Jak přemýšlí největší investoři a miliardáři na světě?

Kdo mě jako investora ovlivnil nejvíc

Otázka: Ty investuješ od roku 2008, do nemovitostí i do akcií – a studoval jsi největší investory, kteří byli minimálně ze začátku tvým vzorem. Kdo z nich tě ovlivnil nejvíc?

Do nemovitostí jsem začal investovat později, nejdřív jsem začal s akciemi – což má myslím většina lidí obráceně. A největší investory studuji pořád. Nejvíc mě určitě ovlivnil Warren Buffett, myslím si, že jako většinu investorů. Vzal jsem si od něj hodně obzvlášť těch nesmrtelných principů, které platí navždy. Baví mě, když se můžu naučit něco, o čem vím, že to dokážu použít nejspíš do konce života – aby to nebyl jen trend, který je teď módní, letí, ale pak přestane fungovat. Takové věci nemám moc rád, protože nevytvářejí compound, který se pak hezky úročí složeným úročením.

A samozřejmě Charlie Munger, jeho partner, který už zemřel – dožil se téměř 100 let, chyběly mu asi dva týdny. Hodně Buffetta ovlivnil při investování a změnil trajektorii Berkshire, Buffettovy firmy, konglomerátu, který Buffettovi, Charliemu i dalším vytvořil obrovské bohatství. Charlie mě musím říct ovlivnil ještě o něco víc, protože se mi líbilo jeho myšlení celkově – o světě i o přístupu k životu – a byl, řekl bych, upřímnější. U Warrena je vidět, že když mluví, často ví, že mluví k publiku, kde investor nemusí mít takové know-how. Charlie přišel a úplně otevřeně, na plnou hubu řekl, co si myslí o životě i o investování, do detailu, a neřešil tolik, jestli ho sleduje průměrný investor, profík, nebo začátečník. Prostě řekl: „Takhle to dělám já, takhle k tomu přistupuji,“ a poraďte si s tím, jestli si to dokážete přebrat.

Menší fondy a Bill Ackman

Otázka: Tyhle dvě jména od tebe slyším často, ale ještě třeba Bezos nebo Musk. Co mají tihle lidé společného?

Jak říkáš, nestuduji jen investory – oni jsou podnikatelé i investoři, skoro každý podnikatel je investor a hezky se to mezi sebou doplňuje. Mimo slavná jména jako Warren Buffett nebo Charlie Munger je za mě skvělý investor Bill Ackman, který má výborný přístup a přesunul se hodně z aktivistického investování k investování, které je bližší retailovým investorům, což jsme my.

A pak jsou to hodně menší fondy, které nespravují desítky miliard. Právě ty menší fondy, které většina investorů nezná, mají často vůbec nejlepší výsledky – logicky, protože mají menší objem peněz, takže můžou investovat i do menších a středních firem, které se hýbou daleko víc než velké firmy. Jakmile máš kapitálu hodně jako Warren a další, máš problém: rybníček příležitostí je hrozně malý a zhodnocovat velké peníze je hrozně složité. Proto jsme vytvořili aplikace jako TradeStreet a další, které mají k dispozici všichni lidé v mém Investičním klubu, a sledujeme tam právě menší fondy a méně známé investory. Tam nacházím hodně inspirace.

Buffett vs. Musk a Bezos: investor a tvůrci

Abych se vrátil k podnikatelům: u Elona Muska a Bezose mě napadá, že jsou to tvůrci. Neřekl bych, že Buffett tvůrce není, ale je víc v pasivním světě – koupí firmu a nechá management, ať si to řídí, on jim do toho nebude kecat. Udělal samozřejmě spoustu akvizic na 100 %, ale i tak nechal management řídit. Bezos a Musk jsou tedy daleko větší tvůrci a přijdou mi od Buffetta dost rozdílní. Buffett jde víc po bezpečí a kvalitě, kdežto Elon Musk a Bezos jsou obrovští vizionáři, srdcem převážně podnikatelé, kteří se snaží převádět své vize v realitu a tvořit, řekl bych, nemožné věci.

Myslím si, že Elon Musk ovlivnil oproti Bezosovi ještě daleko více sektorů a oborů, které úplně změnil. Přišel a změnil platby – najednou digitální platby –, pak firmu prodal, šel do elektroaut, pak do vesmíru, střílí rakety, které samy přistávají zpátky. Nevybavuji si člověka, který by takhle zásadně ovlivnil takový počet oborů. Myslím, že si zaslouží být nejbohatším člověkem na planetě, a je to první bilionář – v našich číslech bilion, v Americe se říká trillion club.

Nejbohatší člověk je bohatý hlavně papírově

Pro mnoho lidí může být zajímavé, že když se o Muskovi píše, že je nejbohatší člověk, on fyzicky nevydělal ani o korunu víc. Je nejbohatší papírově – tím, že investoři a svět dali hodnotu jeho firmám. To neznamená, že má o tolik víc peněz v peněžence a může je zítra jít utrácet. To by musel postupně prodávat akcie a mít z toho hotovost.

A teď si vezmi, že by to udělal. Přišlo IPO SpaceX a on je tam vázaný – myslím, že má asi rok uzamčení, kdy nesmí akcie prodat –, ale myslím si, že to bude držet delší dobu, protože SpaceX je pro něj opravdu životní dílo a dítě. Nechci říkat poslední, možná přijde ještě s něčím, co nám úplně vyrazí dech, ale myslím si, že je to jedna z těch velkých věcí a odkaz, který tu chce nechat pro další generace. To je můj pohled na něj a na SpaceX. Kdyby prodal akcie ve velkém množství, cena automaticky klesne, začnou prodávat další a najednou klesne celé jeho jmění, protože by to znamenalo ztrátu důvěry. A myslím si, že hodně z prémie, tedy z toho, proč to má takovou hodnotu, je dané právě Elonem Muskem jako osobou.

Je lepší být Buffett, nebo Musk?

Otázka: Je lepší být Buffett, který hledá jistotu a kvalitu, nebo Musk a Bezos, vizionáři, kteří sázejí na riziko?

Na obrovské riziko. Myslím si, že pro běžného člověka je lepší být Buffettem. Teď neříkám, že to musí být miliardy – bohatě stačí desítky nebo stovky milionů; když se tam běžný člověk dostane, úplně mu to obrátí život vzhůru nohama. A řekl bych, že 99,9 % lidí má mnohem větší šanci být Buffettem, používat principy, které používáme při investování do akcií, a zbohatnout touhle cestou, než být Elonem Muskem nebo Jeffem Bezosem. Riziko, které oni podstupují, je, jak jsi řekla, kolikrát na hraně bankrotu. Je to buď–anebo: vyjde to, nebo nevyjde a zavřu to. A tihle lidé jsou pak schopní zase vstát, dát dohromady něco dalšího a zase se dostat k těm valuacím – ale to bude pro zlomek lidí, kteří dokážou takhle fungovat. Všichni tři navíc nevybudovali bohatství ze dne na den, byla to poměrně dlouhá doba a několik kroků.

Jak miliardáři přemýšlejí o čase: trvalé věci a příkopy

Otázka: Jak tihle miliardáři přemýšlejí o čase?

To je dobrá otázka. Myslím si, že se snaží dělat věci, které jsou těžké, protože čím těžší věci děláš, tím větší příkop vytvoříš. Firmy si můžeme představit jako stroje, které něco produkují – ať už je to ansámbl lidí, strojů nebo programů. Čím těžší věc to bude, tím hůř bude napadnutelná, takže příjem peněz bude mít delší trvanlivost v čase. Podle toho, jak je studuji, chtějí tihle lidé dělat trvalé věci. Hledají místo, kde jsou schopní co nejdéle do budoucna generovat peníze – kde je jejich stroj schopný generovat peníze.

