Jak investovat peníze dětem a připravit je na život s penězi

K tomu patří i Albertův investiční účet. I tam investuji a vybírám jednotlivé akcie, takže je tam všechno vidět.

Albertův účet: start uprostřed medvědího trhu

Otázka: Tak nám pro začátek řekni, jak je na tom Albert.

Albert si nemohl vybrat blbější dobu k narození. Narodil se 31. ledna 2022 a v lednu 2022 začal poslední známý medvědí trh, který trval jeden rok. Ceny akcií celý rok nedělaly nic jiného, než že padaly. Účet jsem mu založil ještě těsně před narozením, měl jsem ho připravený a nafundovaný prvními penězi – myslím, že jsem tam vložil nějakých 100 000 korun – a teď tam každý měsíc vkládám určitou sumu, za kterou nakupuji akcie, pokud jsou splněné parametry. Symbolicky jsem nakoupil hned v den narození, další dny jsem pokračoval a pak účet celý rok jen padal.

Přiznám se, že kdybych neinvestoval od roku 2008, který byl daleko větší masakr – S&P 500 padalo o 55 %, individuální akcie o 80–90 % a některé firmy úplně zbankrotovaly – bylo by to těžší. Skočil jsem tehdy do velké divočiny. Když se nad tím zamyslím, jsem asi jediný influencer, který přežil rok 2008 a stále žije. Hrozně moc mi to ale dalo, stejně jako potom výkyv při covidu. A když přišel rok 2022, řekl jsem si: ne, mám koupené kvalitní firmy, budu je průměrovat a dokupovat, jedu dál, držím, je to dlouhodobý výhled a dlouhodobý účet, minimálně na 18 let. Nějak jsem to přetrpěl a přečkal. Když pravidelně spoříte a investujete, jedete zkrátka přes hory a doly.

184 % za necelých pět let a síla složeného úročení

Teď je na tom účet úžasně. Investuji tam do individuálních firem, nemám koupené žádné ETF ani indexy. Vybírám firmy, o kterých si myslím, že budou v následujících třech až pěti letech kvalitní a porostou. Účet má zhodnocení 184 %. Dnes je rok 2026, takže od začátku to vychází na průměrné zhodnocení někde okolo 26 % ročně – i s tím minusem v prvním roce. Účet byl mimochodem v roce 2022 skoro −50 %. Tam měl low, nezavřel tam, pak se to trochu vrátilo, ale je to samozřejmě obrovský drawdown.

Zmiňujeme to už v předchozích podcastech: i Warren Buffett, bůh investování, zažil během své kariéry několikrát, že jeho portfolio bylo o 50 % níže. Na to jsem při tom propadu myslel – i tomu nejlepšímu investorovi se to stane a s tím musíme jako investoři počítat. Albert si to hezky prožil hned na začátku a účet to do jeho 18 let, kdy mu ho plánujeme předat, zažije ještě několikrát.

Daleko důležitější než peníze je ale předat mu gramotnost. Každý svůj vstup proto sdílím veřejně v Investičním klubu a natáčím ho. Vznikne z toho dlouhodobý film, který bych mu rád v 18 letech pustil – jak se ty peníze vytvořily, co všechno zažily a že tam bylo období, kdy to rok bylo špatné a peněz tam bylo o polovinu méně než na začátku.

Ještě k těm procentům: 184 % vychází na nějakých 26 % ročně, což je oproti indexu samozřejmě hrozně moc. Těžko říct, jestli to udrží až do konce, ale protože investuji do menších firem, je ta pravděpodobnost poměrně velká. Už je to vzorek skoro pěti let a i Warren Buffett říká, že výsledky se mají měřit aspoň za tři až pět let, protože po prvním nebo druhém roce nic nevypovídají. 26 % ročně znamená, že peníze zdvojnásobíte každé tři roky. Pokud máte runway 18 let, zvládnete je zdvojnásobit šestkrát, a díky složenému úročení se kapitál zhodnotí 64×.

Když tam tedy vložím 100 000 korun a už nepřidám žádné další peníze, je to za 18 let s mým dosavadním výsledkem 6,4 milionu korun. Kdybych tam dal milion, je to 64 milionů, 10 milionů by bylo 640 milionů a 20 milionů 1,28 miliardy. Složené úročení je prostě osmý div světa, funguje neskutečně a s vyšším procentem se strašně moc urychluje.

Proč nečekat: pravidelné vkládání od narození vs. pozdní start

Když už jsi nakousl složené úročení, pojďme si to ukázat na příkladu, aby to bylo pochopitelnější. Varianta A: od narození vkládám na účet 1 000 korun měsíčně po dobu 18 let. Za tu dobu vložím 216 000 korun a na konci mám 431 000 – počítáno s konzervativním zhodnocením o něco horším než index, který se uvádí kolem 10 %, tedy se 7 %. Varianta B: prvních 10 let tam nedám nic a pak to chci dohnat, takže po deseti letech vkládám 2 250 korun měsíčně, abych vložila také 216 000. Na konci tam bude jen 288 000.

Nedoženete to. Vložíte stejný balík peněz, ale úrok z úroku, tedy složené úročení, už se prostě nedožene. To je dobrý příklad – rozdíl je skoro polovina, 143 000 korun. A pořád počítáme jen 18 let, dítěti bude teprve 18. Vzpomeňte si, co jste dělali v 18 – budete si dělat řidičák. Představte si, že ty peníze tam budou pracovat do jeho 30, 40, 50 nebo 60 let.

Na druhou stranu je to velká suma a v 18 letech děti ještě studují.

To je tak, ale záleží, jak budeme dítě vychovávat. Warren Buffett investuje od svých asi 13 let, v 18 letech už byl investor a říkal, že by sám začal ještě o něco dřív.

Bohatství mizí do třetí generace

K věkovým milníkům – co jsou děti schopné vnímat třeba od tří do sedmi let – se ještě dostaneme. Nejdřív jsem chtěla zmínit známé pravidlo: první generace bohatství vytvoří, druhá ho spravuje a třetí ho utratí. Znamená to, že 70 % rodin ztratí bohatství do druhé generace a 90 % do třetí. A je to proto, že předávají bohatství, ale nepředávají finanční gramotnost.

Je to tak, finanční gramotnost je to nejdůležitější. Mimochodem, když mluvíš o finanční gramotnosti, díval jsem se na statistiku: lidé v České republice mají 1,3 bilionu korun na běžných účtech. Ne na spořicích, na běžných – to znamená, že za to nedostávají vůbec nic. Je to nějakých 116 000 korun na každého obyvatele včetně dětí a důchodců. Ani to nedají na spořicí účet. Vlastně tak dávají peníze bankám zadarmo a říkají: tady máte 1,3 bilionu, dělejte si s nimi, co chcete. Banka přitom musí držet jen 4 % těch peněz a 96 % může investovat nebo půjčovat za úroky – půjčí je lidem za 5 % na hypotéky a 5 % má zisk, protože lidé za své peníze nic nepožadují. Myslím, že celkem je na všech vkladech v bankách 4 biliony a přes 30 % z toho je na běžných účtech, kde nedostáváte vůbec nic. Takhle špatná je finanční gramotnost v České republice.

Mezi patnáctiletými má 69 % dětí bankovní účet. A je známé, že děti mají kartu a účet dřív, než mají finanční gramotnost – dostanou nástroj, ale neumí ho použít.

Přesně – běžte pípat. Peníze jsou pro ně úplně abstraktní věc. Může to skoro vypadat, že jsou neomezené, protože kartu jim někdo zase dobije a pro ně je důležité, že zase můžou někde pípnout.

O tom, jak přistupovat k dobíjení a ke kapesnému, se taky budeme bavit.

Trump účty: 1 000 dolarů pro každé americké dítě

Pojďme k Trump účtům. Ty to vlastně děláš už od Bertíkova narození, tedy čtyři a půl roku – založil jsi mu takový model Trump účtu. Od 4. července letošního roku 2026 si můžou rodiče každého amerického dítěte zažádat o účet, kam stát přispěje 1 000 dolarů. Těch 1 000 dolarů se investuje do fondů, takže je to investiční účet.

