Investor, který spravuje miliony: Tohle udělám se svými penězi v 50

Otázka: Čeká tě ale těžší úkol než zpětně, ne?

Bude to těžší, je to pravda. Budu se muset vžít do toho, jaké to bude, ale je to dobré, protože se na to samozřejmě připravujeme.

Pokud Dominika ještě neznáte: investuje a obchoduje od roku 2008, na svých veřejných portfoliích u nás v investičním klubu spravuje přes 34 milionů Kč a investuje do akcií, do opcí i do nemovitostí. Má činžovní domy s přibližně 55 byty, které spravujeme, a k tomu komerční prostory a nějaké pozemky. Pojďme rovnou k otázkám.

Začínat ve 45 letech: pořád dlouhá runway

Otázka: Představ si, že ti je 45. Jaká je v tomto věku nejčastější otázka?

Myslím si, že lidé, kteří začínají v tomto věku, si většinou myslí, že něco zaspali. Já si myslím, že ve 45 letech máme pořád strašně dlouhou runway – spoustu času na to, abychom ještě dokázali vytvořit poměrně velké bohatství, i když prakticky začínáme. Výjimky budou vždycky, ale předpokládám, že člověk ve 45 letech bude mít k dispozici víc financí než dvacetiletý. A pokud ne – i to se může stát, život někdy není fér a stanou se různé věci –, má minimálně víc zkušeností a dovedností a měl by být schopen postavit se na nohy rychleji než dvacetiletý.

Otázka: Už tam není takový problém vydělat peníze jako třeba ve dvaceti?

Přesně, protože vím jak – nebo si aspoň myslím, že vím lépe jak. V předchozím podcastu jsme se bavili o tom, kdy jsem poprvé ucítil nějaké finanční bezpečí. Když jsem se nad tím zamýšlel, bylo to ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že mám dovednosti a vím, jak ty peníze vydělat znovu. Vím přesně, jak postupovat, abych si celkem rychle znovu vybudoval finanční nezávislost a vrhl se do investování.

Bohatství totiž není o tom, kolik mám aktuálně peněz, není to o stavu účtu, ale o schopnosti neustále vydělávat a vytvářet cash flow. To je bohatství a to vám nikdo nevezme. O peníze i o majetek můžete přijít, může se stát ledacos – známe historii a snad se nebude opakovat, ale člověk nikdy neví. Ale schopnost znovu vydělat a znovu vybudovat, vědět jak, znát principy, kterým já říkám nesmrtelné principy, je za mě to nejcennější. Možná je tedy rozdíl mezi majetkem a bohatstvím: majetek je stav účtu a bohatství je ta schopnost.

Plán na rok, dva a pět let od nuly

Otázka: Kdyby ti bylo 45 a měl jsi nulu, ale byl jsi schopen vydělávat, jak by vypadal tvůj plán na rok, dva a pět let?

Opravdu se tedy stalo něco blbého a mám nula peněz, ale jsem schopen vydělávat, mám nějakou práci. Spoléhal bych na své dovednosti. To je podle mě nejcennější aktivum, které člověk v tu chvíli má, a všechno bych věnoval tomu, abych zvýšil svůj příjem. V takové fázi by to u mě nebylo hned o investování, ale v prvním roce opravdu o tom vybudovat co největší příjem.

Samozřejmě bych se podíval na to, jaké mám životní náklady, abych nebyl ve stavu, kdy mám slušné zaměstnání a vydělávám celkem i nadprůměrné peníze – řekněme 80 000 nebo klidně 100 000 Kč –, ale život mám postavený tak, že moje náklady jsou 80 nebo 100 tisíc. Pak se plácám na nule a nemůžu se nikam posunout. A pokud to závisí čistě na mé práci, potřebuji s vyšším věkem vytvářet nějaké rezervy, peníze, které dám do práce a které se pak budou starat o mě. Nespoléhal bych na to, že mi přijde nějaký důchod, protože ten určitě nebude tak vysoký jako příjem, který jsem zmínil.