Myslím si tedy, že je co nejméně zajímají trendové věci. Když se podíváš, většina miliardářů nebude v trendových věcech, které zrovna frčí a o kterých se mluví. Teď můžeme vzít AI, Nvidii a tak dále – to je neskutečný trend a za mě teď prakticky probíhá revoluce. Ale když se podíváš na celkový počet miliardářů, jsou v nudných sektorech. Hodně lidí bude z ropného sektoru, budou to lidé, kteří se zabývají třeba zpracováním odpadu – úplně nudné obory, nad kterými dnešní osmnáctiletí nebo dvacetiletí vůbec neuvažují, že by šli něco takového dělat. Nezní to lákavě.

Už jen to, že se to nevybuduje rychle – nebudu říkat ze dne na den, ale třeba z měsíce na měsíc, tomu jsou lidé ochotní ještě věnovat čas –, a když jdou do něčeho, co bude trvat dlouho a ještě bude ta cesta nudná, tak to prostě není lákavé. A proto je tam ten prostor. Když to vybuduješ, vytvoříš příkop, protože teď najdi někoho dalšího, kdo to udělá znovu.

Amazon: zamčené dveře pro konkurenci

Představ si Amazon. Ten buduje 30 let největší logistické centrum na planetě – sklady, přeprava, hrozně těžké, složité a kapitálově náročné věci. Kdyby sis dnes řekla, že jdeš vybudovat druhý Amazon, i když je to fyzicky proveditelné, protože můžeš dát dohromady stroje, pozemky a tyhle věci, bude tě to stát takové peníze, že to nebude mít žádnou návratnost. A tím pádem jsou to zamčené dveře.

Když si představíš, že něco takového jdeš budovat, je fakt těžké jen mít vizi, která bude trvat 30 let, a představit si, co všechno to bude obnášet. A to je jen to, co si myslíš na začátku – pak to bude ještě krát deset, protože přijdou neočekávané věci. A samozřejmě je dnes všechno mnohem dražší udělat než před 20 lety.

Otázka: Myslíš si tedy, že Bezos musel jít s vizí, jak to bude vypadat na konci?

Určitě, ale myslím si, že to budoval postupně. Bezos byl chytrý – četl jsem jeho dopisy investorům a hodně jsme se jimi inspirovali, když jsme poprvé budovali naše e-shopy. Mimochodem byl to skvělý návod, který nám dal takzvaný time to market – dělali jsme věci, které mnoho lidí ještě nevědělo nebo nedělalo tímhle způsobem. Chtěl jsem ale říct, že podle mě neměl konečnou vizi, spíš se to postupně nabaluje a staví jako lego.

Když zjistil, že je dobrý byznys dělat cloud a pronajímat servery dalším firmám, nejdřív si to udělal pro sebe, protože to byla logická cesta – Amazon to potřeboval. A pak byl logický další krok: proč to nenabídnout dalším firmám, když už infrastrukturu máme vybudovanou? Najednou z toho byl další byznys, jehož spuštění prakticky nestálo nic – jen otevřeli kohoutky a zapnuli nový obrovský příval peněz. To se mi líbí: stavět byznys blok na bloku logickou cestou. Spousta lidí nesmyslně přeskakuje z oboru do oboru a rozjíždí všechno od nuly. Ale když se podíváš do svého byznysu, spoustu věcí jde postavit krok po kroku.

Otázka: Vzniká to tedy spíš konzistencí než rychlostí, že musím rychle zkusit tohle?

Rychlost je taky důležitá. Ale konzistence – postupovat po krocích výš a výš, každý den něco, logickou cestou – tak vzniká bohatství spíš než skákáním z jednoho na druhé. Tím se rozšiřuje příkop firmy. Amazon na začátku žádný příkop neměl, protože prodával knížky – a to většinou nemá žádná firma. Zjistil jsem, že daleko důležitější je, aby měla spoustu příkopů po cestě před sebou. Abychom měli vizi: aha, když spustí cloud, je to další rozšíření, udělají tohle, to je další příkop. Je důležité vidět, že se příkopy zvětšují.

Otázka: Příkopem myslíš příležitosti?

Ne, příkopem myslím ztížení vstupu konkurence do byznysu. On to vidí, je tam ideálně jako první, druhý nebo třetí, a jakmile to udělá a je to těžká věc, která není jednoduše replikovatelná, vznikne velký příkop. To jim tvoří bohatství – konkurence ho pravděpodobně nedožene a už nikdy nezaujme tak velký trh. Proto ani nespouštějí projekty a produkty dokonalé. Spustí je hlavně rychle a včas a pak je opravují po cestě.

Kde příkop chybí a kde ho firma má

Otázka: Pokud je to firma, kterou lze snadno nahradit – koupím si tohle tričko, nebo tamto –, tak příkop nemá?

Přesně tak, to není příkop. Nike – změníš ho hned. A najednou vidíš, kde jsou jejich akcie: nedaří se jim, je to úplně roztříštěný byznys.

Otázka: Ale když udělám nějaký systém pro firmy, ke kterému se firma zaváže – napadá mě třeba marketingový nástroj –, tak se to pak blbě mění a nikdo to měnit nechce.

Jasně, už tam nalili data, už to používají, a vystoupit ze systému a jít jinam je složité, takže si firma klienta zaváže. Mimochodem jsi teď nádherně popsala situaci, která se děje v softwaru – software as a service, software jako služba. Tyhle firmy jsou teď hrozně potrestané, protože se trh bojí, že to AI změní: někdo druhý udělá stejný program pomocí AI, a co dřív trvalo roky nebo měsíce, potřebovalo to lidi a bylo to drahé, dnes vytvoříš dejme tomu za týdny.

Ale pro mě je nakonec důležitá otázka, jestli to vůbec něco změní. Stačí to opravdu jen vyrobit? Budou si firmy tohle samy vyrábět? Podle mě se tím firma zabývat nebude – chce dělat provoz. A znamená vůbec něco, že to nějaký kluk dnes vyrobí v garáži na koleni? Pak je druhá otázka – distribuce. Musíš získat firmy. A když už tam jsou a mají tam nalitá data, proč by měly jít k tobě jen proto, že jsi vyrobil stejnou věc znovu? Můžeš podkopnout ceny, ale je to dostatečný důvod? Je to trh, který se pořád vyvíjí, má miliony otázek a nové firmy. Ale přesně tohle je to myšlení, jak se tvoří bohatství. Lidé, o kterých mluvíme, byli schopní vytvořit gigantické příkopy.

SpaceX: největší příkop

Kdo další na planetě umí vystřelit raketu, která se vrátí, přistane a dá se znovu použít? Nikdo. To je největší příkop a největší výhoda SpaceX, protože jsou schopní dostat na oběžnou dráhu kilo jakéhokoliv materiálu za nejnižší cenu – levněji to nikdo nezvládne. To je ten příkop. A pak to musíš převést do byznysu – je takový zájem, aby tam firmy chtěly něco vystřelit, něco tam stavět a dělat, a to se převede na peníze.

Krátkodobý výdělek vs. dlouhodobé budování

Co ale dělají běžní lidé? Jsou zaměření na krátkodobý výdělek, hledají, kde můžou vydělat peníze zítra, za týden, za měsíc. Začínám podnikat a musím být v plusu hned první rok. Pokud něco takového uděláš, super, ale máš byznys, který dokáže druhý člověk spustit úplně stejně jako ty. Tím pádem nemáš příkop – nemáš byznys, který se o tebe postará na 10 nebo 20 let. Můžeš vydělat, ale třeba jednorázově. Oni byznys budují řadu let a těch řadu let je ztrátový, takže to pořád táhneš.

Mimochodem tohle změnil Jeff Bezos. Amazon byl, jak jsme se bavili, kolik let ztrátový. Byl vůbec průkopník v tom, že veškeré peníze, které přitečou – kašleme na to –, dáváme zpátky a rozšiřujeme. A úplně stejně, když si lidé poslechnou naše předchozí podcasty, může člověk přemýšlet sám o sobě: jak se stanu bohatým? Musím se vykašlat na svoje potřeby. Když peníze přitečou, musím je investovat – buď do byznysu, do firem, nebo do sebe – a tím rostu. Musím kašlat na sebe, stejně jako Bezos kašlal na to, aby byla jeho firma zisková. To pro něj nebylo podstatné.