Dávají to pravděpodobně do indexu, protože tam nebudou mít správce, který by fond řídil a vybíral společnosti – to by nedávalo smysl. Na vysokou výkonnost se tam nemusíte tolik soustředit. Je samozřejmě obrovský rozdíl, jestli peníze zhodnocujete o 7, 10 nebo 26 %, ale díky dlouhé runway – bavíme se o 18, 20 nebo 30 letech úročení – to i s 10 % v indexu udělá hrozně moc. Na to podle mě sází a spoléhají.

Podmínky jsou, že to musí být bez páky, je to široký americký akciový index, takže si zároveň podpoří ekonomiku, což je super, a je tam nízký poplatek. Účet je do 18 let a v aplikaci je myslím 15 výukových videí, která vysvětlují složené úročení a celkově základy investování, takže k tomu dostanou i základní vzdělání. Pak jsou tam nějaká pravidla pro výběry. Zjišťovala jsem si taky, že když jsi zakládal účet Bertíkovi, v Čechách jsi ho nemohl založit na jeho jméno. V Americe to jde – správci jsou rodiče a v 18 letech účet přechází na dítě a stane se z něj klasický účet.

Otázka: Můžeme teď přemýšlet, jestli to v Čechách udělají, nebo ne – na to bych se úplně vykašlala. Co myslíš, že chtěl Trump tímto krokem získat?

Myslím si, že cílem je určitě, aby co nejvíc lidí participovalo na kapitalismu, na podnikání v Americe, a každý vlastnil kousek skvělých firem, které tam jsou. Důležité je podle mě tohle: pokud máme peníze na běžných účtech – a i když je mám na spořicím – je to na prd. Spořicí účet bude jen velmi těžko držet krok se znehodnocováním měny a inflací. A běžný účet je úplně totální průšvih. Tam by člověk podle mě měl mít na zaplacení elektřiny a na večeři, a to je všechno – pak tam chci mít zase nulu. Všechno ostatní musí pracovat, jinak je to zkrátka průšvih.

Na zaplacení elektřiny se tam může dobít i den předtím, než se to strhne.

Přesně, šlo by to, když to vezmeme do extrému. Ale myslím si, že to Trump dělá i proto, že bohatství se vytváří zkrátka vlastněním firem. Největší procento lidí na této planetě zbohatlo vlastněním firem a podílů – buď je to podnikatel, nebo akcionář, který nemusí tu činnost dělat. Tímto krokem do toho zapojí co nejvíc lidí a je to podle mě správně. Měl by to dělat každý stát, nebo to minimálně nějak zvýhodňovat.

Já to ale prakticky u všeho dělám tak, že se inspiruji tam, kde mi to dává smysl, vezmu to a udělám to sám. Proč čekat, jestli to stát udělá? Založím účet, pošlu tam peníze, které mám nebo si můžu dovolit nafundovat, a jdu investovat dítěti od narození. Na tom procesu není nic složitého. O vybírání individuálních firem se kdyžtak podívejte na jiné podcasty nebo si stáhněte Příručku akciového investora, kterou najdete pod tímto odkazem – vysvětluji tam, jak se dostat od ETF k individuálním akciím. Ale i pokud nechcete při investování používat mozek, jak říkám – Trumpovy účty ho taky nepoužívají – vezmete peníze, dáte je do širokého indexu a necháte je pracovat na nějakých 7 až 10 %. I to za tak dlouhou dobu díky složenému úročení udělá hrozně moc. A to dnes může udělat každý.

Myslím, že ten krok udělat dítěti účet od narození může být i taková generační revoluce. Nejhorší je udělat první krok, tedy jít si otevřít účet. Hodně lidí to odkládá a říká „já začnu, já začnu“, i když založení trvá půl hodiny. Tady to stát udělá za ně, dítě má účet od narození, a když už ho má, je to pak jednoduché, už se tam jen posílá.

Skvělá věc. Nám se teď má narodit další dítě – pohlaví zatím nevíme a ani vědět nechceme, necháme si to do finále, jestli vydržíme. Ale další účet už mám připravený. Zase tam nafunduji peníze, pak budu pravidelně každý měsíc spořit a v Investičním klubu budu zase sdílet, které akcie konkrétně nakupuji.

Proč dětem investujeme: předat gramotnost i peníze

Otázka: A od dne nula je investorem nebo investorkou. Udělal jsi to, protože jsi chtěl dítěti vytvořit bohatství, nebo protože ho chceš psychologicky naučit peníze spravovat? Měl jsi jiný záměr?

Dobrá otázka. Když si na to teď vzpomenu, představil jsem si, jak přichází na svět další život, a představil jsem si, že by tohle udělali moji rodiče – že by mi předali takovou gramotnost ještě s takovým balíkem peněz. To jste úplně někde jinde.

Takže jde o gramotnost. Za našich rodičů bylo běžné zakládat stavební spoření a ještě tenkrát vkladní knížky – já jsem dostala vkladní knížku s nějakou sumou. Ale že by rodiče zakládali dětem investiční účet, to si myslím nebylo běžné a asi není ani teď. A ten druhý bod – předat místo vkladní knížky finanční gramotnost – je za mě důležitější.

Rozhodně, to je strašně důležitá věc. Myslím si, že by teď mnohem víc lidí mělo dbát na finanční gramotnost a bavit se s dětmi doma o penězích. Jsme už několik generací po revoluci a očekává se, že dědění majetku bude větší a větší – nám se do rukou dostane víc majetku a našim dětem ještě víc. A s tím se blížíme ke statistikám, o kterých jsi mluvila.

Myslím si, že Amerika je tak vepředu zaprvé proto, že ji nezpomalilo to, co se stalo u nás v České republice, a už je to prakticky nedohnatelné. Složené úročení tam pro ně pracuje, podniky, které vedou, budují a předávají z generace na generaci, a teď spravují to bohatství. U nás se to dá říct teprve začíná nějakým způsobem tvořit. Teď se budou hodně předávat majetky a je potřeba do dětí nalít, jak s nimi mají hospodařit, protože pokud to nebudou umět, majetek prostě zmizí.

Schválně nám napište do komentáře, která generace je podle vás ta revoluční, kdy se o tom začíná mluvit. Naši rodiče a prarodiče se o penězích myslím tolik nebavili, netvořili takhle majetky a takhle to neřešili. Mám pocit, že my jsme první generace, ještě ta porevoluční, a teď se to snažíme nalít do našich dětí.

Jak jsem vyrůstal v podnikatelské rodině

Určitě to bude individuální. Budou rodiny, které pořád mají podnikatelského ducha. Můj praděda, dědův tatínek, podnikal už v letech 1928–1929, kupoval farmu a půjčoval si na ni od banky peníze. Pak přišla hospodářská krize a dvakrát mu ji sebrali. Někdo tomu tedy může mít blíž – v rodině tu finanční gramotnost zkrátka mají. Myslím si, že v tomhle jsem měl štěstí já a i ty, protože naši podnikali. Když člověk podniká a má zaměstnance, musí umět s penězi hospodařit, minimálně se nad tím musí zamýšlet: musím si vybudovat rezervu, musím si něco nechat pro zaměstnance, musím zaplatit dodavatele.

A slyšíte to i doma. Já to slyšel nonstop, vyrůstal jsem v tom od rána do večera: peníze takhle, tady nejsou, tady jsou, tady chybí, otvíráme další obchod, to je taková investice, teď si nemůžeme dovolit jet támhle, protože otvíráme obchod a musíme investovat peníze tam. Tohle jsem slyšel v pěti, šesti, sedmi, deseti letech a hodně jsem vnímal emoce kolem peněz, jakým stylem se o nich mluví a jak se s nimi pracuje. Myslím si, že jsem přirozenou cestou začal vnímat, že peníze jsou zaměstnanci, že je musíme dát do práce. Nemělo by ležet 1,3 bilionu korun na běžném účtu. Měly by pracovat a něco tvořit, protože lidé si myslí, že je tam mají, ale za 96 % těch peněz pracuje banka a tvoří si hezké úroky. Mít v Čechách banku je hrozně hezký byznys. Nedivím se, že vydělávají tolik peněz, když jim tam lidé dávají peníze zadarmo.

