Jak uniknout z krysího závodu: Co vás o penězích ve škole nenaučili

Co je krysí závod

Otázka: Na začátek si můžeme říct, co si představíš pod pojmem krysí závod.

Když tohle někdo řekne, představím si, že se pohybuji pořád v té stejné smyčce a nemůžu se z ní dostat ven, hlavně finančně. Ať už mám práci, nebo byznys, všechny peníze, které vydělám, znovu utratím a jedu znovu. Pořád začínám jakoby od nuly – od výplaty k výplatě – a nic nebuduji, netvořím a nestarají se o mě a o můj život úroky a výnosy z investic, ale neustále jen práce a můj výkon. Pracuji pro peníze.

Otázka: A myslíš si, že je to to klasické zaměstnání od devíti do pěti pět dní v týdnu, nebo jde i o životní styl těch lidí?

Myslím si, že to vůbec není jen práce. Spousta velmi bohatých lidí je v krysím závodě, v krysím kruhu, protože je tam samozřejmě inflace životního stylu. Dovedu si představit i lidi s vyšším příjmem, kteří prostě můžou utratit všechno.

Otázka: Určitě, to procento se dokonce ještě zvyšuje. Opravdu spousta právníků, lékařů, vyšších manažerů – čím víc peněz vydělávají, tím víc mají život nastavený na vyšší náklady. Takže ti jsou v tom kolečku úplně nejvíc.

Dává to smysl, protože na začátku, když začneš vydělávat víc peněz a najednou je dostupných mnohem víc věcí, je hrozně těžké odolat a říct ne – já je jdu investovat a vytvořit majetek, který se o mě bude starat a produkovat úroky a výnosy. Člověk si hned koupí lepší auto, větší dům, hezčí oblečení, jede na další dovolenou a nakonec je jedno, jestli vydělá 200 000 měsíčně, protože jsou lidé, kteří je všechny utratí a žijí, když to řeknu, z ruky do huby i s 200 000.

Otázka: Přesně. Inflace životního stylu zní jako novinka, každý o ní teď mluví, ale četla jsem, že už někdy kolem roku 1950 vznikl Parkinsonův zákon financí, který právě tuhle inflaci životního stylu popisuje. Takže to není nic nového.

Je to v lidech psychologicky úplně zakotvený stav.

Naprogramovaní od dětství: škola, práce, hypotéka

Otázka: Možná to naše generace, ty předchozí a možná i generace po nás máme naprogramované už od dětství. Firmy dřív potřebovaly přesně takové zaměstnance, kteří poslouchají a budou hodně loajální.

Vydrží tam až do konce života. Rodiče nebo prarodiče nastoupili do práce ve 20 nebo v 18 letech, v 60 nebo v 55 odcházeli do důchodu a byli pořád u jednoho zaměstnavatele. Říká se: dobře se uč, měj dobré známky, najdeš si dobrou práci, vezmeš si hypotéku, koupíš si dům – a takhle to jede. Přesně to kolečko. Ve společnosti jsi uspěl a jedeš v tom kruhu.

Otázka: A jak se podle tebe změnil dnešní trh práce?

Myslím si, že dnes je tam velká proměna v tom, že umělá inteligence bude narušovat daleko víc byznysů a firem. Firmy podle mě nebudou mít tak dlouhou trvanlivost, protože kapitalismus je v realitě velmi brutální – konkurence nakonec sní všechno a většina firem nakonec zanikne. I sám Jeff Bezos o Amazonu říká, že jednou nebude existovat. Přitom je to dnes top firma a těžko si dovedeme představit, že by takový kolos mohl přestat existovat. Historie i kapitalismus jsou ale zkrátka brutální a říkají nám, že to tak je.

Investuji především do akcií, trochu do nemovitostí, a když se dívám na akcie, vidím, že díky umělé inteligenci bude hodně firem narušených, bude to daleko dynamičtější prostředí. Lidé tak budou muset práci a pozice, na kterých pracují, střídat a měnit daleko víc. Nejde spoléhat na to, že mám dobrou práci a to je jistota. Tu drží v ruce cizí člověk, který ji může druhý den změnit, nebo ji vypne umělá inteligence, nebo se majitel zítra probudí a řekne: „Mě už to nebaví, prodávám to,“ a nový majitel to bude dělat jinak. Myslím si, že tohle bude daleko častější.

Otázka: Firmám už tolik nejde o diplom. Vysokoškolský titul je dnes pomalu jen vstupenka do prvního kola pohovoru, ale jde jim o dovednosti – umět se přizpůsobit a umět používat nástroje.

Dnes je v managementu firem z S&P 500 otázka číslo jedna: co budeme dělat s AI a jak ji budeme využívat. Myslím si tedy, že se firmy dívají po lidech, kteří s AI pracují a pomáhají si jí, a neberou ji jako hrozbu, ale jako příležitost.

Inflace životního stylu a okamžité uspokojení

Otázka: Vraťme se k inflaci životního stylu. Jak bys ji vysvětlil?

Chápu to jednoduše: vydělávám víc a víc peněz, ať už prací, nebo byznysem, ale tím rostou moje životní náklady a zvyšuje se můj životní standard. Mnoho lidí nedokáže, když to řeknu na rovinu, se na začátku na sebe vykašlat a odložit okamžité uspokojení – to je podle mě ten problém. Když vyděláš první peníze, řekneš si: dobře, teď si můžu koupit hezčí auto. A je hrozně těžké říct: neudělám to. Náklady na život tak rostou s příjmy a je úplně jedno, jestli vydělávám 50 000, nebo 100 000 – prostě to utratím.

Jedno to vlastně není, když se na to podíváš z úhlu, že žiješ hezčí život – máš hezčí dům, třeba s výhledem, jako jsme teď tady. Člověk je samozřejmě spokojenější. Já bych ale spokojenější nebyl, kdybych měl takový dům na hranici, kdy musím příští měsíc zase jít vydělat peníze, abych si ho vůbec mohl udržet a zaplatit.

Otázka: Přesně, to kolečko je o tom, že když přestanu pracovat, všechno se zhroutí, protože si nemůžu dovolit nejít do práce.