Otázka: Když si řekneš, že budeš bohatý za 20 let, nebo že se ti něco povede za měsíc, většina lidí zvolí ten měsíc, ne?

Obzvlášť člověk, který je mladý, protože máš touhu to hned ukázat, a tohle většinou přebije všechno. A ta druhá cesta, za 20 let, je prostě nudná a dlouhá. Myslím si, že i hlava si to těžko představí. Představím si, co se možná bude dít příští rok v našem životě a ve firmě, ale 20 let? Možná 10, ale i pět je už komplikované si představit. A záleží i na věku – ve 40 už nechceš přemýšlet, že za 20 let bude něco; ve 20 se to přemýšlí líp, ale zase si myslím, že ve 20 na to člověk není tak nastavený. A kdo je ve 20 takhle nastavený, ten přeskočí – odstřelí se úplně do jiné dimenze, protože to za 20 let bude úplně jiný člověk. Většinou se to tak stane.

Když se do toho ponoříš, nakonec to tak dlouho netrvá. U zbohatnutí je dobré, že stačí, když se ti to povede jednou. Potřebuješ vyzkoušet spoustu věcí a dát jim samozřejmě čas, ale nemusíš uspět ve všem – stačí, že se to povede jednou. A ta cesta není tak nudná, jak pořád říkáme. Je potřeba najít něco, co je pro člověka ideálně hobby, co ho baví – ale nutně to nebudou všechny kroky. Neznám nikoho, koho by v byznysu bavilo všechno.

Co Buffett pochopil o složeném úročení

Otázka: Pojďme zpátky k Buffettovi. Co pochopil o složeném úročení, co ostatní lidé nechápou?

Dobrá otázka. Když pominu, co je složené úročení – to jsme tu rozebírali mnohokrát, kdyžtak se podívejte na předchozí podcasty –, myslím si, že nejdůležitější věc, kterou pochopil, je, že ho nesmíš nikdy narušit. Nikdy ho nenarušit. A to pochopil geniálně. Když se na to podíváš, většina jeho bohatství vznikla za posledních pár let – 90 % jeho peněz je vygenerovaných za poslední roky. Je to exponenciální křivka.

Jak nenarušit složené úročení: žít pod své možnosti

Otázka: Jak je to náročné – jak to udělat, aby se nenarušilo? Když investuji, nechávám všechny peníze pracovat, takže musím mít něco vedle, z čeho můžu žít.

Žít pod své možnosti – to je to, co tě tam dostane. Posunul jsem se v životě, rozběhl jsem byznys, udělal jsem dobrou investici, vydělal jsem peníze a mám teď 10 milionů na stole. Nemůžu si jít koupit Rolls-Royce, i když na něj mám a můžu si ten sen splnit. Musím žít pod své možnosti. Takže pořád zůstanu v Octavii a uspořím 9 milionů – když si vezmu třeba milion. A najednou můžu 9 milionů dát do práce na složené úročení, ty peníze generují a já dělám, jako bych o nich nevěděl, jako bych je neměl.

Otázka: Na to musí být člověk ale nějak nastavený.

Přesně tak, záleží samozřejmě, jaký je tvůj cíl a do jakého extrému to chceš vzít. Super je samozřejmě to přestřelit, což se stalo právě Charliemu Mungerovi. Ten říkal, že jeho cílem nikdy nebylo stát se dolarovým miliardářem. Chtěl dělat jen smysluplné věci, které mu dávaly logiku, a vyhnout se blbostem. Hodně invertoval – vždycky se ptal, co ho položí, co když bude dělat, dopadne špatně –, a tomu se vyhýbal. A pak říkal: „Teď tady jsem, jsem dolarový miliardář a bohužel jsem to přestřelil. Ani jsem nechtěl.“

To je fakt hezké, protože pak veškeré útraty – když mají mladí lidé sen, že chtějí lambo, Rolls-Royce nebo nádherný barák na útesu s výhledem na moře, jako je ten za námi – jsou pro takového člověka drobky. Když je i ta velká věc pro tebe drobkem, znamená to, že jsi to přestřelil, a pak dává smysl to klidně udělat. Ale pokud to mám udělat jen proto, abych okolí ukázal, že jsem úspěšný, a utratil jsem za to všechny peníze, které jsem viděl, nebo je možná ani nemám a musím si je půjčit, znamená to, že mám příliš drahý životní styl. A podle mé definice nejsem úplně bohatý.

Charlie Munger a inverze: začni od toho, co tě položí

Otázka: Ještě se vrátím k tomu, co jsi říkal – Charlie Munger tedy šel na to obráceně. Šel od rizika: kde viděl, že by to dopadlo špatně, to dělat nebude, a pak šel dělat dobré věci. Spousta lidí hledá příležitost, kde můžou vydělat nejvíc, a on naopak řekl: kde by to byl průšvih, to nejdu dělat.

Přesně. Myslím si, že tímhle způsobem na to šla spousta miliardářů, když si to teď promítám – když pominu extrémy jako Elon Musk a podobné střelce. Tam to někdy klapne, ale úspěšnost je podobná jako u sportovců v jakémkoliv oboru: jsou to zlomky lidí, většina se o to celý život snaží a 99 % to nevyjde. Proto si myslím, že běžný člověk má daleko větší pravděpodobnost zbohatnout investováním, způsobem, jakým zbohatl Warren Buffett, než jako Elon Musk.

Ale popsala jsi velmi zajímavou věc, protože pro bohaté lidi je zásadní nemít trvalou ztrátu kapitálu. Neztratit peníze je zásadní, a proto začínají od konce. I mě u investic, když se dívám na akcie nebo nemovitosti, zajímá: je to aktivum, kde můžu přijít o peníze? Jaké je riziko, že o ně přijdu? Jaká je pravděpodobnost, že můžu trvale přijít o celou investici? To jsou za mě nejdůležitější otázky a myslím si, že je miliardáři a bohatí lidé řeší jako první, protože vědí, že začínat znovu od nuly bez kapitálu je ta největší bolest. To fakt nechceš. A pak je to o balancu, kde je riziko přijatelné.

Trpělivost a finanční svět postavený na „mějte to hned“

Otázka: Jakou roli hrála trpělivost v tvém vlastním budování majetku? Ti lidé jsou hodně trpěliví.

Pořád hraje – nemyslím si, že jsem někde na konci, spíš na začátku. Trpělivost je nejdůležitější věc a je hrozně obtížná, obzvlášť v mladém věku, kdy chceš všechno hned. Je to vidět všude kolem nás. Produkty bank a celý finanční svět jsou postavené na tom, že mase lidí, tedy střední třídě, říkají: mějte to hned. Nečekejte, až doopravdy zbohatnete, vždyť to můžete mít hned. Vezměte si hypotéku a splňte si sen s bydlením. Vezměte si leasing a jezděte v Rolls-Royce zítra, bude vás to stát jen tolik a tolik tisíc měsíčně.

Otázka: Hypotéku si dokonce můžeš vyřídit dřív, než vůbec nemovitost máš – přislíbí ti ji dopředu a teprve pak se jdeš dívat.

Přesně, to jsou všechny ty kroky, které dělají. Na druhou stranu to nutně nemusí být úplně špatná věc. Myslím si, že je důležité, aby každý znal sám sebe a věděl, co na něj platí – jaký bič na sebe má mít, co ho bude posouvat dopředu. Je typ lidí, které posune dopředu, že si sny splní hned.