Co pochopí čtyřleté dítě: firma a akcie

Otázka: Pojďme k tomu, jak Albertovi, kterému jsou čtyři a půl roku, vysvětlujeme peníze a jak s ním pracujeme. Je známé, že dítě je zhruba od tří let schopné nasávat finanční návyky – mezi třemi a sedmi lety se budují. Neznamená to, že v sedmi letech je hotovo, ale vzorce se v dětech vytvářejí od tří let. Má podle tebe smysl učit čtyřleté dítě o penězích?

Nejsem samozřejmě žádný odborník na dětskou psychiku a na to, co dítě je, nebo není schopné vnímat. Spíš to pozoruji a dělám to formou testů – takhle přistupuji ke všemu, i k investování. Řeknu příklad. Seděl jsem s ním v pokojíčku, četl jsem si knížku a on se ptal, o čem si čtu. Říkám: „Mám tady Warrena Buffetta a čtu si o investování, o penězích.“ A on: „A co to je?“ Začalo ho to zajímat. Tak říkám, že je to pán, který umí strašně dobře pracovat s penězi – to ještě chápal. Pak jsem říkal, že kupuje firmy, koupí levně a prodá draze, a tam už na mě koukal, o čem mluvím, a viděl jsem, že je úplně ztracený.

Říkám: „Hele, přece víš, co je to firma?“ A on: „Ne.“ Tak říkám: „Představ si tým lidí – sebe, pak svoje kamarády Kubu, Honzu, Marušku, Jarmilku. To je tým lidí, kteří dohromady vytvoří nějakou věc. Třeba namalujete hezký obrázek: jeden z vás sežene papír, druhý namaluje trávu, třetí namaluje něco dalšího a čtvrtý ho jde ven před barák prodat nějakému kolemjdoucímu pánovi.“ A viděl jsem, že to normálně chápe. To mi přijde úžasné. Děti tedy určitě můžete naučit, co je to firma.

A klidně by se dalo přibližně vysvětlit i to, co je akcie. Zjednodušeně řečeno dítěti: představ si, že máš kousíček té firmy. Firma není celá tvoje, ale kousíček ano. Když firma vyrobí Lego a vyrobí 1 000 kostiček, jedna kostička je tvoje. A když ji vyrobí za korunu a prodá za 10, vydělal jsi na tom peníze.

To mi přijde skvělé. Já se takhle s Bertem bavím téměř denně a hodně používá otázku „o čem se bavíte?“. I když řešíme něco pracovního, zeptá se, o čem se bavíme, a chce to vysvětlit – hlavně tak posledního půl roku. Myslím, že je dobré mu to tímto způsobem vysvětlit, místo abychom řekli „to si tu řešíme jen pracovní věci“.

Bavit se s dítětem je hrozně důležité. My ho třeba bereme s sebou, když jedeme na nemovitosti. Byl s námi půl dne u právníka při podepisování smlouvy, když sis kupovala byty, takže seděl i v kanceláři. Byl s námi i na nemovitosti, kde máme činžovní dům s 26 byty, a procházeli jsme, co kde budeme rekonstruovat. Chodil tam s námi všude, vidí, poslouchá a samozřejmě to vnímá. I když spoustě věcí nerozumí, pozoruje, jak se chováte, co děláte, jak se k tomu stavíte, jakým stylem se o tom komunikuje a v jakých emocích se o tom bavíme.

Občas za mnou přijde i do kanceláře, kde mám otevřené grafy, a vysvětloval jsem mu: „Hele, tady jsou zelené, to znamená, že to jede nahoru, firma má větší hodnotu, vydělává víc penízků.“ A on říká: „Tohle vydělává hodně penízků, viď?“ – protože vidí, že graf jede nahoru.

I když teď není schopný pochopit, co je to investování a investor, ten název už nasaje. Teď o tobě říkal, že jsi investor, i když vlastně moc neví, co to je – že máš práci, že investuješ. Mě teda pořád posílá jako do práce do kuchyně, ale už jsem mu vysvětlovala, že mám dvě práce – že ještě dělám podcasty.

Kapesné: za co dávat dětem peníze

Zajímavé je, že jsme udělali i takový pokus. Zamýšleli jsme se, jak ho učit o penězích. Dát dítěti jen tak peníze a říct „utrať si je, dělej si s nimi, co chceš, kup si lízátko nebo zmrzlinu“ je asi pořád lepší než nic, ale skoro nic to nenaučí.

Já jsem se hodně zamýšlela, jak to pojmout – jestli dítěti dávat peníze jen tak jako kapesné, nebo mu nějak zdůvodnit, proč je dostává. Na jednu stranu člověk nechce, aby dostávalo peníze za to, že je, že existuje, že je hodné a chodí do školky, protože to jsou běžné věci. A za běžné věci, jako že si uklidí hračky nebo odnese talíř po jídle, se taky neplatí. Četla jsem, že někdo dětem říká: „Máma chodí do práce a ty chodíš do školky, to je tvoje práce. My dostáváme mzdu a ty dostáváš peníze za to, že chodíš do školky.“ Nevím, jestli je to správný přístup. Já se mu to snažím vysvětlit tak, že má peníze, aby se naučil, jak s nimi zacházet, a až je jednou bude vydělávat, už to bude umět. Jsou to pro něj tréninkové peníze. A u malého dítěte je ideální je dávat třeba každý týden, protože měsíc je pro něj hrozně dlouhá doba – a jen malý obnos.

Obrázek za 50 korun a knížka za nové kolo

Zkusil jsem taky, když přišel, že si chce na pouti něco koupit, říct mu: „Musíš vymyslet, jak ty peníze získáš.“ Říkám: „Rád maluješ, tak namaluj obraz, odnes ho babičce a řekni, že za něj chceš 50 korun.“ Přiběhl s padesátikorunou a už šel malovat další. Jenže z deseti čárek najednou byly na konci dvě čárky a bral to taky jako obrázek, který chtěl prodat – hrozně rychle se to zvrhlo.

Teď mi zase na kole říkal: „Tati, už mi koupíš kolo, musíme koupit větší kolo,“ protože to staré mu je malé. Říkám: „To je pravda, že ho potřebuješ, ale musíš na něj někde získat peníze.“ Vím, že na kolo nezíská, ale snažím se ho přimět, aby začal přemýšlet, jak by je mohl získat. Tak jsem říkal: „Vymyslíme takovou hru. Každý den si vybereš knížku, pročteš si ji a na konci mi řekneš, co v ní bylo.“

To mi přijde hrozně zajímavé, protože to dělá několik věcí dohromady. My jako dospělí potřebujeme vnímat informace, nasát je, vyhodnotit, nějak je odkomunikovat a rozhodnout se na jejich základě. A on tady z úplně jednoduché knížky – třeba z pohádky o hovínku, kterou má rád – musí přečíst, co se kde na stránce děje, pak knížku zavřít a říct mi: je to knížka o tomhle, funguje to takhle, hovínko nejdřív spadne do záchodu, pak jde potrubím, vyleze ven, dokonce se vyčistí a je z toho čistá voda, kterou pak pijeme, protože se přefiltruje. Vypráví celý příběh a jaké tam jsou postavičky. Učí se tedy zapamatovat si a shrnout věc, vnímat informace, soustředit se a dobře komunikovat. Mozek se namáhá, aby v krátkosti vysvětlil, co se tam odehrálo. A řekl jsem mu, že když budeme takhle každý den pracovat a vždycky mi udělá shrnutí, dostane kolo.

Je to jeho práce. Protože co je pro děti práce? Hrát si. To je jejich hlavní práce – opravdu se soustředit na to dávat kostičku, číst si nebo něco podobného. A když jim tu práci vymyslíme smysluplnou, aby je rozvíjela a namáhala mozek... Člověk si řekne, že je to jen dítě, ale jeho limity jsou tak daleko a můžete je tolik posouvat. Je fakt neskutečné to testovat.

Myslím, že pro takhle malé děti je to ještě těžší než třeba pro desetileté, které už umí číst, přečtou si to a udělají jen výtažek. Bertík číst neumí a má obrázkové knížky, takže si příběh musí vymyslet na základě obrázků – zapojit fantazii a říct to svými slovy. Ze začátku zkoušel, když jsem se ho ptala, co v knížce je, říct „pojď, já ti to ukážu“ – chtěl to trošku obejít. Ale za pár dní se neskutečně posunul.