Za mě bych tedy při práci šel rozjíždět podnikání. Myslím si, že ve 45 letech s tím není vůbec žádný problém, to má člověk ještě celkem dost energie. Na světě je spousta podnikatelů – ať už zakladatel McDonald's, nebo spousta dalších firem, které najdete na internetu –, kteří založili firmu opravdu v 50 nebo 60 letech a stali se dolarovými miliardáři. Takže vůbec není pozdě.

Ve 45 letech mám určitě velmi aktivní třicetiletou runway, a za 30 let víte, jak funguje složené úročení – když tak se podívejte na naše předchozí podcasty, kde jsme o tom mluvili. To je strašně dlouhá runway. A pokud dokážu opravdu zvýšit příjem, tedy zpeněžit své dovednosti a zkušenosti – i když byly ty zkušenosti blbé –, můžu se na to podívat tak: Dobře, stalo se mi něco blbého, dostal jsem se na nulu, přišel jsem o rezervy, mám nějakou práci a žiju, jak se říká, z ruky do huby. Ale co cenného teď mám? Co může pomoct ostatním lidem nebo firmám?

Byznys je podle mě vždycky o tom, že člověk jde řešit problém. Čím větší problém řeší, tím víc peněz vydělá. Takže najít, kde je problém a kde můžu přinést hodnotu, a zaměřit se na zvýšení příjmu. Postup je stejný jako ve 20 nebo 30 letech: mezitím, co člověk jde do první práce nebo rozjíždí podnikání, už studuje firmy, protože end game, ta konečná hra, je, že chci zbohatnout investováním.

Jsou lidé, kteří můžou všechno vsadit na to, že budují jen firmu, a já si myslím, že to není špatně, pokud jsou ochotní přijmout, že to nemusí klapnout. Vybudovat opravdu super úspěšnou firmu podle mě znamená jít do extrému. Neexistuje žádný životní balanc, musíte tomu obětovat život, stejně jako vrcholoví sportovci obětují úplně všechno, a pracovat dlouho. A ani tak to není garantované – my vidíme jen úspěchy, ale za nimi stojí 99 % neúspěchů.

Proto jsem zvolil svou cestu a ve 45 letech bych to dělal úplně stejně, kdybych to šel znovu replikovat: zaprvé zvýšit příjem pomocí podnikání, zadruhé číst si o firmách a investovat do akcií, případně nemovitostí. Tam je end game, kde se děje zbohatnutí, protože to přede mnou dokázala spousta lidí – spousta lidí zbohatla na akciích a spousta na nemovitostech. Snažil bych se jít cestou, kde je to pravděpodobnější, než vsadit všechno na jednu kartu, ať už je to podnikání, nebo nějaká akcie. Myslím si, že ve 45 i v 50 letech může být velká chyba říct si, že mi vlak ujel a musím být teď agresivní, že to přeskočím, nebudu dlouhodobě investovat, protože to nemá smysl, a půjdu dělat krátkodobý trading. K strategiím pro určitý věk se ještě dostaneme.

Proč se neporovnávat a proč se ptát

Otázka: Existuje ve věku 45 let nějaký milník? Je dobré se v tomto věku porovnávat?

Není. Myslím si, že není dobré se porovnávat v žádném věku.

Otázka: Představ si, že jdeš na sraz ze školy. Máš nulu, máš sice práci, ale neinvestuješ a nemáš nic rozjetého, a tvůj spolužák má portfolio s 20 miliony. Jak by ses cítil, co bys dělal?

Já jsem typ, který lidi, co jsou napřed, obdivuje. Sedl bych si a jen bych mu pokládal otázky. Kdybych věděl, že tam takový člověk bude, připravím si na papír 150 otázek a budu se ho pořád na něco ptát. Snažil bych se zjistit, co dělá, jak se tam dostal a co jsem udělal špatně já. Řekl bych mu třeba: Hele, já mám nulu. Je potřeba vyložit karty na stůl, protože jinak se člověk neposune, a on vám pak může dát zpětnou vazbu: No jo, ty sis tady vzal hypotéku, pak nastal tenhle problém a najednou jsi tady. Já jsem byl v nájmu, peníze jsem investoval a šel jsem jinou cestou, ale teď bych se z toho dostal třeba takhle. Ptát se je podle mě hrozně důležité, nic nekamuflovat, jinak se člověk nikam neposune.