Ideální varianta pro mě je, že jsem došel do nějaké úrovně, kdy jsem to přestřelil – vytáhnu 5 % a těch 5 % je takový balík, že si můžu koupit vysněné auto, dům a všechno ostatní. Všechno to jsou zlomky a pořád jsem schopný většinu peněz víc spořit a víc investovat. To je pro mě fáze opravdového bohatství. Ale pro někoho může být skvělý push k větší produkci, že si auto splní hned na leasing a dům hned na hypotéku, a to ho donutí makat víc. Najednou si vytvoří důvody: mám tady hypotéku, musím valit – a to tě pushne dopředu. Pro určitý typ lidí to vůbec nemusí být špatně, protože tě to kope do zadku, abys šel něco dělat a udržel si to. Když už to máš, většinou se přepneš do módu, že o to nechceš přijít. Když si koupíš ten dům na útesu za miliony eur a ukážeš všem v okolí, že ho máš, budeš dělat všechno pro to, aby sis ho udržel, protože kdybys šel do něčeho horšího, pro okolí to znamená, že jsi selhal.

Otázka: Na motivaci je to možná dobré, ale ve výsledku, když si tu věc koupím hned a pak mě to teprve nakopne, abych si ji udržel, tak netvořím bohatství, ale splácím pasivum.

Je to tak. Užíváš ji hned, ale netvoříš bohatství – nemáš peníze, které někam dáš a zhodnocují se. Je to pro mě život v křeči, nebo v tom kruhu, jak jsme se bavili v předchozích podcastech. Záleží na typu člověka. Ale představ si, že ty peníze místo do domu dáš do investování se složeným úročením.

Otázka: To se ale nemusí povést, můžeš na tom prodělat.

Jasně, nemusí se to povést. Ale v baráku, když jsou peníze zabetonované, se to nepovede určitě.

Když cena předběhne hodnotu – u firem i u lidí

Tím se dostáváme k zajímavému bodu, který jsem chtěl rozvést: jak moc přestřelíš svou hodnotu. Stejně si to můžeme představit u firem, tam se to děje běžně. Představ si firmu, kterou trh nějak naceňuje – má nějakou cenu akcie, hodnotu, násobky zisků, návratnost – a najednou vydá nový produkt. Trh zjistí: to je produkt, který úplně změní ekonomiku firmy, za rok nebo řekněme za pět let vydělá mnohem víc peněz. Ale trh ten příběh objevil dnes, takže vyžene cenu akcie dnes, zítra nebo během měsíce, protože je tu vize, že za pět let to bude jiné. Jinými slovy cena předběhne hodnotu firmy, protože se věří, že ta hodnota bude vytvořena.

A úplně stejně se na to můžeme podívat u člověka. Když jdu splnit velké sny hned a přepákuji se – a finanční svět a banky mi to umožní, když mi změří kredit –, jdu na totální hranu a udělám přesně to, co investoři s tou firmou. Vyženu cenu, předběhnu hodnotu a teď do toho musím dorůst. A může se stát, že můj výkon do toho nedoroste. Pokud budu mít pořád stejný příjem z byznysu nebo ze zaměstnání a budu pořád jen tak tak na hraně splácení, podle mě jsem do toho nedorostl. Správně bych měl vytvořit víc, aby splátky a všechno ostatní tvořily menší poměr.

Otázka: Mě teď napadá jedna rodina, která aspoň v mých očích takhle funguje – Kardashianky. Máma to vybudovala a na začátku to přestřelila, a postupně do toho všichni dorůstají a teď těží z benefitu, který zasela ona.

To je krásná analogie. Vidíš – platí to na lidi i na firmy, je to všechno úplně stejné.

Proč se nepákuji: chci to hodně přestřelit

Otázka: A jaký typ jsi ty? Byl bys nervózní, kdyby sis v křeči koupil vilu a postupně do toho dorůstal, nebo chceš mít cash a vědět, že na vilu máš?

Já nejsem typ, který by se šel přepákovat, i když na to dosáhne, abych šel do takové křeče. Soustředím se na to přestřelení – budu se cítit bezpečně, až to hodně přestřelím. Lidé můžou vědět, že jestli si někdy koupím nebo koupíme ten dům tamhle za 200 milionů korun, bude to zlomeček – peníze k snídani, z obálky pod polštářem. Jinak to neudělám.

Otázka: Já musím říct, že bych byla nervózní i z dovolené, na kterou bych jela v křeči. Na dovolenou bych si nikdy nepůjčila, a i kdybych na to měla a byla bych v křeči, tak bych si ji neužila.

Každý v tom může být jiný. Ale nejhorší je, že se lidé pákují – pákou myslím, že si půjčím cizí peníze, abych si to mohl koupit – právě na dovolenou nebo další takové věci. To je v háji, protože je to pasivum. U baráku aspoň hodnota poroste a ekonomika funguje spíš pro tebe. Ale u dovolené, oblečení nebo auta to dělá spousta lidí. Paradoxně to nejvíc lidí dělá u nejviditelnějších věcí, protože tím co nejdřív řekneš okolí, že jsi ve hře. Takže jdeš po autech a oblečení.

Opravdové bohatství je neviditelné

Je velmi málo věcí, kterými můžeš na první pohled ukázat, že jsi opravdu bohatý, protože opravdové bohatství je na první pohled neviditelné. Opravdové bohatství je, že mám třeba 100 milionů korun v dluhopisech, kterých se nemusím dotýkat a které mi dávají 400 000 měsíčně, nevím o nich, a vedle toho mám byznys a portfolio. To většina lidí nevidí. U bohatých lidí nevidíš jejich portfolia ani to, kolik jim teče. Vidíš, že mají hodinky za milion korun a v jakém autě přijeli, a podle toho je zařadíš: ten musí být bohatý, protože má hodinky za milion a auto za tři.

Jenže vydělat milion korun dnes není pro velmi slušného zaměstnance nebo středně, spíš méně úspěšného podnikatele takový problém. A on si řekne: já můžu vypadat taky takhle. Ale pro něj je to 100 % peněz a pro toho druhého jsou to peníze k snídani. To je za mě bohatství a ten state of mind – jak popisuješ, že bys z toho byla nervózní. Podle mě je opravdové vnitřní bohatství, že máš život, kdy, když to tak řeknu, nepotřebuješ nikoho a dokážeš na hodně věcí říct ne. Určuješ si, s kým trávíš čas, jak dlouho a kde – svoboda v rozhodování a v mysli. To je bohatství, ne mít věci. A mít to podložené portfoliem a vším ostatním.

Jak miliardáři poznají velké příležitosti

Otázka: Jak lidé, o kterých se bavíme, poznají ty velké příležitosti, do kterých se jim vyplatí investovat, i když to na první pohled tak nevypadá?

Ti extrémní lidé jako Elon Musk příležitosti vytvářejí. Podle mě mají tolik dat a vidí, jakým směrem se to ubírá, že se snaží riskovat a dělat věci jako první, protože když se ti jednou něco povede, máš hrozný náskok. Ale tohle myšlení je pro běžného člověka podle mě hrozně nebezpečné. Spousta lidí nezačne podnikat, protože si řeknou, že nemají originální myšlenku – chtějí přijít s něčím novým. A to je podle mě špatně, tím se spousta lidí zasekne, obzvlášť na začátku.

S něčím novým jsi schopný přijít, až když jsi v nějakém oboru dlouho a už se ti tam něco podařilo. Nejsi schopný přijít s něčím novým zvenku jako outsider – jsi schopný to udělat jako insider, když strávíš dlouhou dobu v jedné firmě, v jednom oboru. Když člověk pronikne do oboru, pak příležitosti uvidí a jsou mu úplně jasné. Najednou si říkáš: ježišmarja, proč to dělají takhle? To může pozorovat jakýkoliv zaměstnanec ve firmě. Pokud začne přemýšlet jako majitel firmy, dostane se na vyšší a vyšší pozice, protože najednou vidí: tenhle člověk přemýšlí jako my, toho chceme výš. Je to poměrně jednoduchá logika, ale málo lidí to dělá. A stejně to funguje i z pohledu majitele firmy.