Čekal jsem taky, že knížku rychle prolítne a řekne „tak už budu mít to kolo“, ale zatím drží. Říkám mu, že sbíráme body. Za tohle si skoro dovedu představit dát klidně peníze: máš tady shrnutí, super, máš 20 korun, protože je to něco navíc, úplně práce navíc, kterou vůbec nemusí dělat.

A to je dobré finančně ohodnotit, protože to přinese hodnotu. Důležité je dítěti říct, že peníze dostane za to, když někomu přinese hodnotu.

Přesně. A hodnota nemusí být jen peněžní – může to být i to, že se ten člověk usměje nebo ho to pobaví. To je nakonec showbyznys: zazpívají vám písničku, máte dobrou náladu, pobavíte se s kamarády a jdete domů. Vykouzlili vám úsměv na tváři a za to dostali zaplaceno.

A super na těch knížkách je, že přesně takhle pracuje investor. Čtu si o firmě list po listu, udělám si shrnutí, vyhodnotím to a učím se z toho, jestli to dává smysl a jestli tam dám peníze, nebo ne. To má hrozně blízko k finanční gramotnosti a k tomu, jak věci vyhodnocovat. Ten princip používáte všude. Když přijdete do banky a dají vám smlouvu na hypotéku, co uděláte? Nejdřív si papír přečtete a shrnete – dnes vám s tím třeba pomůže AI, ale i tak si to musíte přečíst a rozumět tomu – a pak se na základě toho rozhodnete. Komunikační schopnosti, fantazie, rozhodování – ve škole se mu to bude hodit.

A navíc ho to baví, všimla jsem si, že ho to hrozně baví. K extra výdělkům: u čtyřletého dítěte to může být třeba to, co jsme mu říkali minule – pojď nám pomoct, jdeme vyklízet tuhle místnost, a když pomůžeš, dostaneš 50 korun. Nebo posekání zahrady. On nám ale s vyklízením nepomohl, a stejně je dostal. Takže nejsme úplně důslední – a měli bychom být, aby věděl, že to opravdu takhle je.

Dvě sklenice: utratit, nebo investovat

Ještě jsem mu před pár měsíci založil dvě misky, protože jsem přemýšlel, jak ho naučit investorský pohled a práci s penězi.

Ty jsi dělal kelímky, ale já to vylepšila na sklenice, protože je důležité, aby do nich viděl.

To byl skvělý nápad. Jedna je „můžu utratit“ – ten label chci ještě předělat, postupně to vylepšujeme a testujeme. Druhá je „odložím na budoucnost“, neboli investuji. Dal jsem před něj tyhle dvě nádoby a řekl jsem mu dvě jednoduché věci: „Tady máš 100 korun. Když je dáš do téhle nádoby, můžeš si za ně, až půjdeš ven, koupit zmrzlinu, lízátko, co chceš. Penízky vezmeš, zmizí a už tam nikdy nebudou. Vyměníš je za zmrzlinu, tu slížeš a už nikdy nebude. A tohle je zázračná sklenička. Sem penízky dáš a začnou pracovat, protože za ně koupíme část firmy, která třeba vyrábí Lego, nebo část McDonaldu, kde jíš. A tady penízky rostou, protože firmy prodávají hračky a další věci, a tím jich je víc a víc.“

Řekl jsem mu, ať se rozhodne, a dodal jsem, že na tyhle peníze nesmí dlouhou dobu sáhnout, kdežto ty druhé můžou být utracené hned. A překvapilo mě, že skoro všechno nasypal do zázračné skleničky. Čekal jsem, že dítě půjde hned po okamžitém uspokojení. Tak to dělá i většina dospělých, protože jsou bohužel tak vychovaní – všichni chtějí okamžité uspokojení. Mám peníze, tak si jdu konečně něco koupit, protože jsem teď trpěl, jdu si udělat radost – a pak to zmizí a už to tam není. A on si to normálně dal do investic.

Od nás dostává každý týden 100 korun – mimochodem dnes je pondělí, takže to můžete doma zkusit na dětech, my to děláme každé pondělí. Dostává je ve dvacetikorunách nebo desetikorunách, aby měl stejný počet mincí a mohl je rozložit. Kdybyste mu dali papírovou bankovku, opravdu mu dáváte peníze snesené z nebe. Pravidelně se rozhodne, že 20 nebo 30 korun odloží do investiční skleničky a zbytek nechá v té druhé. Investiční vždycky zavřeme, protože do ní se nesahá, kdežto ta druhá je pořád otevřená a může si z ní vzít, když někam jedeme na dovolenou nebo si chce něco koupit.

Ideální stav: utrácet jen výnosy

Když nad tím přemýšlím, vůbec nejlepší stav by byl, kdyby skoro všechno dával do investic. Nevím, jestli na to není ještě brzo a jestli to není lepší dělat až od staršího věku. Aby se člověk dostal k finanční svobodě, správná práce s penězi by podle mě měla být taková, že vydělaný příjem nikdy neutratí za žádnou věc. Ideálně musí být ze 100 % uspořený a hozený do investic. Teprve investice vyprodukují úrok, který přesunu do druhé sklenice, a ten můžu klidně házet do koše, protože se mi bude pořád doplňovat z té investiční.

Vím, kam míříš, to je ideální stav. Ale podle toho, co jsem četla, je to spíš pro děti, kterým je třeba 13, 14 nebo 15 let. Hodně bude taky záležet na tom, jestli je dítě z rodiny, kde rodiče podnikají a je součástí firmy a podnikání, nebo jestli jsou rodiče zaměstnanci a dítě dostává kapesné a je součástí jen rodinného fungování, ne byznysu. U nás to asi bude vypadat tak, že bude součástí byznysu – do doby, než se třeba rozhodne jít dělat něco jiného. A když bude firmě přinášet hodnotu, bude asi dostávat buď výplatu, nebo podíl. A mohl by dostávat roční rozpočet, který by ale nedostával do hrníčku, ale rovnou do investic, jednou za rok.

Přesně tak. Na ty peníze prostě nesmíš sáhnout – to učí trpělivosti. A měsíčně by dostával jen zlomek, třeba 2 000 nebo 3 000 korun, což už jsou výnosy, které může jít utratit za večeři nebo za něco jiného.

První rok bychom mu řekli: tady máš roční výplatu, kterou ti nedáme do ruky, ale dáme ji do investic. Další rok k tomu přibude stejná částka, takže se mu zvýší základ portfolia, a už nebude dostávat 2 000 korun, ale 3 000, protože má základ větší. To je ale opravdu až třeba od 15 let, aby to bylo pochopitelné. Sklenice pak plánuju rozšířit až na čtyři, až bude starší, protože tam ještě chybí sklenice na odložení na větší věc.

Chce to začít jednoduše. Malé dítě podle mě teď není schopné rozlišit mezi investováním, na které nesahám, a odkládáním na větší věc, třeba za tři měsíce. Když nad tím teď přemýšlím, musím to udělat tak, že když přečte knížku, dám mu hned po shrnutí peníze – třeba 30 nebo 40 korun, zase v desetikorunách, aby se sám rozhodl, jak s nimi pracuje, kolik dá sem a kolik tam. Nestačí to jen říkat – dítě si to musí opravdu spojit. A rodič by neměl plácat, ale dodržovat to. I když to bude 24 korun a kolo stojí třeba 5 000, není to podstatné. On ví, že udělal nějakou práci, zasloužil si to, je to něco navíc a peníze si na to odložil.

Jak dítěti ukázat, že peníze opravdu pracují

Otázka: Co bys udělal, až bude investiční sklenička dostatečně plná? Teď tam může být nevím kolik, třeba 200 korun. Jak to udělat, aby dítě pochopilo, že se to opravdu jde investovat?