Z toho mi jde husí kůže a věřím, že je v tomhle stavu spousta lidí. Já jsem měl naopak hrůzu jít po škole do zaměstnání. Úplně jsem se toho bál – nedokázal jsem si představit, že půjdu do nějaké firmy mezi lidi, sednu si k počítači, budu přemýšlet, co tam mám dělat, a budu se něco učit. Měl jsem z toho normálně hrůzu a moje hlava začala přemýšlet, co dělat, abych se tomu vyhnul. Mým cílem bylo nejít pracovat do žádné firmy – musím něco vybudovat, abych tuhle fázi přeskočil. Takže jsem automaticky od prvního dne chtěl být podnikatelem.

Neříkám ale, že zaměstnání je špatně. Znám spoustu lidí, kteří jsou v práci spokojení, vydělávají hromadu peněz, rostou kariérně a uspokojuje je to. Každý z nás je úplně jiný. V krysím kolečku nejsou jen lidé v zaměstnání, můžou to být i podnikatelé. A naopak lidé v zaměstnání, kteří dokážou žít na úrovni, kdy jim ještě hodně zbude, tvoří rezervy a investují. Nezáleží na typu příjmu.

Myslím si ale, že větší sklony k tomu mají lidé v zaměstnání, protože můžou počítat jen s jedním příjmem a pak optimalizují všechno ostatní. V rodině to podle mě funguje tak, že přijdou domů a řeknou: „Tohle jsou peníze, které jsme schopni každý měsíc přinést na stůl, a víc teď nedostaneme. Možná mě za rok povýší, možná za rok dostanu lepší práci, ale to je ve hvězdách – řešme, že teď pracujeme s těmito penězi.“ A zaměstnávají svůj mozek jen řešením výdajů. A spousta lidí ani to nedělá, protože všechny peníze spotřebují na okamžité uspokojení, aby si koupili věci, které chtějí a které je lákají.

Výplata každý týden a proč my máme spoření v genech

Otázka: Včera jsme se bavili o tom, že někde dostávají lidé výplatu každý týden, nebo dokonce denně.

V historii – vím, že v jižních státech, konkrétně v Jižní Americe, byly a možná pořád jsou firmy, které lidem dávaly výplatu týdně nebo i po několika dnech. Kdyby jim totiž daly větší obnos jednou měsíčně, lidé by druhý den neměli motivaci přijít do práce. Četl jsem, že jim museli dát tak akorát, aby s tím vydrželi a měli důvod a motivaci zítra zase přijít.

U nás, v severnějších zemích, je to podle mě jiné. Tím, že tu je zima a v historii byla krutá, máme zakořeněné, že musíme spořit. Musel sis udělat rezervy – dřív třeba dřeva, zásoby jídla a tak dále. Takže jsme naučení dělat si rezervy nejen finanční, ale celkově. Myslím si, že to máme v genech, kdežto lidé v jižních státech to možná tolik vnímat nebudou, protože tam bylo i v zimě pořád teplo, pořád stejné počasí, takže jsi pořád přežil a mohl fungovat.

Typický člověk v krysím závodě a láká ho rychlé zbohatnutí

Otázka: Aby člověk zjistil, že v kolečku je, musí si umět ten problém pojmenovat a uvědomit si, že v něm běží. Typický člověk v krysím závodě žije od pondělí do pátku v práci, kterou nemá rád. Těší se na pátek, protože pak bude mít dva dny volno, a většinou odpadne k televizi, protože je extrémně vyčerpaný z práce, která ho nebaví. A v neděli večer…

Tihle lidé mají logicky i sklony k alkoholu, protože se snaží dostat pryč z té reality. Alkohol tě trošku otupí a najednou je svět hezčí. Takže tohle všechno dává obrovský smysl. Zároveň si myslím, že tahle skupina lidí, kteří jedou v krysím kruhu, ještě nemají posunutý standard a berou nějakou průměrnou mzdu, má strašné sklony ke schématům a podvodům. Přitahují je, protože realita je tak nepříjemná a představa, že se z ní nějak dostanou, je tak zdlouhavá a obtížná, že takový člověk typicky skončí u nějakého schématu, které ho naláká na to, že může zbohatnout rychle. Vidí to jako jediné východisko, jak se z té situace dostat.

Takový člověk si nedokáže představit odejít z práce. Má pocit, že musí poslouchat šéfa, ráno přijít a přinést výplatu, protože si nemůže dovolit skončit nebo jít dělat něco jiného – má už závazky a má už ten život. Obzvlášť s rodinou, když máš děti, i když jsou to mladší lidé, je to hrozně obtížné. O tom, jak se z toho dostat ven, se budeme bavit, protože samozřejmě ve 20 to jde jinak než ve 40 a musíš použít trochu jiné nastavení.

Statistiky: od výplaty k výplatě v Americe i v Česku

Otázka: Než se dostaneme k řešení, mám tu pár statistik. Zjistila jsem, že 60 % všech spotřebitelů v Americe žije od výplaty k výplatě.

To je masakr. Říkal jsem ti včera, že jsem četl – protože jak investuji, sleduji makroekonomii, jobs reporty a podobné věci – že Američané uspoří pouze 2,6 % z příjmu. To je hrozně malé číslo. Dá se tedy de facto říct, že tam žijí od výplaty k výplatě. Na druhou stranu se ekonomika točí, oni všechno utratí a to je svým způsobem taky správně. V Česku je to jinak, my nemáme nastavený takový životní styl jako Američané.

Otázka: Ale poslouchej: v Americe s příjmem 100 až 150 000 dolarů ročně žije od výplaty k výplatě 32 %. Nad 150 000 dolarů ročně je to kolem 20 %. Ale nad 300 000 dolarů ročně už je to 40 %.

To je třeba 500 000 korun měsíčně. Takže čím víc peněz máš, tím víc lidí žije od výplaty k výplatě – nejdřív 32 %, ve střední vrstvě se to sníží na 20 %, a pak to naopak ještě roste. Je vidět, jak inflace životního stylu funguje: mám dostupnější věci, chci víc, chci dražší věci, chci lepší zábavu.