Kopírovat to nejlepší: Microsoft a Walmart

Na originalitu bych se ale vykašlal. Je spousta firem, jako třeba Microsoft, které všechno zkopírovaly – nic nevymýšlejí, všechno je převzaté od někoho jiného. Další příklad je myslím majitel Walmartu, nebo Costca – teď si nejsem jistý, ale myslím, že to byl Walmart. Každou věc, kterou ta firma udělala, ať už to byl jejich klub, kde si lidé platí členství a mají další výhody, převzal a zkopíroval. Byl to člověk, který navštívil největší počet retailových obchodů na planetě – kamkoliv jel, šel se podívat. Říkal, že se může inspirovat od kohokoliv, i od toho nejhoršího obchodníka s ošklivým krámem, vždycky tam něco najde. A vždycky něco vzal a udělal to taky ve svém byznysu.

Otázka: Takže Walmart je vlastně slátanina nejlepších myšlenek od konkurence. Chtěla jsem se zeptat, jak se tvoří příkop, když jen kopíruji – ale možná ho tvořím právě tím, že kopíruji to nejlepší od konkurence.

Musíš mít dobrý úsudek, aby to tam zapadalo. A čím déle to děláš, tím lepší rozhodnutí budeš dělat. Samozřejmě se někdy spleteš, ale když to děláš dlouho, staneš se insiderem a víš, že tohle určitě zafunguje. A najednou máš páku, když máš stovky prodejen. Uděláš to na jedné, otestuješ na třech a představíš si, jak to bude vypadat na 300 nebo na 3 000.

Provozní páka: jedno, jestli prodám jednou, nebo milionkrát

To je to, co velmi bohatí lidé tvoří – chtějí mít provozní páku. Musíš dělat něco, kde je jedno, jestli to prodám jednou, nebo milionkrát. Jakmile dělám byznys, kde jsem omezený tím, že obsloužím jen pět nebo deset klientů, nikdy nevytvoříš provozní páku, kdy to roste exponenciálně za stejnou investici času.

Otázka: Můžu ale začít nějakou službou, kde budu omezený časem, a pak ty klienty proměnit v nějaký produkt, u kterého je jedno, kolikrát ho prodám?

Přesně tak, i takhle je dobré začít, ale musíš mít tu vizi. Zase se ale bavíme o tom, že chci být miliardářem a dělat to ve velkém. To není cílem pro každého. Někdo chce mít super práci s pár klienty, hezky si s nimi pohraje, vydělá si nějaké peníze a má představu, že je to pro něj nádherný život. A to je naprosto v pořádku. Nejlepší je, že každý si tam najde to svoje a přizpůsobí si to.

Kdy být agresivní: „berte lopaty, ne lžičky“

Otázka: Vrátíme se k investorům, třeba k Buffettovi. Říká se o něm, že je klidný a konzervativní – ale byly časy, kdy byl v investování agresivní? A jak poznají, kdy být agresivní a kdy se zase stáhnout?

Myslím, že určitě na začátku. Charlie to popisuje úžasně. Říká: když přijdou výjimečné příležitosti, berte lopaty, ne lžičky.

Otázka: A jak poznám výjimečnou příležitost?

Zase musíš být insider. Poznáš to tak, že je to tvůj život, ležíš v tom a prostě to víš, protože ty firmy znáš. Tohle jsou lidé, kteří o firmách čtou od rána do večera. Buffett říká, že jeho nejdůležitější úkol je číst si o firmách – a že jeho hlavní úkol je mít prázdný kalendář, jen číst. Musíš mít prázdný diář. Jakmile mi ukážeš diář plný odshora dolů, je mi jasné, že nemůžeš mít žádný čas na přemýšlení, natož na čtení.

U investora a myslím si, že i u podnikatele je hrozně důležité – a vidím to i na tom, jak ty lidi studuji –, že čím úspěšnější člověk, tím víc času má vyčleněného na přemýšlení. Musíš se na to dívat shora, kam směřovat, protože ty určuješ kroky: pojedeme tímhle, nebo tímhle směrem? Když budu pořád v provozu a jen pojedu… Nevím, kdo je autorem, ale je citát, který říká: když celý den pracuješ, nemůžeš mít čas vydělávat peníze.

Nezaseknout se v provozu – ale nejdřív jím projít

Otázka: Pamatuji si, že jsi už dřív říkal, že ti kamarád radil, že se nesmíš zaseknout provozem, protože pak končí celý byznys.

To byla rada nad zlato. Pořád to směřovat a vyhodnocovat. Ale během cesty se několikrát určitě stane, že se člověk provozem zasekne – a to je správně. Spousta lidí podle mě tohle nechápe a vždycky to vezme do extrému: všechno outsourcovat a ničemu nerozumět. To nejde udělat ode dne nula. Když jsme dělali e-shopy, byli jsme skladníci, skoro i dopravci – sami jsme věci rozváželi –, výrobci webů, markeťáci, operátoři, podpora na e-mailu, na telefonu, na reklamacích. Všechno do detailu. Já jsem zvedal telefony, Marťa zvedala telefony, já jsem odepisoval na e-maily a reklamace. Podle mě je hrozně důležité, aby tím člověk prošel, protože pak víš, co tam optimalizovat, a pak tam můžeš dosazovat lidi a budovat komplex, pokud chceš budovat firmu tohoto stylu.

Není to ale nutné. Je spousta oborů – a obzvlášť dnes s AI si myslím, že budou vznikat firmy o jednom, dvou nebo třech lidech, které budou multimiliardové, protože místo lidí zaměstnáš tisíc agentů, kteří jsou chytřejší než tisíc nejchytřejších lidí, které dnes posbíráš z vysokých škol. To je realita a je to úžasná doba. Hrozně se to změnilo.

Co je podle miliardářů skutečné riziko

Otázka: Co je podle miliardářů skutečné riziko?

Trvalá ztráta kapitálu. Nikdo z nich nechce trvale přijít o peníze, protože začít od nuly je nejsložitější věc. Jsou ale i hazardéři a každý má laťku posunutou úplně jinde, protože vizionářům často tolik nejde o peníze – jde jim o to opravdu něco změnit. Za mě vždycky nejlíp funguje lidem, kteří tvoří své dítě, opravdu si ho piplají. Je to jejich životní dílo, chtějí mít nějaký dopad a odkaz a na to se nabalí byznys. To bývá za mě největší úspěch a je vidět, že takoví lidé nevyhoří, protože je to pořád pohání.

Proč lidé s vysokým příjmem neinvestují

Otázka: Kolem sebe máme pár lidí s vysokým příjmem, kteří neinvestují. Čeho se podle tebe bojí?

Myslím si, že se bojí právě ztráty kapitálu, a je to logické, protože většina z nich neměla v diáři čas na to, aby se vzdělala nebo se v klidu zamyslela nad investicemi – mezitím se pořád věnují svému podnikání a spoustě dalších věcí. Paradoxně čím jsi bohatší a čím víc vyrosteš, tím víc věcí máš a tím míň času ti zbývá na přemýšlení. Peněz ano, ale času ne. Nevzděláš se v tom oboru, takže tě to ani nenapadne – a i když napadne, nejdeš do toho, protože víš málo informací. A pak dají peníze někomu, kdo to udělá za ně.

Nebo jsi v cyklickém byznysu, kde se ti pár let daří a pak zase ne, takže si řekneš: teď jsem investoval, ale musím se vrátit k firmě a nakopnout ji, protože nemáme dobrý cyklus. A najednou zase nemáš čas na investování, protože energii musíš věnovat jinam. To je pak problém.