To je samozřejmě těžká věc. Podle mě to chce věci vizualizovat. Můžeme mu zkusit vysvětlit, jako jsem to už dělal, že firma je tým lidí a tak dále, ale podle mě je dobré nakreslit obrázky. Vysloveně nakreslit domeček – vím, že pořád mluvím o Legu – a říct: tohle je domeček, jako to děti znají od Santa Clause, kde skřítci vyrábějí hračky. Tady vyrábějí Lego a pracuje tam tým lidí, Pepíček, Mařenka a další, vyrobí Lego a prodávají ho dalším dětem, které si chtějí hrát. A ty vlastníš kousek toho domečku. A pak jednou za měsíc, za dva nebo za tři – na tom nezáleží – peníze opravdu vybrat, dát si je na účet a nakoupit za ně zlomek akcie. Vybrat to samozřejmě musí rodič, protože dítě se samo rozhodnout nedokáže.

Takže to budeš ty – kdyžtak to zkazíš ty. A až mu bude 18, prohlédne si naše videa, uvidí, že jsme to takhle plánovali, a zeptá se: tak kde to teda je?

Hele, teď to zrovna nemůžeme vybrat, protože je 50% propad. Teď je ta lekce, že musíš vydržet.

Teď jsem si vzpomněla na film, kde dítě vybíralo akcie.

Jo, vím – hraje tam Eddie Murphy a je to fakt super film, podívejte se na něj, kdyžtak název dohledáme a napíšeme pod video. Dítě tam má takovou schopnost, že dokáže vybrat akcii, která půjde nahoru, a Murphy je analytik v nějaké bance nebo investiční firmě. Říkal jsem si, že přesně takové děti potřebuji.

Tak můžeš Bertíkovi udělat výběr, watchlist. Každou firmu nakreslíš na papírek a necháš ho zvolit. Papírek, který si vybere, dáme do skleničky, připíšeme datum nákupu a za těch 500 nebo 1 000 korun to opravdu fyzicky nakoupíš.

To možná není špatný nápad. Udělat opravdu separátní účet, jen tak ze srandy, kde za 1 000, 5 000 nebo 10 000 korun budou akcie, které si vybere on. Má samozřejmě omezené schopnosti – vím přesně, že si vybere obrázek, který se mu bude nejvíc líbit – ale firmy mu na výběr dám já. Vytvořím mu o každé firmě takovou knížku s jednoduchými obrázky, on si ji přečte, udělá shrnutí a řekne: chci tuhle. To je dobrý nápad. Zkoušejte to s dětmi doma. Myslím, že jsou schopné vnímat mnohem víc, než si kolikrát dovedeme představit.

94 % dětí se o penězích učí doma

Teď jsme se zasekli u věci, o které jsem chtěla mluvit až za půl hodiny, ale nevadí. Rodiče děti učí, i když jim nic nevysvětlují – děti to nasávají pozorováním. Mám tu statistiku, že v Česku získává informace o penězích v rodině 94 % dětí, tedy drtivá většina, a jen 53 % ve škole. A rodiče kolikrát řeknou: „To je naučí ve škole.“

Prostě ne. 94 % dětí. Kdo z vás dáváte dohromady těch 1,3 bilionu korun na běžné účty – běžte domů za rodiči a řekněte jim, že někde udělali chybu.

Tebe to hodně překvapilo, viď? Mě fakt šokuje, že rodiče opravdu spoléhají na to, že se to děti naučí ve škole. A nenaučí.

Je potřeba se o tom s dětmi bavit co nejdřív. Opravdu co nejdřív.

Děti vnímají emoce kolem peněz

Otázka: Co podle tebe děti doma u rodičů pozorují?

Podle mě jsou schopné pozorovat, poslouchat a rozumět věcem víc, než si myslíme. Pozorují emoce, které mají podle mě velmi dobře vyvinuté. Jakým způsobem se mluví o penězích a jak se rodiče cítí, když o nich mluví, to jsou schopné vypozorovat. Když se rodiče zase baví o penězích, mají zvýšený tón, hádají se, jsou nervózní a pokřikují na sebe, dítě to cítí a vycítí, že je tam nějaký problém, nejspíš s penězi, že se děje něco špatného.

Může si spojit peníze s negativní náladou, že je to něco špatného.

Určitě. Podle mě je hrozně důležité umět o penězích komunikovat – teď myslím mezi dospělými – i když jsou problémy. To je zásadní věc, protože když všechno dobře funguje, neprobíhá prakticky žádná lekce. Tam se nic nenaučíte. Totéž říkám v Investičním klubu: když máme ziskovou investici, je to skutečně super a každý ji chce, ale prakticky jste se nic nenaučili. Kolikrát člověk vydělá i na investici, které vůbec nerozumí. Myslí si, že udělal dobrou volbu, ale klidně koupil i blbou zadluženou firmu, která stejně vyletěla, protože to je možné, když jde celkově nahoru trh – a vydělal, ani neví proč. Lekci se naučíte teprve, když portfolio jde do drawdownu, do propadu, a najednou o peníze přicházíte. Začnete pozorovat sami sebe – jak se chováte, co u toho děláte, jak se rozhodujete, jestli prodáte, neprodáte, přidáte, přesunete peníze. V tom je to umění.

Kapitálová rozhodnutí v rodině: zaplať cenu dnes

A totéž platí v rodině. Nebavím se o tom, že to musí být chudá rodina – podle mě to probíhá ve všech rodinách, i ve velmi bohatých. Děláte kapitálová rozhodnutí: teď neuděláme tohle, protože jdeme dělat tohle, a když to uděláme, budeme si v budoucnu moct dovolit víc. V překladu: teď nejedeme na dovolenou, protože jdeme investovat peníze třeba do akcií, a ty akcie nám pak dají výnos a na dovolenou budeme moct jezdit každý měsíc. Teď to ale musíme omezit. Není to proto, že nemáme peníze, že je to průšvih, že jsme chudí. Chceme to takhle udělat a je to v tu chvíli rozumné rozhodnutí. Odkládáme okamžité uspokojení o krok dál.

Jeden člověk má na to citát, který říká zhruba: zaplať cenu dnes, abys mohl zítra zaplatit jakoukoliv cenu. Ten je úplně přesný. To je vydělaný příjem – nikdy ho neutrať, dej ho do investic. Ty ti dají úrok a ten můžeš utrácet navždy, pořád dokola.

Krize 2008 v našich rodinách a rezervní fond

Můžeme rozebrat pohledy rodin, které mají peněz dostatek a řeší jen, kam je dát, a rodin, kde peněz moc není a musí se víc počítat. Jak jsi naznačil, ta rozhodnutí jsou ve všech rodinách.

Můžeme vzít i naše rodiny – to možná dost vytvořilo nás. V roce 2008 byla velká hospodářská krize, do Česka přišla ještě o něco později, podle oboru, a nám bylo 18 let, takže jsme to už dost vnímali. Já už měl nakoupené akcie, které šly 40 % i víc proti mně. Ale hodně jsem vnímal – a jak jsme se o tom bavili, vy jste to v rodině měli stejně – že to postihlo podnikání našich rodičů. Opravdu jsme třeba ten rok nejeli na dovolenou. Když se dnes dívám zpátky, nebylo to tak, že bychom na dovolenou úplně neměli. Bylo to tak, že pozornost musíme věnovat tomu, abychom firmu překopali, udělali tyhle kroky, a veškerý čas i peníze věnujeme sem – prodáme třeba i nějaká pěkná auta. Bylo to spoustu nepříjemných věcí. Hrozně moc to ve mně zůstalo a dnes jsem hrozně rád, že se to stalo, protože mi to dalo lekci, za kterou jsem v tu chvíli nemusel tolik zaplatit, ale zároveň jsem ji silně prožil. Hrozně si vážím toho, že to dnes mám. Myslím, že mi to i při investování hrozně pomáhá nedělat velké blbosti – a chtít mít vždycky rezervní fond na špatnou dobu.

Pamatuju si, že do té doby jsem normálně dostávala kapesné, naši mi platili školu, jezdili jsme na večeře a na dovolené, všechno bylo v pohodě. Pak přišla krize. Taťka podnikal ve výrobě a neměl firmy ani obchody – dostal zaplaceno za to, co si odpracoval. A najednou neměl zakázky, takže nemohl pracovat, i když by chtěl, a neměl příjem. Sahal do obálek. Bylo chytré, že měl ten rezervní fond, protože věděl, že podnikání jde v cyklech. To je základ všeho. Troufnu si říct, že čtyři, pět let sahal do obálky s rezervním fondem. Takže když se říká, že máte mít rezervu na půl roku, to je nic.