První rok: snížit náklady, pak zvýšit příjem

Otázka: Vrátím se k předchozí otázce. V plánu na pět let by tedy v prvním roce šlo o zvýšení příjmu, aby nějaké peníze zůstaly a dalo se s nimi pracovat?

V prvním roce bych se možná hodně zaměřil i na snížení nákladů, protože to může udělat nejrychlejší skok. Pokud už nějaký příjem mám, třeba průměrnou nebo nadprůměrnou mzdu, a pořád se nějak plácám, ve většině případů to znamená, že mám příliš velké životní náklady. Musím se podívat, kde je můžu zkrouhnout a jak se můžu omezit. Vím, že je to v pozdějším věku velmi nepříjemné, ale z mého pohledu je to jen přechodná doba. A pokud tím uvolním 10–20 tisíc, super – najednou jsou to peníze, které můžu dát do podnikání nebo si je připravovat na investování.

Ideální kombinace je začít to řešit hned a hned i zvyšovat příjem. Buď v práci, a pokud ne, tak mít nějakou práci, která není moc náročná, ale pokryje to nutné – život, rodinu, nájmy nebo hypotéky – a už přemýšlet, jak budu podnikat a co budu dělat dál.

Otázka: A ve druhém roce, kdy už člověk snížil náklady, zvýšil příjem a něco mu zůstává, už asi jde přemýšlet o investicích?

Za mě bych to dělal všechno dohromady, paralelně, protože se to mezi sebou hezky doplňuje. Podívat se na výdaje a snížit je je podle mě člověk schopný prakticky za pár dní, když to vezme radikálně. Firmy to tak dělají: když dojde k akvizici, druhý den propustí 10 000 lidí. Elon Musk to udělal, když koupil Twitter, který pak přejmenoval na X – přišel a ze dne na den propustil snad polovinu lidí, co tam byli. Myslím si, že je důležité přistoupit k takovým radikálním, rychlým krokům a nějaké rozhodnutí prostě udělat. Nemusí být nejlepší, ale je důležité si uvědomit, že věci můžeme změnit.

Byt, nebo akcie? Hlavně to vyzkoušet

Jak jsme se bavili i o lidech ve 20 a 30 letech, můžou být trochu paralyzovaní a přemýšlet: Je lepší jít do nemovitostí? Mám našetřených prvních 500 000 Kč – mám si půjčit hypotéku a koupit nemovitost, nebo jít do akcií? Zkuste to. Je vlastně úplně jedno, co nakonec uděláte, důležité je to udělat co nejdřív. Vždyť si to vezmi u sebe: koupila jsi byt, zrekonstruovala jsi ho a můžeš ho jít prodat hned, příští týden. Když zjistíš, že nemovitosti pro tebe nejsou, že to není úplně ono a nevidíš na tom peníze, které sis představovala, prodáš, vezmeš peníze zpátky a jdeš investovat do akcií. Přišla jsi o nějaký čas, o několik měsíců, ale získala jsi hromadu zkušeností, a to je to nejcennější. Já bych si s tím tolik nelámal hlavu.

To samé s akciemi. Nevím, jestli jsou akcie pro mě? Vezmu 100 000 Kč rizikového kapitálu, bez kterého se mi život úplně nezboří – pokud tedy nejsem ve fázi, kdy nemám opravdu nic. Předpokládejme, že mám 100 000, vytvořím si portfolio a nafunduji ho. Samozřejmě se potřebuji vzdělat, abych dělal logická rozhodnutí a ne blbosti, ale pokud tomu obětuji nějaký čas, nastuduji to, vyberu si nějaké firmy, nakombinuji je s ETF a mám vytvořené portfolio, podívám se, co dělá za půl roku a za rok, a mám další zkušenost, stejně jako s bytem.

Klidně bych to udělal paralelně. Pokud mám 600 000, dám klidně 500 000 na složení na hypotéku, koupím byt, zrekonstruuji ho a zažiji tuto zkušenost, a vedle toho dám 100 000 do akciového portfolia a zažiji druhou zkušenost. Je podle mě důležité tolik to nepřemýšlet a fakt udělat ty kroky. Ve 45 nebo 50 letech tedy nejdřív snížit náklady, potom zvýšit příjem nějakým podnikáním. Mám zkušenosti a dovednosti, musím je umět zpeněžit a musím se zamyslet, kde je zpeněžím.