Chytrý člověk to vyhodnotí tak, že buď zvolí pasivní fondy, kde přemýšlení udělá někdo za něj, nebo to udělá někdo jiný. Máme spoustu takových lidí v Investičním klubu – jsou to třeba podnikatelé a šetří tam čas. Já tam hledám firmy, dělám podrobné analýzy, hledám asymetrické příležitosti a dám jim shrnutí a důvody. Vidí, že mám i kůži ve hře – že tam dávám desítky milionů svých vlastních peněz –, a myslím si, že takhle tam vzniká důvěra. Přečtou si shrnutí a řeknou si, jestli jim to zapadá, nebo ne. Nemusí tomu věnovat desítky a stovky hodin jako já, protože ten čas nemají – tuhle práci udělám za ně a oni se sami rozhodnou, jestli jim to dává logiku, ale za mnohem kratší čas. Dostanou to připravené, a to je obrovská výhoda.

Další varianta je říct si: nechci jít do individuálních společností, jdu do indexu. Tam nepotřebuješ používat mozek – veškerou práci dělá index za tebe. Vymění akcie, blbé odendá, nové lepší přidá a ty dobré je schopný držet, i když jsou nadhodnocené, což většina lidí nevydrží a začne prodávat. Jen samozřejmě průměrný výnos S&P 500 je 10 % a nebude takový jako u stock pickingu. A nebude to tak zábavné.

Diverzifikace jako ochrana proti nevědomosti

Otázka: Buffett říká, že diverzifikace je ochrana proti nevědomosti. Proč to tak podle tebe je?

Lidé si často vytvoří ohromná portfolia, protože nejdou do hloubky firmy a nerozumí dostatečně danému byznysu. Řeknou si, že vytvoří větší bezpečí tím, že nakoupí víc firem – když tahle neklapne, nic se neděje, spadne jedna z 25 a mám dalších, které můžou vyjít. Problém je, že čím větší portfolio máš, tím víc se výsledky přibližují akciovému indexu. A pak z mého pohledu ztrácí smysl takové portfolio vůbec tvořit, když můžu nakoupit index, mít stejné výsledky a žádné starosti.

Držet krok s 20 nebo 25 firmami je pro mě nepředstavitelné. Kdokoliv doporučuje mít 20 nebo 25 firem – někdo má i 30 –, to je za mě extrémní počet. Neumím si představit s tím držet krok do takové hloubky, abych věděl, co mám nakoupeno a co se ve firmě děje. Ty víš, jak dlouho zkoumám jednu firmu a jaké detaily tam řešíme, i když to konzultuji s dalšími – s mým týmem programátorů, se kterými vyvíjíme naše aplikace, nebo s dalšími investory, kteří spravují řekněme vyšší stovky milionů korun. Jsou to detaily a vyhodnocení trvá měsíce.

Zrovna včera jsme se o tom bavili, když jsme byli skoro na povedené projížďce na jachtě – nefungoval motor, takže jsme vyjeli jen kousek natankovat. Ale byla to hezká představa toho, že vlastníš jachtu, a říkali jsme si, jaký problém je si ji jen pronajmout, natož se o ni starat. Takové věci je za mě ideální si pronajímat. Ale chtěl jsem říct, že tam jeden investor říkal, že mu trvá měsíce, než začne budovat pozici – třeba půl roku, možná i rok studuje firmu, než zaujme první pozici. Vezmi si, jaké to jsou detaily.

Kolik firem studovat a kdy je zahodit

Otázka: Jak jsi říkal, Buffett chce mít prázdný kalendář, aby mohl studovat firmy a přemýšlet o nich. Studuji jich asi několik, ne jen jednu, protože je hrozně těžké vybrat si jednu, studovat ji a pak zjistit, že mi nesedí. Vyhodil jsem třeba měsíc i déle, jdu na jinou firmu – ale na jakou? Je jich spousta. Jak se rozhodnout, kolik firem studovat, jak dlouho a kdy se na ně případně vykašlat?

To je otázka na samostatný podcast, ale popisuješ strašně důležitou a zajímavou věc. Spousta lidí u toho přemýšlí tak, že si řekne: studoval jsem to měsíc, tak už to koupím, protože jsem do toho dal tolik času, že to přece nemůžu zahodit. Řeknu ti příklad – myslím, že to byl Charlie, ale Warren měl podobné příběhy, fungovali v tom stejně. Četli Moody's manuály, což byly dřív popisy firem. Představ si obrovskou bibli, kde je o každé firmě nějaký odstavec – vytvářeli je brokeři, aby si to investoři mohli nastudovat. A Buffett měl takový přístup, že odebíral třeba nějaký magazín, který takhle popisoval firmy, odebíral ho několik let, četl ho několik let a udělal z toho jednu investici. Ze všech těch let mu padla do oka jedna: tady se mi všechno spojilo dohromady, ještě to má dobrou cenu, jdu do toho.

Otázka: To je hrozně demotivující, když nevidíš výsledek.

Musíš najít zálibu v tom, že tě baví dozvídat se o firmách, jak to dělají, a dávat si to do souvislostí. Tím si utváříš proces a říkáš si: aha, tohle už znám, tahle firma dělala podobnou věc a nevyšlo jí to. Tímhle hrozně bohatneš. Pamatuj si, co jsme tu říkali o složeném úročení – nefunguje jen na peníze, ale i na vědomosti, a tam funguje exponenciálně. Představ si, že si budeš 20 let číst jen o firmách. Kolik o nich víš – o každé.

Otázka: Takže když vidí stejnou chybu, kterou udělala jedna firma, a dočte se, že k ní směřuje jiná firma, může předpovědět, co se asi stane, a rovnou jde od ní pryč na jinou.

Ano. A klíčem je pak dokázat firmu zahodit co nejdřív. Mám checklist – ten máme v Investičním klubu – a vím, že sleduji tohle a tohle, to jsou zásadní věci, po kterých jdu jako první. Pokud je tam rovnou nevidím, jdu rovnou na další firmu. Takže jsi opravdu schopný jít třeba během deseti minut na další firmu, protože víš, že tahle to nebude.

Jedna z velkých otázek je okruh mé kompetence. To bylo vždycky důležité pro Charlieho a Buffetta – rozumím tomu, je to obor, o kterém vím, jak funguje. Pro ně to byly banky a pojišťovnictví, to byl jejich obor. Pro mě to třeba vůbec není obor, ve kterém jsem. Oni v tom podnikali, takže tomu rozuměli.

Jak se dívat na chyby

Otázka: I velcí investoři dělají chyby. Jak se na ně zpětně dívají?

Musí se z nich nějak poučit. Určitě si z nich vytvářejí procesy a checklisty toho, co nedělat. To je myslím to nejdůležitější, co si od nich beru, a sám k tomu přistupuji úplně stejně. Chybu uděláš – důležité je ji nezopakovat. Zapamatovat si ji, zapsat si ji, vědět, co byl problém, a míň dělat toho, co bylo špatně, a víc toho, co funguje. Je to těžké, ale je to důležité.

Podnikatelé se na chyby dívají velmi pozitivně a myslím si, že je velká chyba, že se spousta lidí zdráhá chybovat a pustit se do něčeho, protože si řeknou: co když to nevyjde? A nebo když už chybují, tak to zahodí a nejdou na další věc. Snažím se to nějak vybudovat a zakódovat do Alberta, našeho syna, protože je to podle mě obrovská chyba. A blbě to samozřejmě funguje i ve školách, kde se to naopak umocňuje: hlavně nechybuj, protože když budeš chybovat, je to totální průšvih – tady máš pětku a jsi špatný.

Mělo by to směřovat k tomu, že tady to bylo špatně, dobře, bylo to na pětku – a učitel má říct: tohle je místo, na které se zaměř, tady se potřebuješ zlepšit, máš příležitost přijít zítra nebo za týden, oprav to, a když mi ukážeš, že to máš, je to super. A naopak by měla přijít ještě větší odměna za to, když to opraví, protože to je progres. Když má jedničkář znovu jedničku, není to nic nového – to se od něj čeká, nedělá mu to problém a baví ho to. Ale když se někdo z pětky nebo čtyřky dostane na dvojku, to je progres a ten by měl dostat úplně jiné ocenění.