Až na rok.

To je na krizi, než si seženete jinou práci. Ale pokud si jinou shánět nechcete a chcete vytrvat v podnikání a nakopnout ho, potřebujete víc. A tehdy naši řekli: žádné večeře, žádné dovolené, žádné kapesné, budu makat a zkusím to nakopnout.

Což zase donutilo tebe jít podnikat.

Mě to super nakoplo v tom, že jsem šla pracovat a zároveň studovat. Pak jsme začali spolu podnikat a já ještě normálně pracovala v zaměstnání. Předtím jsem chvíli podnikala sama, dělala jsem nehty – všechno jsem to plácala dohromady, protože v 18 letech chodíte do školy, na brigády a ještě k tomu podnikáte. Za tuhle lekci jsem ráda.

Cash flow, nemovitosti a jistota budoucích příjmů

Při krizi opravdu potřebujete ty papírky, peníze, cash flow, jak se dnes říká. To, že jste papírově bohatí a řeknete si „mám tady 10 baráků a v akciích tolik a tolik“, je všechno papírové bohatství. Vy ale potřebujete peníze utrácet, takže potřebujete rezervní fond a nějaké cash flow. Proto jsem se to snažil rozdělit: nájmy z nemovitostí dávají cash flow a naplňují největší lidskou potřebu, bydlet. Jistota je tam vysoká.

U investic jsou totiž klíčové tři věci. Když někam dáváte peníze, záleží na tom, kolik peněz vám investice dá, kdy přijdou a s jakou jistotou přijdou. Tu třetí věc je u investování do akcií většinou nejtěžší rozlousknout, ale právě nemovitosti můžou poskytovat poměrně velkou jistotu nájmu, protože člověk potřebuje bydlet. Ten tok je dost jistý. Pro Buffetta je zase investování do technologických akcií podle jeho slov dost obtížné, protože je to prostředí, které se hrozně mění, takže jistota budoucích peněžních toků firmy je tam velmi nízká. Proto se drží Coca-Coly – je to pořád stejné a je téměř jisté, že se jí každý rok prodá stejně nebo trošku víc. To je ta předvídatelnost. Nudné věci kolikrát vydělají hrozně moc peněz, a to s předvídatelností.

Děti se chtějí ptát rodičů – ale odpovědi nedostávají

Ještě k roli rodičů při předávání gramotnosti: děti mají k rodičům obrovskou důvěru, která je zároveň nevyužitou příležitostí. Až 88 % dětí ve věku 7 až 17 let by se s otázkami ohledně peněz obrátilo na rodiče. Ale jen 24 % dětí uvedlo, že informace od rodičů skutečně dostalo. Takže děti chtějí a důvěru mají, ale rodiče na tom musí ještě zapracovat.

Zajímavé. Je to dané zase jejich rodiči. Jak jsme se bavili, nějaká generace musí udělat tu změnu. A dnes je k tomu super příležitost, protože i pokud nás poslouchá někdo mladý, kdo nemá doma rodiče, kteří se s ním baví o penězích, může si pustit nás a další lidi a vytvořit si tak okolí, byť virtuální přes web. Finanční gramotnost by tak snad měla letět raketově nahoru. Překvapuje mě, že je pořád 1,3 bilionu korun na běžných účtech. Myslel jsem, že jsme dál, ale nejsme, takže máme ještě dost práce.

Já vím, proč je ta statistika taková. Přesná čísla teď nevím, dají se dohledat, ale Češi kolem 15 let v průzkumu celkově nedopadli nejhůř. Bylo tam docela velké procento finančně vzdělaných, ale hodně to stáhlo to, že tam není nic napůl – jsou buď úplně nevzdělaní, nebo vzdělaní, a je to tak velký skok, že se to procento strašně zmenšilo.

Těch 116 000 na osobu taky nebude rozdělené rovnoměrně, jak jsme říkali, bude to dost nerovnoměrné. Ale jako průměr je to zajímavá statistika.

Otázka: Proč myslíš, že se o tom rodiče nechtějí bavit?

Jedním z důvodů může být, že je to pro ně nepříjemné. Pokud jsem peníze sám neovládl, nepřišel jsem na to, jak s nimi pracovat a použít je, aby mi vydělávaly další peníze, a nevzal jsem to jako hru, která mě baví, těžko se to přenáší na děti. Pokud s tím celý život bojujete – peníze získáte, pak je zase ztratíte a pak zase získáte – nemáte podle mě úplně náladu se o tom bavit a někoho učit. Vlastně ani nemáte co učit, protože to sami nemáte pod kontrolou. Myslím, že to může být jeden z logických důvodů. Je potřeba, aby se člověk víc vzdělal, zlepšil to u sebe, a pak to může předat dál.

Já si myslím, že naopak chyby, které rodiče udělali – a každý udělal nějakou finanční chybu, i lidé z bohatých rodin –

Bert na tom účtu mohl mít mnohem víc. Udělal jsem na tom investičním účtu spoustu chyb. Přesto tam má 184 %, 26 % ročně, ale mohl tam mít o dost víc.

Jak spravuji Albertův účet a investice do Carvany

Otázka: Tak nám o tom můžeš něco říct, jestli chceš. Je těžké vést podcast tak, že mám v hlavě strašně moc otázek a ty zároveň říkáš tolik informací, že mě napadají další. Chtěla jsem se tě už na začátku zeptat, jak se ten účet vyvíjel – jestli tam jsou od začátku pořád stejné akcie, nebo jestli to měníš a odprodáváš.

Celkem s tím pracuji. Není to tradingový účet – ideálně tam nechávám investici déle než tři roky, protože pak v České republice neplatíte žádné daně, a akcie stejně potřebuje nějakou dobu, aby se projevila.

To je zajímavý horizont. Říkal jsi, že se snažíš najít akcii aspoň s nějakou desetiletou tezí – ne takovou, která je trendová, za rok se vyšvihne a pak ji prodáš.

Úplně pevně se to říct nedá, u každé investice to bude trochu jiné, ale je to spíš dlouhodobější. Najít dobrou firmu, o které si myslím, že tu za 10 let určitě bude. Neříkám, že ji budu 10 let držet. Ale pokud ji koupím za dobrou cenu, držím ji a spíš vyměním investice za jiné, pokud někde objevím něco lepšího – řeknu si, že tahle firma má větší potenciál než ta, která už třeba vyrostla. Nedá se tedy říct, že bych s tím vůbec nepracoval, ale mám to spíš pasivnější. Nedělám tam každý měsíc změny, ale každý měsíc tam dokupuji nové akcie.

Říkal jsi, že Bertíkův účet byl v roce 2022 na tom špatně. Já jsem začala investovat minulý rok, a když jsi teď říkal to zhodnocení, řekla jsem si: sakra, proč mám já takové a Bertík mnohem vyšší?

To je ta doba a složené úročení. A je pravda, že jsme v Investičním klubu trefili strašně dobrou investici – teď už to můžu říct i veřejně, protože je uzavřená. Je to Carvana, firma v Americe, která prodává ojetá auta. Velmi jednoduché. Navštívili jsme tu firmu v Miami a ta investice udělala zhodnocení něco přes 2 000 %, nevím přesně, myslím někde kolem 2 350 %, za nějaké dva až tři roky. Takové investice samozřejmě nebudou přicházet každý den, ale účtem hrozně moc posunou. Nemusí ani. Stačí vzít poměr 184 % za nějakých čtyři a půl roku oproti S&P 500, které za stejnou dobu udělalo, jak jsem se díval, asi 70 %. To je obrovský rozdíl. Samozřejmě to ale nebude přístup pro každého. Je to jiný druh investování, kterému se musíte věnovat a umět firmy vyhodnotit.

Nebo se přidat k tobě do klubu.

Přesně.