Otázka: Proto, jak jsem říkala na začátku, to není žádná novinka. Je to v psychologii člověka zakořeněné už poměrně dlouho.

Dobrá zpráva pro ty z vás, kdo nás poslouchají a mají třeba průměrnou mzdu a pocit, že jsou v krysím kruhu: nejste v tom sami. Jsou v tom i lidé, kteří berou 500 000 měsíčně, a je jich 40 %. Posluchač tu myslím hezky vidí, že víc peněz ten problém neřeší – když máme život nastavený takhle, tak určitě ne. Je to o tom umět přemýšlet, jak s penězi pracovat a jak to celé nastavit, aby to optimálně fungovalo.

Otázka: Američané si pro to dokonce vymysleli zkratku HENRY – High Earner, Not Rich Yet. V České republice to takhle hrozné není, i když podle průzkumu v roce 2025 žilo od výplaty k výplatě 9 % lidí a v roce 2024 6,9 %, takže se to taky zvýšilo.

Jsme ale, bych řekl, daleko spořivější a opatrnější národ. Je to logické – není to tak dávno, co tu byl komunismus, a to je v lidech pořád zakořeněné, ta opatrnost je daleko větší. Amerika jede na prosperitě, na tom, že se to musí točit, jet dopředu a budovat, a všechno se řeší růstem.

Otázka: Ale 29 % Čechů nemá rezervu, která by pokryla výdaje ani na jeden měsíc, a 15 až 20 % Čechů nemá vůbec žádnou finanční rezervu. České domácnosti měly na konci května na netermínovaných účtech 2,9 bilionu Kč a 47 % z této částky bylo na běžných účtech.

Tady máme v investování velkou rezervu. Je to pro mě hodně překvapivé, protože minimálně bych měl peníze aspoň na spořicím účtu, který mi pořád dá třeba 3,5–4 %, a nedávno to bylo ještě víc. Obzvlášť v období, kdy nějaké úroky opravdu jsou, to podle mě značí silnou finanční negramotnost. Ještě je tam prostor.

Mentální krysí závod a vyhoření podnikatelů

Otázka: Tak jak z toho krysího kruhu ven?

To je dobrá otázka. Bude samozřejmě záležet na tom, kde jsem, kdo jsem a v jakém výdělku se pohybuji. Ještě bych ale definoval, že nejde jen o peníze, ale i o mentální krysí závod. Může ho mít podnikatel, který je schopen vydělávat i spořit peníze, ale má pořád pocit, že musí jet a valit dokola, a mentálně ho to zatěžuje. Typů krysích kruhů je spousta. Peníze jsou jen prostředek – jde o svobodu. Když člověk chodí do práce, kterou nemá rád, ale musí tam chodit, aby poplatil složenky a všechno ostatní, a nic mu nezbude, cítí se extrémně nesvobodně. Peníze jsou jen prostředek k té svobodě, takže je to víc o životním stylu než o penězích.

A spousta podnikatelů pak samozřejmě má vyhoření, protože jsou schopni vydělat peníze, ale najednou nemají čas a zjistí, že vybudovali monstrum, ze kterého se nejsou schopni dostat ven – možná jedině tak, že ho prodají. A pak je zase otázka, co dál a jestli mají dovednosti s těmi penězi pracovat, nebo je jen utratí. Není to vůbec snadné.

Krok první: radikálně seškrtat výdaje

Otázka: Myslíš si, že když začnu vydělávat o 50 000 měsíčně víc, dostanu se z toho ven?

Myslím, že to není takhle jednoduché. První věc, kterou bych udělal, je podívat se opravdu na náklady – jak vysokou mám inflaci svého životního stylu. Bavíme se teď o lidech, kterým rostl příjem, šli si s tím kupovat víc věcí, bohužel neodolali okamžitému uspokojení a možná se ještě snaží držet krok s okolím, takové „keeping up with the Joneses“ – aby byli ve hře a lidé je považovali za úspěšné. Takže si stavím dům, zadlužím se hypotékou na celý život a tak dále.

V tomhle stavu je podle mě důležité podívat se na výdaje, protože tam můžu hned hodně uspořit. Udělal bych to velmi radikálně. Sedl bych si večer s partnerkou nebo partnerem ke stolu a řekl: zítra vypínáme večeře venku, vypínáme výlety, tři roky nepojedeme na dovolenou. Radikální věci, které okamžitě přinesou na stůl mnohem víc peněz – a děláme to proto, že si chceme vybudovat finanční svobodu a ty peníze budeme investovat. Buď do podnikání a jeho rozjezdu, nebo do investic, ať už jsou to akcie, nebo nemovitosti. To je v tu chvíli jedno, to bych neřešil, ale začal bych se v tom vzdělávat.

A pokud jsem v práci, jdu si vedle toho budovat podnikání, které je kapitálově lehké – nepotřebuji na jeho rozjezd hodně kapitálu. Tím zvýším příjmy. Vidíš, už přecházím do myšlení, kdy se chci zabývat jen tím, jak zvýšit příjem. Rozhodnutí omezit výdaje musí být podle mě rychlé. Můžu se tím zabývat dva tři dny – zamyslet se, kde všude mám předplatné, co mě co stojí, kde opravdu utrácíme za lifestyle zbytečné peníze – to radikálně vypnout a pak jít okamžitě do přemýšlení jen nad tím, jak vydělat víc peněz.

Myslím si, že spousta lidí je utopená v tom, že stráví hrozně moc času optimalizací jednoho příjmu. Problém už ale není v tom, jestli ušetřím o tisícovku nebo dvě víc, ale v tom, že potřebuji vydělat o 50 nebo o 100 000 víc. Takže vyřeší to 50 000 navíc při správné optimalizaci? Ano, je to obrovský nárůst. Pokud ale vydělám o 50 000 víc a jdu si za 50 000 koupit věc, protože neodolám okamžitému uspokojení, neřeší mi to nic a můžu takhle jet donekonečna – klidně až do 500 000 měsíčně – a pořád to bude vypadat stejně. Peníze jen umocňují to, jací jsme. Nic jiného.