Výkon je relativní: příběh z výšlapu

Stejné je to ve firmě a stejné je to ve sportu. Šli jsme tady na výšlap a já byl po nemoci – tři týdny jsem byl fakt v háji a hodně mě to uzemnilo. Dlouho mi trvalo, než jsem se dostal zpátky na nějakou fyzickou úroveň; člověk to hrozně rychle ztratí. Šel jsem tam s několika lidmi, kteří byli fyzicky daleko zdatnější a měli větší kondici. Po cestě říkám: já mám tep 160, 170, a oni jeli na 90. Řekl jsem jim: kašlete na mě, nečekejte, protože já jedu na úplně jiném levelu než vy – jedu na totální doraz a vy jdete na procházku. Běžte dolů, proběhněte se, ať si zvýšíte tep. Tak odběhli a udělali to. Kdo tedy podal větší výkon? Oni, že se šli projít na 90 tepů, nebo já, že jsem šel na 170 a padal na hubu? A přesto jsem byl poslední. Nedostal jsem jedničku, dostal jsem pětku, ale na mé možnosti jsem podal hrozně vysoký výkon. Záleží, s čím to srovnáváš.

Udělat co nejvíc chyb za co nejkratší dobu

Ale chci se dostat k chybám: je hrozně důležité brát je skoro jako kyslík – jako něco, co by tě mělo pohánět dopředu. Kdybys mi řekla, že musím rozběhnout nějaký byznys, o kterém moc nevím, mým cílem by bylo nastudovat lidi, kteří to dělali přede mnou, a jaké udělali chyby – a těm bych se snažil vyvarovat. To je první věc. Zase začínám od negativa, ne od toho, kolik mi to může vydělat. Potenciál chci vidět, bez toho do toho nepůjdu, ale pak už nad ním nemusím přemýšlet, protože vím, že tam je. Jdu od konce.

Zároveň vím, že abych se stal profíkem – a profík je ten, kdo prošel co největším počtem chyb… Charlie říká, že pokud se nedokážeš učit z cizích chyb, rosteš moc pomalu. Kdyby každý člověk, který se narodí, procházel každou chybu znovu, lidstvo by se nikam neposunulo. Učíme se z historie, která byla v některých případech hrozná, aby se už neopakovala. Takže bych chtěl znát chyby ostatních, ale vím, že i tak chyby udělám, protože jsem tam nový a na něco zapomenu. Mým cílem by tedy bylo udělat co největší počet chyb za co nejkratší dobu – za co nejlevnější peníze otestovat a co nejvíc padnout na hubu, abych se mohl zvednout a vyšperkovat svůj přístup. Myslím si tedy, že se na chyby dívají naopak pozitivně.

Musk vs. Bezos ve vesmíru: rychlost přes výbuchy

Rozdíl mezi Bezosem a Elonem Muskem ve vesmíru je třeba v tom, že Elon Musk staví firmu tak, že jeho cílem je prakticky, aby raketa při startu vybouchla. Bezos se snaží dělat všechno pro to, aby nevybouchla. Musk je tak mnohem rychlejší, protože to spouští ještě nedokonalé. Chybí tam nějaká součástka – dobře, opravíme. Vybouchlo to, podruhé spravíme tohle. Bum – zjistil, proč to bylo, aby to příště doladil. Je to rychlejší proces, než to dělat úplně dokonalé a čekat, že se s větší pravděpodobností vyhnu výbuchu po cestě – to by trvalo daleko déle. On řekne: na 90 % to může klapnout, šance je velká, ale nebude mi vadit, když to vybuchne, protože zjistíme, v čem to bylo, opravíme a příště to už neuděláme. To je úplně rozdílný přístup a za mě je lepší ten Muskův.

Otázka: Na první pohled to ale vypadá hrozně nákladně – sice jsem na to přišel co nejrychleji, ale podívej, kolik bude stát to opravit. I když by se to samozřejmě stalo i po cestě, jen by to nebylo tak rychle vidět.

To je zase to, co u těchhle firem tvoří příkop – Elon Musk tím zamyká dveře. Kdo to půjde dělat jeho stylem? Nikdo, protože nechceš zítra vyhodit miliardu do vzduchu blbým odpalem.

U firem, které jsou kapitálově lehké, je to samozřejmě jiné. To je super věc, kde bych začínal, kdybych šel podnikat, a do takových firem i velmi rád investuji. U investování je to komplikovanější – mám rád i kapitálově náročné firmy, protože právě ty vytvářejí příkop. Ale běžný člověk by si na startu měl vybrat kapitálově lehký byznys, protože tam ho to stojí jen čas a opravy nejsou tak nákladné. Strávil jsem nad tím měsíc, neklaplo to, teď to zkusím jinou cestou.

Chamtivost a style drifting

Otázka: Vlastnost, která může investory zničit, je třeba chamtivost. Jak poznám, že jsem v investování příliš chamtivý?

Jsem orientovaný na krátkodobý zisk, hledám krátkodobé katalyzátory, naháním firmy, které teď letí, ty trendující. Jsem neustále v trendu a nedokážu setrvat dostatečně dlouho v byznysu, do kterého jsem zainvestovaný a kde mi teze platí, jen se tam bohužel zatím nic neděje – a vedle toho sleduji, jak letí něco jiného, nějaký jiný sektor. Často je to takzvaný style drifting: lidé změní styl, najednou prodají tohle, protože to nic nedělalo, a přesunou to do toho, co letí. Jenže to už je drahé a není tam asymetrie – a to, co měli, se mezitím pohne zpátky nahoru. Nádherný kruh, který jsem sám několikrát zažil, a řekl bych, že je to běžná věc, která se děje.

Bohatí lidé řeší potenciál, ne úspory

Otázka: Řeší bohatí lidé spíš úspory, nebo se soustředí na rozhodnutí, která zvýší příjem?

To je skvělá otázka. Z toho, co mám nastudované, můžu říct, že bohatí lidé ze 100 % řeší potenciál – jak zvýšit obrat, jak zvýšit zisk. Investice jsou pro ně investice do toho, co zvýší obrat a zisk. Ve firmě kontroluješ dvě strany: jedna jsou výdaje, tedy náklady, a druhá je potenciál, růst.

Mimochodem, to je skvělé téma, které můžeme někdy udělat o AI. AI buď řeší optimalizaci – že ušetřím nějaké peníze, někdy i velké, třeba za lidi: propustím je, snížím náklady a nahradím je AI –, nebo pomocí AI vytvořím nové produkty a služby, vylepším stávající a vytvořím nové zdroje příjmů. Část zaměřená na zvýšení příjmu je vždycky zajímavější. Víš to z konference v Miami, kde jsme byli asi před deseti lety. Vystupoval tam jeden podnikatel, který říkal: neřešte svoje náklady, tam jste vždycky limitovaní. Daleko lepší je věnovat 100 % svého času tomu, jak zvýšit příjem, protože tam je potenciál neomezený. Na nákladech budeš stejně jednou na dně a víc už neškrtneš. Ušetříš 20 nebo 10 %, ale změní se tím život? Stane se tím firma najednou úspěšnou a nejziskovější? Většinou ne.

Myslím si, že je to dnes nádherně vidět i v datech o zaměstnanosti. V trhu a v ekonomice se zatím vůbec nepromítá, že by rostla nezaměstnanost – naopak zaměstnanost ve Spojených státech byla extrémně silná. Přelévá se to a mění, ale vidím spoustu firem, které analyzuji, a ty naopak nabírají lidi. Vidí v tom přesně to, co jsem popsal – můžou vyrobit nové produkty a služby, zlepšit je, vstoupit na nové trhy. To je daleko zajímavější než propustit 200 lidí. Nabírají, protože nemají dost lidí, kteří by to mohli obsluhovat a nastavovat – na to jsou pořád potřeba lidé.