Riziko: páka, CFD a svěřování peněz cizím

Otázka: Na první pohled to může vypadat nebezpečně a možná proto se do toho lidem nechce. Ale jak říkáš, byt můžu prodat, a i když budu na nule, pořád je to nula, ale mám nabité zkušenosti. A když investuji do akcií a nevyberu hodně špatnou firmu, která by zbankrotovala, riziko nuly tam není.

Přesně, pokud nepoužiješ páku a margin, o čemž jsme také mluvili. To už jsou rizika, pro která se člověk rozhodne sám – buď je chce, nebo ne. Pak musí čekat, že ho to může vynulovat, i když firma nezbankrotuje. Lidé často skončí u nějakých brokerů, kde obchodují CFD a různé pákové kontrakty, a to je nebezpečná věc. Ale zase – nenastudoval jsem to a nedal jsem tomu těch pár hodin, abych zjistil, že dělám rizikovou věc. Vždycky je to problém toho člověka.

Obrovský problém pak je, že lidé svěří peníze někomu jinému. Dnes je na internetu spousta lidí, kteří natočí spoustu videí, řeknou „otevírám fond“ a lidé jim pošlou miliony a miliardy. Mohou to být dokonce i videa udělaná AI. Lidé si myslí, že to ten člověk za ně zvládne: Já tomu nerozumím, on zní celkem rozumně, tak mu ty peníze dám. Neříkám, že to nemůže vyjít, ale i když chcete peníze někomu svěřit, musíte aspoň rozumět tomu, jak to funguje, a zeptat se: Jak to dělá? Používá páku, nebo ne? Jaký má časový horizont? Jaké akcie kupuje? Jak je portfolio diverzifikované? Není to jednoduché a myslím si, že spousta neznalých lidí, kteří chtějí učení přeskočit, spíš narazí a přijde o úspory. Vždyť to víš, takové maily nám chodí prakticky nonstop, denně a už kolik let.

Už se tomu ani nedivím, protože úplně chápu, že lidé chtějí přesunout zodpovědnost na někoho jiného. Myslí si, že všechno vyřeší někdo jiný, přeskočí kroky a pak o peníze přijdou, protože vůbec nedokážou zhodnotit, jestli je to reálné a smysluplné, nebo ne. Ale to jsme se dostali trochu jinam.

Kde může být člověk po pěti letech: AI jako obrovská příležitost

Otázka: Když si představíš člověka, který začal od nuly, zvýšil příjem, začal investovat a jede trochu konzervativně na jistotu, jak realisticky by mohl vypadat po pěti letech?

Pět let je dlouhá doba, za tu se odehraje spousta věcí – i u člověka, který spustí firmu od nuly. Jak jsme se bavili v předchozím podcastu pro 20 a 30 let, úplně stejně platí ve 45 i v 50: pokud nemám kapitál na rozjezd firmy, jdu dělat kapitálově takzvaně lehký byznys, tedy takový, na který nepotřebuji peníze. Ideálně jdu zpeněžovat své know-how a dovednosti, dělat consulting, poradenství, ideálně něco s AI. Myslím si, že to není náročné ani pro člověka ve 45 nebo 50 letech. Můj děda má 87 let a povídá si a analyzuje investice s umělou inteligencí, takže ve 45 nebo 50 letech není problém naučit se AI.

To bych šel dnes dělat já, kdyby mi bylo 45 nebo 50. Vzal bych své zkušenosti a zeptal se AI, jak můžu s tím, co umím, přinést hodnotu firmám a lidem. Vyplivne vám to prakticky návod. Pak jdu hned za firmami s nabídkou, udělám si prezentaci: tady vám ušetřím peníze, tady vám vydělám víc, tady vám nastavím agenty, tady vám pomocí těchto nástrojů pomůžu s podnikáním – a jdu jim to nastavovat. Myslím si, že to bude obrovský boom a obrovský byznys. Včera jsem poslouchal podcast s CEO 500 firem a nejčastější otázka a bod, který řeší, je, jak využijí AI ve svých firmách. Je to pro ně hrozba? Je to potenciál? Je to otázka číslo jedna.