Ciferníky peněz: jeden knoflík naplno, ostatní na nulu

Otázka: To, co popisuješ, zaznělo v knize Ramita Sethiho, autora bestselleru I Will Teach You to Be Rich. Napsal knihu Money Dials – Ciferníky peněz. Popisuje v ní škrtání nákladů tak, že si představíš staré rádio s otočnými knoflíky, a to jsou tvoje životní náklady. Nerad vařím a chci si objednávat jídlo – jeden knoflík. Mám rád oblečení – druhý knoflík. Rád cestuji – třetí knoflík. Nemusí to být tak radikální změna, abych ze života ještě něco měl, protože když seškrtám všechno úplně na minimum, nežiju, a to se v dlouhodobém horizontu nedá vydržet.

Můžeš to udělat, ale musíš se zamilovat do bolesti.

Otázka: Přesně. Radikálně se ale musí udělat to, že ten jeden knoflík, který nejvíc miluju, otočím na 100 %. Společnost nás totiž učí mít všechny knoflíky na šestce, na sedmičce, tak nějak uprostřed – a samy firmy taky.

Přesně jak říkáš, třeba to jídlo – je to prostě pohodlné. Všichni nám říkají: zůstaňte v komfortní zóně, ani neopouštějte dům, buďte na telefonu, v klidu, nikam se nehýbejte, já vám všechno dovezu a o zábavu se postarám – zapněte si Netflix.

Otázka: Ten střed znamená, že jezdím v průměrném autě, občas si dojdu na večeři a k moři pojedu jednou nebo dvakrát. To dělá nejvíc lidí. Ale když si člověk vybere jednu věc – třeba že rád cestuje – představ si, že by k moři nemusel jet jednou, ale třikrát. Ostatní věci ale musí vypnout na nulu. Vybere si jen tu, kterou nejvíc miluje, otočí ji ze šestky na desítku a ostatní dá na nulu.

Obzvlášť pokud to má i benefit. Pro mě bylo cestování vždycky obohacující, napadaly mě tam myšlenky a bylo to vždycky hrozně produktivní. Vždycky se snažím najít, jestli to má ještě nějaký benefit pro růst nebo pro přiblížení k cíli. A pokud je to spojení zábavy s přiblížením k cíli, je to za mě úplně optimální varianta. Tohle mi dává velký smysl.

Kolik doopravdy stojí nová televize

Otázka: Když lidé zjistí, že musí seškrtat náklady, ale přesto si potřebují koupit třeba novou televizi – ty sám jsi několikrát říkal, že se na to díváš, jako by to stálo krát…

Jasně, krát třeba 10. Záleží na tom, jaké zhodnocení jsem schopen na trhu dělat. Investuji do akcií a jsem schopen dělat 20 % ročně – a teď to vezmi tím osmým divem světa, složeným úročením, to dělá divy. A záleží, jakou máš před sebou životní runway, tedy jak dlouho tu ještě budeš – 10, 20, 30 nebo 50 let. Čím je to delší, tím větší musí být násobek. Lidé, kterým je 25–30, to můžou počítat klidně krát 100. Pokud si jdu koupit věc za 10 000, stojí mě to dnes milion korun – kdybych tu částku teď investoval, nechal peníze pracovat a nechal je tam ležet 50 let, realita je, že udělají krát 100. To je se složeným úročením dost reálné.

Otázka: Nebo se na to jde podívat tak, že když si jdu koupit televizi za 20 000, jsou to tři týdny sezení v kanceláři v zaměstnání, které nemám rád.

To je velmi dobré si přepočítat na čas. Tam si člověk, obzvlášť ten, kdo chodí do zaměstnání, uvědomí: ono to nestojí 20 000, ono to stojí tři týdny v práci. A pozor, spousta lidí to přepočte tak, že má příjem 50 000 a jde si koupit věc za 20. Ale 50 000 korun čistého, už po všech daních – mimochodem, zdanění je šílené, ale to neřešme – je pro člověka jako pro firmu obrat. To není žádný zisk. Příjem je hrubý obrat.

Je to jako když v e-shopech prodáš zboží, jak jsme prodávali, a následně platíš zboží, sklady, zaměstnance, všechno. Tady jdeš počítat všechny výdaje – hypotéku, auto, telefony, zábavu, jídlo, oblečení – a teprve to, co zbude, je tvůj čistý příjem, tvůj zisk. A teď: za jak dlouho uspořím na iPhone za 30 000 z měsíční mzdy 50 000? Jaký mám lifestyle? Pokud mám lifestyle, kdy uspořím 2,6 % jako Američané, vydělávám na to sakra dlouho a ten iPhone mě stojí třeba rok života. A pak si ho lidé koupí na leasing a kolečko se rozjede, protože inflace životního stylu je motor krysího kolečka – ten největší motor, když si nabalím co nejvíc věcí.

Banky a pojišťovny cílí na střední třídu

Co to ještě umocnilo, jsou podle mě produkty bank. V marketingu se hrozně hezky pozicují, jako že k nim máš jít dělat rozumné věci, ale největší počet jejich produktů je postavený přesně na střední a nižší třídu, o které jsme se bavili. Třeba pojištění. Vezmi si, že vyděláváš průměrnou mzdu, klidně 40 nebo 50 000, a necháš z toho třeba 3 000–4 000 měsíčně za pojistky. Pro mě je to nelogické – nemám žádnou pojistku kromě pojištění majetku – ale když jsme se nad tím zamysleli, dává to nádherný smysl, proč jsou cílem právě tito lidé.

Pojišťovna ti řekne: chodíš do práce, máš mzdu. Co když tě srazí auto nebo autobus a budeš šest měsíců mimo, nebudeš moct fungovat? Hodí na tebe strach a ty řekneš jen: kde to můžu podepsat? Protože si řekneš, že je to fakt – můžu spoléhat jen na svůj jeden příjem, a co když se pokazí? A tady máme produkt, vítejte u nás. Na bohaté lidi a lidi s více příjmy tahle taktika vůbec neplatí. Takový člověk si řekne: pokud mě srazí autobus, mám 60 bytů, ze kterých mi každý měsíc chodí nájem, mám tamtu firmu, která generuje takové cash flow, a mám akciové portfolio, které mi roste o 20 % ročně. Pro něj to není produkt, který by ho zajímal.