Mluvit s dětmi o chybách a o penězích jako nástroji

K těm chybám rodičů: myslím si, že by rodiče měli finanční chyby, které udělali, dětem předat a mluvit o nich, aby o nich dítě vědělo. A i v rodině, které se finančně nedaří, neříkat „jsme v háji, nemáme peníze, jsme chudí“.

Říkat spíš: teď pojďme omezit tohle, protože jsme v nějaké situaci, a jdeme dělat tuhle věc, protože se pak v budoucnu budeme mít líp. To dává lekci nejen rodičům, ale i dítěti, a je to hrozně důležité. Pořád tak mluvíte o penězích v pozitivním slova smyslu.

Problém u peněz je podle mě i v tom, že jsme jako lidé z historie naučení, že ztráta peněz je vždycky spojená s bolestí. Kdo neměl peníze, automaticky neměl jídlo ani kde bydlet. A teď jdete investovat a vysvětlujete dítěti: hele, z těchhle peněz, které sem dáme, může být příští rok polovina pryč a je to vlastně správně – pokud přijdou další, nezapomeň k nim ještě přisypávat. To je důvod, proč většina lidí nejsou úspěšní investoři. To nastavení máme podle mě každý, je dané generacemi vývoje lidského mozku, a je prostě špatné.

To od tebe slyším nevím kolikrát: hele, jde to dolů, pojďme přisypávat. Lidé možná nevědí, kolik informací dítě vůbec zvládne nasát a kolik věcí o penězích mu říkat a kolik ne. Podstatné je, jakým způsobem o penězích mluvit – musíme dětem říct, že peníze jsou nástroj.

Přesně tak. A tímto způsobem se dá o penězích mluvit v pozitivní emoci, i když jich v rodině třeba není tolik. Je to nástroj k tomu, abychom se přiblížili tam, kam směřujeme. A podle mě je důležité, aby rodina všechno prožívala společně – vzestupy, které se můžou jít oslavit, i pády, kdy se klidně může brečet společně. Říct: tady jsme teď neudělali správnou věc, udělali jsme tuhle investici, je to špatně, bohužel si nemůžeme koupit nové auto nebo jet na dovolenou.

To udělali naši s námi, když řekli: teď na to není, tak nepůjdeme na večeři. A neřekli „tak si běž na večeři sama“. Nepůjde nikdo z nás.

Přesně, to je správná věc.

Nejčastější chyby rodičů: dítě dostane všechno, co chce

Mám tu nejčastější chyby rodičů. První, že o penězích vůbec nemluví – to jsme řekli. Druhá, že dítě dostane všechno, co chce. Jak to ale uchopit? My třeba víme, jak to Bertíkovi říkat, ale pak přijde babička s dědou.

To si myslím, že se skoro nedá odbourat. Je to přirozenost staršího člověka přinést tu radost. Podle mě pokud je to gros, těch 90 %, správně, vždycky tam bude nějaké rozptýlení, něco, co je jinak. A tak to nakonec přichází i v reálném životě: gros bude něco, s čím počítáte a co máte odhadnuté, ale občas vás to překvapí i pozitivně. Občas chytíte akcii, která udělá 2 000 %, a najednou si můžete jít koupit nějakou blbost, která by jinak vůbec nedávala smysl a nemohli byste si ji dovolit. Nemyslím si tedy, že je to úplně špatně. Rozhodně si ale nemyslím, že je dobře, když dítě dostává všechno, co chce. Jde o to najít balanc. Na druhou stranu je těžké, když možnosti máte, mu to nedat.

Teď jsem si vzpomněla na Warrena Buffetta, který říká, že dětem by se mělo nechat dost na to, aby mohly dělat cokoliv, ale ne tolik, aby nemusely dělat nic.

Chytrá věta. A teď kolik je ten balanc.

Informace o finanční gramotnosti čerpám od rodin, které majetek mají a učí to svoje děti. A je důležité, jak to pojmout – když rodiče majetek mají, neměli by se tvářit, že ho nemají. Schválně říkat, že nemáme, abychom dítě nerozmazlili a dobře vychovali, taky není podle mě správná cesta. Spíš bychom měli dítě učit rozhodovat, kam peníze směřovat.

Všechno to spěje k tomu, co má a bude mít v hlavě. Pak mu můžete dát klidně miliardu, a pokud má hlavu dobře nastavenou, snad neudělá blbosti a je schopný peníze alokovat, pracovat s nimi a ukočírovat to. Neukočírují to většinou lidé, které to překvapí. Založit dítěti účet, investovat mu, udělat tam super zhodnocení, mít tam v 18 letech třeba milion korun – a celých 18 let mu nepředávat žádné vědomosti a pak mu na 18. narozeniny položit na stůl milion: „Koukej, co jsme ti dali.“ To bych neudělal, protože to je průšvih. Pro dítě to budou první peníze, které dostane, a co asi s nimi udělá, když má v hlavě nulu finanční gramotnosti, protože se s ním rodiče nebavili a jen mu dali peníze? Nejspíš to skončí špatně.

Můžeme se podívat do okolí, jak končí většina sportovců, kteří najednou přišli k velkým penězům. Většinou špatně, většina z nich skončí bez peněz, protože se soustředili na sport a okolí je neučilo, jak s penězi pracovat a jak vůbec unést nápor toho, že najednou dostávají zaplacenou takovou sumu. Tak je všechny jdou utratit za okamžité uspokojení a skončí vždycky na stejném místě. To říká i Warren Buffett: čím víc víte, tím víc vyděláte a tím líp se máte. Je to o vědomostech a o finanční gramotnosti, na tom záleží všechno. Pak je podle mě skoro jedno, co dítěti člověk dává. Za mě je taky blbost mít možnosti a nedopřát je dítěti jen proto, abych mu dal lekci, že to není snadné a nemůže to mít jen tak.

Dítě by ale určitě mělo vědět, že peníze nejsou neomezené a že se dostávají za vytvoření nějaké hodnoty. Bertíkovi říkám, že když jdeš pracovat, jdeš učit lidi, přidávat jim hodnotu, něco je naučit, a za to máš peníze. To už teď ve čtyřech letech dobře chápe. A pak je potřeba je smysluplně rozdělovat.

Spořit, nebo investovat – a nechat dítě udělat chybu

Myslím si, že spousta rodičů, když už dítěti něco předává, ho učí spořit, a ne investovat. A to taky není úplně dobrá věc.

To jsem řešil právě u skleniček, kdy peníze přicházejí z nebe. Sklenici na spoření vlastně nemáme.

Úplně jsme ji vynechali. Ta přijde až potom, protože si myslím, že je důležitější, aby teď nasával investování než spoření nebo odkládání na větší věc. Jsem zvědavá, jak využije peníze, které může utratit hned – nechal bys ho koupit si opravdu, co chce, nebo bys ho směroval k nějakému nákupu? Představ si, že jsme v obchodě a chce si koupit nějakou úplnou blbost.

Asi bych ho to nechal. Určitě.

Protože pak bude mít tu blbost, přijde ke skleničce a uvidí, že tam nic není. Řekne si: koupil jsem si tohle, už to nemám, příště si koupím něco lepšího. Naučí se tu chybu, která ho teď stojí 50 korun – ale když mu v 18 předáš milion, bude ho ta chyba stát třeba milion. Čím dřív dítě takovou chybu udělá, tím líp.

To samé platí u investování. Kdokoliv začne investovat, chceme, aby bolest a chyby zažil co nejdřív a nejrychleji na začátku, protože když už člověk vybuduje nějaké jmění a pak prožije velkou chybu, bolí to o dost víc. Já měl zase štěstí – a s Bertem jsme to měli podobně. Já začal v 18 letech a skočil do hypoteční krize 2008, průšvih. Bert se narodil a rok 2022 jen padal – on to tedy nezažil, prožije si to zpětně z videa. Podobné starty. Takže až se narodí další, zase se něco stane.

Myslíš? Ještě letos?

Připravte se – konec října, listopad. Začíná nový medvědí trh.

To snad ne.