Pokud nás posloucháte, já bych na tohle vsadil úplně všechno – bude to gigantický byznys. Nastudovat si AI a jít firmám nastavovat AI agenty, automatizovat procesy, ušetřit peníze, nastavovat komunikaci, automatické chaty, odpovědi na e-maily, marketing – je toho milion, v různých firmách. Vyjdu ze svého oboru, kterému rozumím, ke kterému mám blízko nebo o který se zajímám ve volném čase, a tam se jdu ptát, jak můžou využít AI. Pak za nimi přijdu a řeknu: Já to všechno udělám za vás, protože firma na to nemá čas. Firmy řeší provoz, starají se o to, aby byznys jel, a teď je potřeba přijít, inovovat a všechno přeskládat. Potřebujete vytvořit takzvané digitální dvojče firmy. To se děje a bude dít s každou firmou: každá bude mít svou digitální verzi a na ni se napasují agenti. Když tohle člověk dokáže, vůbec by se nebál, kolik vydělá peněz.

Když si teď přečteš příběhy – třeba jeden nádherný nápad na podnikání: člověk udělal agenta, který najde škaredé weby, řekněme u restaurací. Druhý agent vezme informace a fotky ze stránky a asi za 10 minut z toho udělá krásný web. A třetí agent napíše firmě e-mail: Narazil jsem na váš web a udělal jsem pro vás rovnou jeho novou verzi, vypadá takhle – s odkazem na web, který běží logicky na jiné doméně, ne na doméně té firmy, protože k ní nemáte přístupy. Chcete ho koupit? Můžu vám ho nasadit za 10 minut, zaplaťte 500 nebo 1 000 dolarů. Ten člověk vydělává miliony za den tím, že obesílá firmy, a všechno se děje samo. Proces nastavil jednou a všechno obsluhuje agent.

Je to úžasná doba. Myslím si, že teď vznikne strašně moc firem, které budou prakticky o jednom člověku a desítkách až stovkách agentů, a budou to miliardové firmy. Ta příležitost je gigantická. A platí to pro 20, 30, 40 i 50 let – za mě bych šel dělat tohle a z tohoto úhlu bych se na to díval. Je to ale jen jeden nápad, možností je samozřejmě spousta. Můžu udělat velký byznys tím, že budu rekonstruovat byty: koupím škaredý byt a opravím ho sám, takže do toho dám svůj čas, tři čtyři měsíce si s tím budu hrát, prodám ho a myslím si, že určitě vydělám stovky tisíc korun.

Je jen potřeba snížit náklady, zvýšit příjem a mezitím, jak jsem říkal, rovnou studovat investice. Pokud mám kapitálově lehký byznys, jako jsem popsal u AI, nepotřebuji na jeho rozjezd miliony ani statisíce. Potřebuji jen investovat 100 hodin času, abych pochopil, jak můžu přinést hodnotu. A jakmile mi přijdou první peníze, leží mi na účtu a nemusím je dávat zpátky do byznysu, takže je dám do investic – do firem, které jsou mi blízko, ideálně do tématu, které jsem nastudoval a kde jsem jako ryba ve vodě. Najdu si seznam firem a dávám peníze do práce.

Když si vzpomenu jen na naše firmy, třeba e-shopy, netrvalo ani pět let, než jsme je dostali na milion korun obratu měsíčně – bylo to možná dva roky. A myslím si, že teď je doba, kdy se tohle všechno naopak hrozně zrychluje. Takže po pěti letech může být člověk, pokud skloní hlavu a dá do toho práci, hodně daleko.

Zkoušet rychle a nebát se odmítnutí

Otázka: A po pěti letech investování, ne firmy?