Rezervní fond a kolik zdrojů příjmu potřebujete

Otázka: Co tedy dělat proti strachu, který lidem brání opustit zaměstnání? Naspořit si rezervní fond? Mít víc zdrojů příjmu?

Není nutné mít extrémní počet zdrojů příjmu. Většina nejbohatších lidí má nakonec jeden nebo dva – buď svůj hlavní byznys a vedle toho investování. Nejsem zastáncem toho, že musím mít 11 věcí nebo sedm různých byznysů či investic, abych se cítil bezpečně. Myslím si, že pak se člověk neponoří pořádně do hloubky a nedělá tu věc pořádně. Ale samozřejmě je potřeba mít jako první rezervní fond, nějaké roční náklady, abych to měl pod kontrolou, kdyby se něco stalo.

Otázka: To člověka i psychicky uklidní – když má naspořeno na šest měsíců a vypadne z práce.

Já mám radši rok. Šest měsíců až rok, minimum asi šest měsíců. A potom samozřejmě zvýšit příjem, mít cash flow – věci, které mi cash flow generují, ideálně dost předvídatelně. Vedle toho můžu mít věci, kde zkouším, jestli něco uspěje – když to uspěje, bude to velké, a když ne, nebude to tolik bolet. Takové asymetrické investování nebo podnikání mě baví a dává mi smysl.

K bankám a pojišťovnám jsem se dostal proto, že člověk ze střední třídy je přesně lapačem na tyto produkty. Banky mají produkty nastavené převážně pro tyto lidi, což je logické, protože je to největší skupina lidí a největší trh.

FIRE číslo: kolik potřebujete, abyste mohli přestat pracovat

Otázka: Pojďme to proměnit na čísla. Spousta lidí už dnes zná FIRE číslo – pravidlo 4 %. Potřebuji 25násobek svých ročních výdajů.

Úplně jednoduše: vezmeš si roční výdaje, vynásobíš je zhruba 25, nebo lépe 30, a z toho potom ubíráš 4 %. I když ty peníze dám do dluhopisů, řekněme amerických státních, které teď dávají zhruba 4–5 %, mám nejbezpečnější investici, která mi dá takové procento, které můžu jít utratit, a nikdy tím neutratím majetek, který mám. Otázka je, jestli je to cílem a jestli je to potřeba. Nemyslím si, že je to vždycky potřeba, ale dá nám to pocit bezpečí.

Otázka: V kombinaci se škrtáním nákladů znám ještě pravidlo „zaplať nejdřív sobě“ – z výplaty si nejdřív dám tisícovku nebo dvě na investice a teprve pak platím všechno ostatní. Takhle si buduji portfolio, pak začnu zvyšovat příjem, můžu si odkládat víc a zároveň škrtám náklady, až může vzniknout portfolio, které se tomu číslu blíží. Ale je to běh na dlouhou trať.

Vezměme si průměrnou rodinu. Teď budeme spíš odhadovat, ale pro jednoduché počty řekněme, že bude mít náklady 50 000 Kč měsíčně – myslím, že takhle může hodně rodin fungovat. To je 600 000 za rok. Krát 25 je 15 milionů, krát 30, abychom to trošičku přestřelili – podle mě je lepší počítat s 3 % – 18 milionů. Musím tedy mít v investicích aktivně 15 až 18 milionů, abych mohl vybírat 4 % a jmění neklesalo. A musím je mít zainvestované tam, kde mi dají minimálně 4 % čistého po zdanění. Pak vybírám a majetek nikdy neklesne.

Jak se dostat k 20 milionům: jít od konce

A teď je otázka, jak se dostat, když to zjednoduším, k 20 milionům. Musím prodat produkt za 20 000 Kč tisícovce lidí – samozřejmě je to výpočet bez nákladů a bez daní, takže je to zjednodušení.

Otázka: Spíš když si řeknu, že se tam chci dostat za 10 let, převedu si to na to, jaký byznys musím vytvořit, abych se tam za 10 let dostal. Jít jakoby od konce.

Přesně. Musím vytvořit 20 milionů Kč čistého zisku. Bude samozřejmě záležet, jaké má byznys marže. Je to opravdu jen příklad, ale vezmu byznys, který je kapitálově nenáročný – žádná fabrika, kde jedeš s marží 10 %. Tenhle typ byznysů nemám rád a nerad do nich investuji. Řekněme, že ti zbude 50 %. Potřebuji tedy udělat 40 milionů, aby mi zbylo 20. Potřebuji byznys, který mi udělá 4 miliony Kč obratu ročně, a po nákladech a zdanění mi zbudou 2 miliony korun. Když to udělám 10 let, jsem na 20 milionech. Potřebuji tedy byznys s obratem zhruba 300–400 000 měsíčně, ze kterého mi i po daních zbude 50 %. Je to pořád dost, ale myslím si, že je to reálná věc.

Otázka: Když si to takhle rozkouskuješ a jdeš zpětně po jednotlivých krocích, můžeš si to přenést do produktů nebo zakázek – kde potřebuji být a co potřebuji dělat.

A na takový byznys dnes rozhodně nepotřebuješ žádné zaměstnance. Nepotřebuji tvořit firmu, kde si pronajímám kanceláře, najímám lidi, riskuji a půjčuji si na to peníze – to bych vůbec nedělal. Dělal bych kapitálově lehký byznys, kam dám své know-how a znalosti a kde mě ideálně firmy zaplatí za to, že jsem jim pomohl s AI třeba zautomatizovat byznys, ušetřit peníze nebo přinést víc zákazníků. Protože se v tom pohybuji, je to pro mě přirozené. Ale zajímavý byznys může být i třeba opravit byt. Tam už potřebuji kapitál, ale když jsem šikovný, sám si ho zrekonstruuji a prodám, myslím si, že na tom dokážu vydělat stovky tisíc. A otázka je, kolik jich zvládnu za rok udělat, abych se dostal k takovému objemu.

Otázka: Tohle jsme hodně probírali v předchozím podcastu o budování bohatství ve 20, 30 a v různých věkových kategoriích – klidně se na něj podívejte.

