořád jen odkládám a nevím proč. Takže je dobré si dát odměnu nebo si to „proč“ připomenout. Tim Ferriss mluví o minidůchodech – pracujte měsíc a jeďte na týden pryč, nebo tři měsíce a pak jeďte na dva týdny.

Přesně tak – chceme žít i na té cestě.

Otázka: Okolí, které jsi nakousl, a partnera si necháme na příště, protože u toho se taky zastavíme delší dobu, a ať nemá podcast dvě hodiny.

Důležité je udělat tato rozhodnutí co nejdřív a vědět o nich. Pokud je vám teď 20 nebo 30 let, právě teď se rozhoduje, jak budete žít, až vám bude víc. A pokud je vám víc, je potřeba začít hned. Díky a těším se na příští téma.