Soustředí se tedy na to, jak zvýšit příjem, a tak by to měly dělat i všechny domácnosti. Je to úplně stejné. Můžu optimalizovat – chodit na méně večeří, škrtnout předplatné, vypnout si Netflix za 400, vypnout tamto – a dohromady ušetřím 5 000 korun. Jasně, jsou to peníze, ale změní to můj život? Můžu dělat obě věci, je to správný přístup. Ale pokud nad tím strávím většinu života, budu přemýšlet, kde ušetřit, a dopídím se k 5 000… Nechme těch 5 000 být a pojďme si všichni sednout a zabývat se tím, jak můžeme příští měsíc začít tvořit něco, co bude vydělávat víc peněz.

Rozhodování bez jistoty: nízké riziko, vysoká nejistota, asymetrie

Otázka: Největší investoři nemají vždycky jistotu, když se rozhodují. Jak se rozhodují, i když ji nemají?

Podle mě jistotu nemáš nikdy a nikdy ji ani nechceš. To je zase nádherně vidět v Investičním klubu, protože můj vzorec na investice je nízké riziko, vysoká nejistota a velký asymetrický potenciál. Pravděpodobnost, že vydělám, musí být vyšší než pravděpodobnost, že prodělám. Ale to není nejistota. Naopak zjistíš, že potřebuješ najít skoro co největší nejistotu, protože ta vytváří slevu na akcii.

Otázka: Takže hledáš nejistotu s velkou pravděpodobností?

Přesně. Velká nejistota, protože tam je sleva. Nízké riziko, protože je to podložené aktivy. A vysoká asymetrie. Asymetrie znamená, že když se naplní teze – tedy příběh firmy, třeba že buduje nový produkt, se kterým vstoupí na nové trhy, a když se to povede, přinese to firmě značně víc peněz –, vydělám například pětkrát víc, než je riziko. 5 : 1, risk-reward ratio. Ale obsahuje to vysokou nejistotu, protože nejistota není totéž co riziko. Pozor na to.

Co je nejistota? Představ si skvělou firmu, která generuje volné peněžní toky, nemá žádný dluh a buduje nový produkt, který má otevřít nové trhy a nový tok hotovosti. Najednou bude mít problémy s nějakými regulacemi, začne ji zkoumat SEC, jestli tam nedělají něco špatně, začnou vycházet takzvané short reporty – jiné fondy začnou o firmě psát negativně, že nejspíš zklame, protože dělá tohle a tohle špatně –, a najednou je potrestaná a kolem panuje hrozná nejistota. Zároveň ale v pozadí tvoří ten produkt. Když se pak ukáže, že nejistota mizí – vyšetřování přestane, z regulací se vyklube jen strach a vyřeší se – a oni spustí produkt, vytvoří to tu asymetrii.

A pokles dolů je chráněný reálnými aktivy. Představ si, že je to firma, která vlastní budovy, pozemky a podobně. Pokud nemá dluh, nikdy nezbankrotuje a cena nikdy nepadne na nulu. Zavře se, aktiva se prodají za jejich hodnotu, tu si přepočteš na cenu akcie a to je moje riziko. To je jen jedna část toho, jak se dá na riziko logickou cestou podívat – bude to záležet na druhu firmy.

Co udělat zítra ráno: jít spát chytřejší

Otázka: Poslední otázka – je jich tu ještě spousta, ale vybrala jsem tuhle. Co by měl člověk udělat zítra ráno, pokud chce za deset let výrazně zlepšit svou finanční situaci?

Použiju slova Charlieho Mungera. Dal bych si od zítřka jeden zásadní a jednoduchý cíl a hned s ním začal: večer musím jít spát chytřejší, než jsem se ráno probudil – a dělat to každý den. Pak je malá pravděpodobnost, že by člověk v životě neuspěl. Není to složité, jen je potřeba to udělat. Není to úplně pohodlné, takže je potřeba v tom nějak najít zábavu.

Myslím si, že to můžeš říct i sama na sobě – vidím na tobě v posledních týdnech, že ses začala daleko víc rozvíjet a číst si o různých oborech. Pamatuji si, jak jsi jednou večer přišla a říkala hrozně zajímavou statistiku o dětech v Evropě.

Otázka: To je teď moje téma, když jsem těhotná, všude to na mě skáče. Poslouchala jsem o tom, proč je nízká porodnost a jaké jsou možnosti ji zvýšit – že to není úplně o penězích do rodiny, ale spíš by se tím měl zabývat trh práce.

To byl hrozně hezký úhel a ta úvaha se mi taky líbí, protože to tak také cítím. To je skoro téma na samostatný podcast. Ale chci se zeptat: když jsi to zjistila, cítila ses najednou obohacená? Určitě. A to mám na tom rád – najednou máš úplně jiný nadhled na svět.

Složené úročení vědomostí a s kým trávíte čas

Myslím si, že to pak vytváří i to, s kým budeš trávit čas. Když začneš plnit ten bod – jít každý den spát chytřejší, než jsem ráno vstal, a může to být úplně jiný obor, je to jedno –, začne fungovat složené úročení na vědomosti. Tvůj rozhled se strašně rozšíří a podle mě se změní i skupina lidí, se kterými budeš trávit čas. Ti tě zase obohatí v různých oborech, povídáš si o úplně jiných věcech a pak už ani není možné to dělat jinak. Tím hrozně rosteš. Ten růst je obrovský a najednou tě začnou napadat věci – najednou víš, kam investovat a na jaké obory se soustředit, protože kolem toho najdeš firmy.

Investování do akcií pak nemusí být nudné ani pro člověka, který si říká, že není žádný investor. Nemusí být v jádru investor – stačí se zajímat o nějaký obor, mít v něm zálibu a najít v něm firmy, které v tom mají postavený byznys. A jsi investorem a můžeš se držet jen svého oboru. To je úžasná věc.

Ještě jsem chtěl říct, že spousta mladých lidí má, když jdou ze školy, hrozně moc různorodých přátel, které si nevybírali – mají je ze školy nebo ze skupiny, kam chodili. A ta komunita tě kolikrát nutí být v tématu, o kterém se v ní mluví. Přirovnám to k fotbalu, nejrozšířenější hře: znáš nazpaměť všechny hráče. Říkám super, pokud tě to baví, dobře. Ale představit si, že tím trávím celý svůj volný čas – jaký to má benefit pro mě, pro mou rodinu, pro moje děti? Žádný. Největší benefit je podle mě v tom, že si s těmi lidmi v kolektivu máš co říct. Ale když přijdeš do jiného kolektivu, třeba investorů, nemají si s nimi vůbec co říct, protože tihle lidé se každý den vzdělávají a baví se o jiném.

A všimni si – myslím, že to někdo hezky popsal –, že když vezmu bohaté lidi a pak střední a nižší třídu: čím jdeš níž, tím víc se diskutuje o lidech a v uvozovkách se pomlouvá, řeší se, kdo co udělal a kdo co řekl. Když trochu porosteš, řeší se události. A pak se řeší vize – přemýšlení, jak o čem uvažuješ a kam směřuješ. Schválně se na to zkuste podívat ve svém okolí a nádherně poznáte, kdo se v kolektivu baví o čem.

Tím vůbec nechci říct, že je hloupé dívat se na fotbal nebo se o něm bavit. Včera jsme se tady ve Španělsku taky dívali, hráli Španělé – dali jsme si večeři, povídali si a v pozadí sledovali fotbal, protože nikdo z nás není velký fanoušek. Na tom rozhodně není nic špatného, byl to jen příklad. Člověk to podle mě nesmí brát do extrému a věnovat tolik času svého života studiu oboru, který mu nic nepřinese – jen kvůli tomu, aby mohl být chytrý v hospodě, a třeba i pasivně, protože to sám nedělá a jen se dívá. Já jsem měl vždycky problém věnovat se věcem, které pro mě nemají benefit – kde sám nerostu, nedokážu to použít, nezlepším si tím život nebo to nemůžu dělat dlouhodobě. To je pro mě úplně jednoduchá škatulka: tím se nechci zabývat.

Příště bychom mohli udělat něco o AI – to je super téma. Díky a mějte se.