Zaměstnáním se k finanční svobodě dostane jen málokdo

Ještě jsem chtěl říct – teď, když jsme začali počítat čísla – že realita, nebo spíš pravděpodobnost, bohužel není v zaměstnání. Aby se člověk v zaměstnání dostal na úroveň 200–250 000 čistého měsíčně… A ještě jsem zapomněl na zásadní věc: brali jsme v potaz, že už nemám žádné náklady. Brali jsme to jako extra příjem, na který vůbec nesahám. To je důležité podotknout. Ten byznys rozjedu na 4 miliony obratu ročně, 2 miliony mi zbudou a neutratím z nich ani halíř, protože za 10 let musím dát dohromady těch 20 milionů, takže se jich nesmím vůbec dotknout. Jen je odkládám na investice. A vedle toho musím vydělat ještě víc, abych pokryl náklady.

A to je přesně bod, kde to lidé nevydrží. Vydělají pět milionů, nebo dva, tři, jdou si koupit Mercedes a jsou zase zpátky – mají hezké auto, ale nikdy nenašetří těch 20 milionů, které by se o ně mohly starat a ze kterých by mohli vybírat 4 %. Tohle byl můj první cíl – chtěl jsem hlavně mít balík peněz, který pracuje. Díval jsem se na peníze jako na zaměstnance.

Prací by se k tomu lidé museli dostat na extrémně vysoké pozice, možná ještě s provizemi. Takové jsou, ale bavíme se o rozinkách, o výjimečných lidech, a rozhodně bych to nenazval vysokou pravděpodobností. Povede se to pár lidem, těm nejšikovnějším, a konkurence je šílená. Daleko snazší je jít rozjet nějakou firmičku, něco zkusit, prodat někomu něco. A ty pozice v zaměstnání jsou spíš pro starší věk, ne pro juniorské pozice. Takže je to za mě opravdu o tom jít vymýšlet, co budu dělat.

Investovat hned, nebo nejdřív našetřit?

Otázka: Dobře. Víme, že jsme v kolečku, uvědomili jsme si to, máme seškrtané náklady a víme, kam peníze mizí. Něco málo zbývá a jdu si tvořit vedlejší příjem k zaměstnání. Mám si nejdřív našetřit hromádku peněz, kterou pak někam dám, nebo je lepší konzistentně odkládat?

Bude záležet na dovednostech. Hromadu peněz můžu někam dát, když vím kam – pak to dává smysl. Pro člověka, který nad investicemi strávil pár hodin, to bude samozřejmě hrozné riziko, protože nedokáže vyhodnotit rizika, potenciál a pravděpodobnost výnosu. Musím se naučit, jak takové akciové portfolio poskládat.

Otázka: Lidé v téhle situaci ale většinou hromádku peněz hned nemají, museli by ji našetřit. Mám druhé zaměstnání nebo začínám podnikat a pomalu mi začíná zbývat nejdřív nějakých 5–10 000. Mám počkat půl roku, než si našetřím, nebo to mám hned, jak mi něco zbude, někam posílat?

Neexistuje na to jedna odpověď, bude záležet na trhu. Ale ještě v rychlosti odbočím, udrž tu myšlenku – napadla mě další dobrá metoda: prodat firmu, kterou vybuduji. To může cestu k penězům urychlit. Firmu můžu vybudovat, dostat ji na 4 miliony obratu a 2 miliony zisku, provozovat ji dva, tři, klidně pět let, aby měla historii, a pak ji prodat. Najednou tu cestu daleko urychlím, protože mi někdo zaplatí násobek, třeba pětinásobek zisku. Pokud mám trošku předvídatelný byznys, který má nějaký příkop, relativně dobře funguje a má vyhlídky fungovat dál, prodat něco s pětiletou návratností znamená: vezmu 2 miliony zisku krát pět a je to 10 milionů Kč. Takovou hodnotu ten byznys má, velmi jednoduše řečeno.

Najednou mám ty peníze plus 10 milionů korun hned v šestém roce. Myslím si, že to může být dobrá cesta, a dá se to samozřejmě zopakovat několikrát. Je spousta lidí, kteří to přesně takhle dělají – rozjedou byznys, aby měl historii, a pak ho exitují. Tím se dostanu k většímu kapitálu. Přijde mi to velmi logické a sám jsem to takhle několikrát udělal.

Otázka: Pak tam hraje roli složené úročení – čím dřív začnu investovat, tím líp. Bavili jsme se v předchozím podcastu o tom, že 2 000 investované teď mají jinou hodnotu než za pět let, když si mezitím šetřím. Říkal jsi, že složené úročení funguje nejlíp v čase.

Přesně tak. Připomeň mi, o čem jsi mluvila.

Otázka: Jestli má cenu začít investovat hned, nebo čekat půl roku, než si naspořím po těch 5 000 nebo 10 000.

Důležitá je za mě disciplína. Pokud si ji člověk nevybudoval už od dětství nebo od nízkého věku, minimálně musí mít disciplínu odkládat si na investice. Můžu mít vyčleněný spořicí účet nebo brokerský účet, který dnes funguje vlastně jako spořicí – peníze, které mi na něm leží, se úročí. Buď si na kliknutí koupím dluhopisy a úročí se mi v nich, nebo pokud jsou na měny, které tam mám, dobré úroky, úročí se mi to automaticky, když na to nesahám. Nastavit si automatické příkazy, že posílám peníze na investiční účet, kde aspoň v rámci spoření nějak pracují, je strašně důležité. Takže ano, dělat to pravidelně a budovat si disciplínu.

Kupovat ETF za každou cenu? Proč čekám na dobrou cenu

Otázka ale je, jestli jít akcie kupovat hned a pravidelně, a to je hrozně těžké. Já investuji do individuálních akcií, takže nekupuji široké ETF. Neříkám, že je to špatně, je to jen pomalejší cesta, a ani to nemusí být špatné. Ale zrovna tak si nedovedu představit, že bych šel kupovat ETF za jakoukoliv cenu a posílal tam peníze každý měsíc. Když se obchoduje s valuačním násobkem třeba 22 – co to znamená, najdete případně v jiných podcastech – je to pro mě proti srsti, nemůžu to udělat, protože budoucí výnosnost je hrozně malá a návratnost se hrozně prodlužuje.