Teď mě napadla jedna věc – nevím, jestli jste viděli film Big Short o hypoteční krizi 2008. V Americe tehdy normálně psali hypotéky na psy. Je tam scéna, kdy přijde vymahač z banky pro splátku, zaklepe, otevře mu týpek a vymahač říká, že jsou hrozně pozadu se splátkami. A týpek odpoví: „Já jsem tady v nájmu, tohle je Jackovo, to si vyřiďte s Jackem.“ V té Americe se děly věci. To si pusťte – to už je druhý tip na film z tohoto podcastu.

Rady rodičům: počáteční vklad, nebo pravidelné investování?

Otázka: Můžeš jako investor dát pár rad rodičům, kteří se rozhodnou založit účet svému dítěti? Má větší význam počáteční investovaná částka, nebo postupné pravidelné vkládání?

Myslím, že obojí je důležité. Je dobré mít nějaký počáteční vklad. Když má člověk ideálně naspořeno třeba 100 000 korun, dá tam 100 000. Když ne, dá tam 10 000, to je jedno – dám tam nějakou sumu a jdu ji hned investovat. Pokud o tom nic nevím, jedinou volbou je akciový index. Pokud o tom chci něco vědět, chci vytvořit něco víc a mít to víc pod kontrolou, můžu investovat do individuálních firem nebo třeba do sektorů, což děláme v Investičním klubu. A pokud mi v okamžiku, kdy se dítě narodí a mám sumu připravenou, dávají věci na trhu smysl – jsou levné, je tam asymetrie a všechny tyhle body – jdu ji zainvestovat hned. To jsem udělal Bertovi. Všechno dávalo smysl, a přesto to pak rok padalo. To se prostě stane, takový je život investora.

To je důležité, že říkáš, že je to normální.

Přesně tak. A potom bych rovnou nastavil pravidelné spoření – každý měsíc, co si můžu dovolit tam poslat, 5 000 nebo 2 000 korun.

Já bych to posílala rovnou z běžného účtu na investiční.

Já to tak dělám – přijde to na běžný účet a hned je to pryč, abychom nebyli v té šílené statistice. Jde to na brokerský účet. Výhoda je, že pokud máte rozumného brokera, úročí vám peníze, které nepoužíváte na investování. Pokud tedy hned nenajdu investiční příležitost a najdu ji až za měsíc, mezitím mi jde z peněz, které tam leží, úrok, takže i tak pracují. Je to vlastně takový spořicí účet a kolikrát dávají velmi pěkné úroky, podle doby. Pak najdu příležitost, šup, pošlu peníze do akcií, které mi v tu chvíli dávají smysl, protože vím, že další měsíc přijdou další nové peníze. A takhle to jedu pořád až do 18 let, do 20, dokud to dává smysl.

Co je super občas ještě udělat: pokud přijde výjimečná příležitost a S&P 500 se pohne třeba o 10 nebo 20 % dolů – o 10 % se to stává většinou jednou do roka a o 20 % dejme tomu jednou za tři roky – vezmu, pokud mám k dispozici, nějakou extra sumu. Místo běžného vkladu 10 000 korun měsíčně tam při propadu vložím extra 50 000 a nakoupím za víc, protože jsou větší příležitosti.

Nebo si dovedu představit, že dítě dostane extra peníze od babiček nebo od rodiny a vloží se tam. To můžou dělat i u Trump účtů, jen tam mají omezenou výši, což u vlastního účtu není. Je dobré, když prarodiče spoří dítěti na investiční účet.

Široký index, nebo jednotlivé firmy?

Otázka: Je lepší široký globální ETF, americký index, nebo jednotlivé firmy?

Pokud tomu rozumíte, jsou lepší individuální firmy. Pokud tomu nerozumím, nemám jinou volbu než index. U indexu se dá počítat s nějakými 7 až 10 %. Teď jsou výjimečné roky, kdy to bylo třeba 15 %. Jestli to tak bude, nikdo neví, ale s tím zhruba může člověk u indexu počítat. A můžou přijít dlouhá období bez výnosu – mezi roky 2000 a 2009–2010 to bylo 0 %, takže musím počítat s tím, že 10 let to nemusí dát vůbec nic. Ale protože kupujete každý měsíc, kupujete s tím, jak to padá, níž a níž a níž. Peníze vám pak pracují od spodku, a když tomu dáte čas, firmy vyprodukují víc peněz, je inflace, roste počet obyvatel a firmy vydělávají víc. Proto index roste – a navíc v sobě mění firmy.

Samostatné portfolio, equity křivka a vlastní rozpočet

Otázka: Mělo by mít dítě samostatné portfolio, nebo když už ho rodič má, dát to k němu? Řeknu příklad: když budeme chtít z investiční skleničky za tři měsíce vzít 2 000 korun – dáš si je ke svému účtu, nebo se vytvoří portfolio jen pro něj?

Já bych vytvořil separátní portfolio. Mám rád tyhle věci oddělené, a hlavně pak můžete dítěti předat přesně tu křivku. Stačí, když si rodič s dítětem jeden večer sedne v obýváku, otevřou spolu účet a podívají se na equity křivku – to je křivka, která znázorňuje pohyb kapitálu. A řekne: „Tady jsem začal, a koukni, rok to padalo, ale pořád jsem byl disciplinovaný, spořil jsem a investoval uspořené peníze. A tady vidíš, že tu bylo 200 % – já na tom účtu měl už 215 % zhodnocení, teď je tam 184 %.“ Zase to tedy prochází nějakým propadem a oproti předchozím měsícům jste na tom byli hůř, ale nic to neznamená, protože firmy jsou dál dobré a zase to pak jde výš.

Otázka: V kolika letech mu ten graf takhle ukážeš?

Myslím, že už to může být třeba v 10 letech, v 10 nebo 11 letech.

Od 11 let, jak jsme se bavili o tom ročním příjmu, který nedostane hned, ale v investicích, si myslím, že je dítě schopné i toho, že mu nebudeme dávat kapesné, ale rozpočet – že musí počítat s nějakým rozpočtem, dostane balík peněz a musí si ho sám rozdělit.

Přesně, to je super.

Mají děti přispívat na bydlení? A jak je naučit o daních

Otázka: Myslíš, že by děti, které bydlí u rodičů, měly přispívat na bydlení?

Myslím, že od určitého věku ano, až později – určitě od věku, kdy si samy vydělávají peníze, aby pochopily tu lekci, jak to funguje.

Že bydlení něco stojí a není zadarmo. A nejen na bydlení – kdyby to byly děti z rodin, které jsou v byznysu, je třeba je učit určitě i o daních, aby si nemyslely, že když tady dostanou 2 000, jsou to celé peníze na utrácení. Warren Buffett říká, že nejlépe naučíte dítě o daních tak, že když mu koupíte zmrzlinu, ukousnete mu čtvrtinu.

To já dělám – ani nevím, že to buduji. Takhle fungují daně.

Je to fakt, protože dítě plynule připravíte na bolest reálného života – že když vyděláte 100 000, nemáte 100 000, ale musíte z toho zaplatit náklady, daně a tak dále, a v dobrém případě máte polovinu. Co myslíš ty, měly by přispívat na bydlení?

Souhlasím – od let, kdy si už něco vydělají, mi to dává smysl. A nebral bych to jako nějaké zlo, ale jako hru. Všechny peníze a to, jak rodina funguje, by měla být hra. Hele, tady máme dům, ten něco stojí – provoz, elektřina a tak dále – tak pojďme to dát dohromady. Už sis něco vydělal, máš něco v investicích, které ti pracují, tak na to přispěj. Je to správná věc, protože takhle to budeš mít, takhle to prostě bude.

Že dítě přináší něco do rodinného rozpočtu jako my. I když nedává peníze na jednu hromádku – už jsme tu kdysi probírali, jestli mít oddělené, nebo společné účty – ale jsou to peníze z brigády, mělo by podle mě určité procento odevzdávat. A je na rodičích, co s ním udělají. Můžou za to opravdu koupit jídlo do lednice, nebo to schovat a dát dítěti bez jeho vědomí na spořicí účet. A pak mu to dát a říct: sice jsi mi dal 20 000, ale máš je tady zpátky a už z toho máš 25 000.

To je docela dobré.

Myslím, že jsme probrali všechno, i když jsme dnes hodně přeskakovali, ale to vůbec nevadí. Díky a těším se na příště.