Já vždycky čekám na dobrou cenu. Cena musí být pod férovou hodnotou byznysu – cena, kterou vidím u akcií, se nerovná hodnotě. Hledám situace, kdy je hodnota daleko výš a cena níž. Mám watchlist. Pokud mi tento měsíc přijdou peníze určené na investování a vidím tam tři čtyři firmy, které jsou podhodnocené na dobrých úrovních, teze se nezměnila a fundamentálně pořád platí, jdu tam ty peníze okamžitě poslat. Pokud jsou ale nacenění, peníze leží a čekám na moment, kdy investice bude dávat smysl. Nestačí jen najít dobrou firmu – dobrá firma za vysokou cenu je špatná investice.

Otázka: Pokud jste nerozuměli některým pojmům, pod videem najdete odkaz ke stažení e-booků, které Dominik napsal – Slovník investora a Příručku akciového investora se základními pojmy.

Pokud se zajímáte obzvlášť o akcie, je Příručka akciového investora skvělá, protože vám ukáže cestu od ETF k individuálním akciím, čímž se zabývám.

Ve 20 letech, nebo se dvěma dětmi a hypotékou

Otázka: Jak velký je rozdíl pro člověka, který už má hypotéku a dvě děti, a pro dvacetiletého, který jen chodí do zaměstnání a žije od výplaty k výplatě? Jak se tyto dvě generace můžou dostat z krysího kolečka?

Určitě velký. Psychická zátěž člověka s rodinou je prostě velká. Bude tam podle mě fungovat blok, že si nedovede představit opustit práci – musí v ní zůstat, protože má závazky a věci, které musí uhradit. Myslím si, že spousta lidí přemýšlí příliš černobíle – buď, anebo. Vidím to u investování i v životě a je to podle mě obrovská chyba. Všechno jde udělat šedě.

Chodím do zaměstnání a vím, že se potřebuji z kruhu dostat ven. Jako první snížím náklady – něco musíme obětovat. Neudělal jsem to ve 20, bude to bolet ve 30 nebo ve 40, nedá se nic dělat. To je bod číslo jedna. Bod číslo dva: ideálně mám zaměstnání, které není tak náročné, abych při něm dokázal přemýšlet nad něčím jiným – to je za mě ideál. Vedle toho budu budovat firmu, a to stylem, který mě nebude stát moc peněz. Musím být schopný udělat velmi rychle velký počet testů byznysu, což se samozřejmě hrozně dobře dělá v online světě.

Nebát se padnout – a padnout co nejdřív

Myslím si, že je hrozná chyba, že spousta lidí, kteří po škole dostali práci a dostali se do tohoto bodu, třeba už s rodinou, nikdy nezažili pád. Nikdy nezažili prohru, nikdy nezažili, co je to přijít o peníze nebo o většinu peněz. Já jsem to na trzích zažil několikrát. Začal jsem investovat v roce 2008, kdy okamžitě přišla hypoteční krize. V té době jsem ani nevěděl, která bije, takže mě to úplně neskutečně smetlo. První lekce. Po pár letech jsem dostal podobnou lekci znovu, protože jsem obchodoval pákové produkty na margin a nerozuměl jsem risk managementu. Takové sprchy byly i v podnikání – byli jsme ve stavu, kdy jsme si museli půjčit 200 000 Kč, abychom vůbec byli schopní v byznysu pokračovat. Bylo to ale naštěstí ještě bez rodiny a bez dětí, i když to pořád byly velké sprchy.

Otázka: Pro lidi s rodinou a hypotékou je to psychicky jiná zátěž.

Samozřejmě. Jsem strašně rád, že jsme si ty pády prožili relativně hrozně mladí. Proto jsem i v předchozím podcastu mladým lidem říkal, že potřebují zažít pády. Mým úkolem a cílem je jít do podnikání s tím, že chci co nejdřív zjistit, jestli nefunguje. Chci padnout, protože když padnu rychle, bude to míň bolet a rychle se můžu zvednout. Zvyknu si na to, najednou mám tu emoci pod kontrolou a můžu budovat byznys – a buduji si ho při práci.

Dělám testy a najednou někde vidím zájem a řeknu si: „Aha, tady to jde. Tak pojďme to rozběhnout.“ Po půl roce vidím, že mi to dává 20–30 000, tady asi cesta bude. Můžu práci utlumovat, vzít třeba poloviční úvazek nebo na chvíli přejít na jinou práci, abych měl víc času na podnikání. Pak najednou podnikání nahradí i výplatu, kterou jsem měl předtím. Výborně – práci můžu škrtnout a jít do toho naplno. Ten přechod dělám průběžně. Já jsem, jestli si pamatuješ, nikdy nedělal žádné radikální kroky. Vždycky to byl naprosto plynulý přechod z jedné věci na druhou – jako když stavíš Lego, jednu kostku na druhou. Vždycky musíš mít vybudovaný základ a pak jít podle mě dál. To je nejbezpečnější a nejpravděpodobnější cesta, jak se z toho dostat naprosto plynule, bez žádného buď, anebo. „Nedovedu si představit odejít z práce, je to moc velké riziko, bojím se to udělat“ – tohle úplně vypusťte z hlavy, protože je zbytečné takhle vůbec přemýšlet.

Jak změnu vysvětlit rodině a partnerovi

Otázka: Jak takovou změnu komunikovat s okolím nebo s partnerem?

Je to nekomfortní, jen dodám. Je to hrozně těžké, protože zjistíš, že tomu musíš něco obětovat, není to zadarmo. Dělám to při práci a ještě po práci, takže najednou nemůžu jet na výlet. Dělám to o víkendu a bohužel musím přijít k rodině a říct: „Teď si mě na dva tři roky škrtněte na víkendy. O víkendu budu pracovat do večera. Můžete za mnou přijít do kanceláře, budu rád, jsem tady, můžeme se jít projít ven – a to je všechno, co vám teď můžu nabídnout.“ Neznám na to jiný recept.

Otázka: Ty jsi v tom vysvětlení radikální, ale šel jsi na to podle mě dobře, protože jsi šel od snů. Jít na to z druhé stránky: představ si, jak by se ti líbilo jet na dovolenou ne na týden, ale na tři týdny. Nebo nejít v pondělí do práce, ale někam na oběd.

Já si představuji den, kdy umřu nebo kdy se to blíží, a jak se odtamtud dívám zpátky na ta léta. Budu spokojený s tím, co dělám teď? Nedělám teď něco, čeho budu litovat? Protože když se lítost dostaví na konci, je to gigantická daň. Tohle mě hrozně pohání dopředu – uvědomit si, že teď můžu krátkodobě něco obětovat, protože můžu mít úplně jiný život a zažívat úplně jiné věci a zážitky. A máš pravdu, jít se bavit o tom finále, o vizi, kam se chceme dostat: Baví tě takhle žít? Dovedeš si představit dělat tohle dalších pět let? Co když teď uděláme kroky, které budou krátkodobě bolet? Bude to trvat dva, tři, čtyři roky, ale pokud se to povede, stane se tohle.

Otázka: Možná si nastavit scénáře: když to neudělám, jak to bude vypadat za pět let? A když to udělám, jak radikálně to musím udělat a co nejhoršího se stane? Co se stane, když si v pátek večer nesedneme k Netflixu, ale budeme něco vymýšlet? Prostě si to vizualizovat. Líbí se mi, že jsme my sami, aniž bychom si to uvědomili, úplně vypustili Netflix a začali se daleko víc vzdělávat.

Charlie Munger, skvělý investor, který už není mezi námi, říkal, že jediným úkolem člověka je jít večer spát moudřejší, než se ráno probudil. Složené úročení funguje i na vědomosti a dovednosti. Dlouho to není vidět, ale pak se to strašně nabalí, a to je to, co člověka hrozně posouvá. Takže se opravdu zaměřit na investici do sebe a do vzdělání.

Otázka: Teď jsem si vzpomněla – když jsem se na podcast připravovala, náš Albík byl v bazénu ve vířivce a ptal se: „Mami, co děláš?“ Říkám, že se připravuji na povídání s taťkou večer a že se to pak bude taky učit ve škole, aby to mohl potom někomu předat. A on řekl: „Jo, tak to se těším.“

Beru to tak, jak říkáš – snad to, co tu rozebíráme, někomu pomůže, ale i kdyby ne, věřím, že když si to pustí naše děti, bude to skvělý odkaz, který tu může žít navždy. Vrátí se k tomu a snad si řeknou, že jsme neplácali úplné nesmysly.

Svoboda: dělat, co chci, kdy chci a s kým chci

Otázka: Ještě bych dodala, že když někdo z tohoto kolečka vystoupí, není to o tom, že by musel odejít z práce, ale o tom získat svobodu. Cílem není ve 35 ležet na gauči a nic nedělat, ale dělat, co chci a kdy chci – a vybrat si, s kým chci trávit čas.

Je to tak. To, co popisuješ, je pro mě definice svobody toho, co děláme – podnikání a investování, kdy máš naprosto svobodnou vůli rozhodnout se, s kým dnes strávíš čas a co budeš dělat. Mimochodem je samozřejmě potřeba říct, že to není zadarmo. Je potřeba vystoupit z komfortní zóny, velké odříkání, obětovat tomu hrozně moc času. Na začátku to extrémně bolí a bude to bolet, ale stojí to za to.

Představoval jsem si včera, jak jsi šla spát v půl páté ráno, protože jsi dávala dohromady tenhle podcast. Byla sobota – odpoledne jsme byli na pláži v Puerto Banús, kde jsou teď jeden vedle druhého úplně luxusní beach cluby, jede to tam naplno, krásné vibe. Dovedu si představit jít se tam na chvilku podívat. A my jsme se rozhodli věnovat celý večer, od sedmi hodin do noci, kdy spousta lidí venku pařila a užívala si, přípravě na tuhle věc a povídali jsme si o tom, jak můžeme přinést hodnotu někomu dalšímu a pomoct mu se z krysího kruhu nějakou logickou, pravděpodobnou cestou dostat ven.

Otázka: Vůbec mi to nevadilo, protože vím, že tam můžu jít třeba příště. To je ta svobodná hlava – dneska nepůjdu, půjdu zítra, příští týden nebo kdykoliv budu chtít.

Je to tak. Myslím si, že tohle má mnohem větší váhu než to, že vydělám a uspořím víc peněz – ta svoboda v rozhodování. Ale je potřeba tomu něco obětovat, minimálně čas, a na začátku to vždycky bude bolet nejvíc, protože potřebuji nabrat hrozně moc vědomostí a zkušeností.

Chyba není špatně: zpětná vazba místo pětky

Nebát se padnout. Je důležité padnout, je dobře padnout, není to chyba. Myslím si, že je chyba, že nás rodiče a celá společnost učili, že když padnu, udělal jsem něco špatně. Vůbec ne. Ti, kdo jsou ochotní padnout víckrát, rychleji za sebou, a vůbec jim to nevadí, jsou za mě ti nejúspěšnější lidé.

Otázka: Už od školy je to známkování – když uděláš chybu, dostaneš pětku a to je špatně. Je to zakořeněné z minulosti.

Jednou ji dostat můžu. Pokud ji dostanu podruhé, potřetí, pak je to něco špatného. Důležité je, přesně jak říkáš, poučit se – zastavit se a jít to udělat jinak. Zjistit, co se stalo špatně: marketing byl špatný, stránka byla špatná, cílová skupina, nebo byl produkt blbý. Musím mít zpětnou vazbu – je potřeba se k ní co nejrychleji dostat, abych věděl, jestli to má šanci fungovat. Pokud to najdu, je to super, jdu do toho a plynule přejdu.

Řekli jsme si, že běžným zaměstnáním se tam dá dostat velmi těžko – skoro se z toho nedá dostat ven, obzvlášť s rodinou. Skončíš tam a je to opravdu začarovaný kruh. Podle mě je jediné východisko jít podnikat, peníze investovat a učit se obojí paralelně – podnikání i investování. Super je, že se ty věci prolínají, o tom jsme mluvili v minulém podcastu. Díky a těším se na příště.