Myslím si, že firmu jsem schopen rozjet. I když řeknu, že první rok se budu učit, zkoušet a přicházet na to, dostanu spoustu odmítnutí a pak najdu skulinku, kde si řeknu: Tady je poptávka, tohle chtějí, toho budu dělat víc. Někdy má člověk i štěstí – štěstí podle mě hraje velkou roli, když opravdu narazí na díru na trhu, kde je poptávka a není konkurence a člověk je napřed. To je ideální. Ale i odmítnutí vás nasměruje. Je podle mě důležité zkoušet věci, nebát se odmítnutí a jít hned zkusit jinou variantu.

Spousta firem, obzvlášť startupů, tak na začátku funguje a dělali jsme to taky. Postavili jsme e-shop a fyzicky jsme neměli žádné zboží, neměli jsme ještě ani napojenou platební bránu. Udělali jsme stránku, kde člověk zadal objednávku, ale nešlo zaplatit, a napsalo se tam: Děkujeme za zájem, e-shop budujeme, jakmile budeme mít zboží k dispozici, ozveme se vám. Pustili jsme na to reklamu za pár tisíc korun a zjistili jsme, jestli je tam poptávka.

Otázka: Jde tedy o čas – v tomhle věku je už důležitý čas. Je větší problém málo peněz, nebo málo času?

Myslím si, že větší roli bude hrát čas, protože pokud jsme stále ve fázi zvyšování příjmu, potřebujeme co nejrychleji zjistit, že něco nefunguje. Do každého podnikatelského záměru bych šel tak, že bych to úplně invertoval a řekl si: Jdu zkusit tohle a potřebuji co nejrychlejší cestou zjistit, že to nefunguje. To je podle mě zásadní věc a mění to úplně všechno. Zaprvé nebudu zklamaný, že to nefunguje, protože to jdu zjistit co nejrychleji, a najednou hlava přemýšlí, jaké pokusy mi za co nejméně peněz a v co nejkratším čase řeknou, že to opravdu nefunguje. Pokud to nefunguje, jdu hned na další věc, vůbec si s tím nelámu hlavu, hodím to pryč a jdu dál. A pak někde narazím na to, kde poptávka je, a řeknu si: Tady to je, tomu věnujeme další čas, protože chodí nějaké objednávky, nějaký zájem, něco se děje.

Otázka: Možná bych řekla, že člověk v tomhle věku má i výhodu. Ze zaměstnání je schopen přinést nějaký příjem, aktivně vydělává, a když něco zkusí a nevyjde to, dostane se dost rychle zpátky na nulu a může zkusit něco jiného. Dvacetiletému bude určitě trvat déle vydělat peníze na takový pokus.

A asi mu bude i déle trvat na to přijít, protože člověk ve 45 letech může čerpat z historie a podle mě ho to navede snáz. Obzvlášť pokud se nebojí učit se nové věci – svět se v podstatě nemění, jen vznikají nové nástroje. Firmám pořád jde o jedinou věc: prodat víc služeb a produktů a mít na ně co nejnižší náklady. Ve finále jde v podnikání jen o dvě věci: za kolik jsem schopen získat zákazníka a jakou mi ten zákazník přinese celoživotní hodnotu – jaká je lifetime value klienta, jak dlouho se mnou vydrží a kolik mi za tu dobu zaplatí. Pokud jsou ta dvě čísla hodně od sebe, je to super. Tohle se nemění a nikdy měnit nebude. Jen teď používáme jiné nástroje, jak tato dvě čísla zlepšit.

Budovat, nebo chránit kapitál?

Otázka: Myslíš, že v tomhle věku už jde o budování majetku, nebo o ochranu kapitálu, když už člověk něco má a investuje?

To je dobrá otázka. Myslím si, že v tomto věku – řekněme 40 až 45, k padesátce se ještě dostaneme – je za mě fajn mít aspoň vyšší jednotky milionů korun. Pokud mám alespoň 5 milionů Kč, lépe k 10, je to velmi dobrá pozice, kde se s tím dá rozumně pracovat a investice začínají přinášet něco zajímavého.

Spíš řeknu, jak bych u toho přemýšlel, protože to bude zase vycházet ze schopností, dovedností a vědomostí. Pokud se člověk naučí chytat multibaggery, tedy akcie s několikanásobným potenciálem zhodnocení – jinými slovy pokud jsem schopen zhodnocovat peníze na akciovém trhu třeba o 20 % ročně, a ne o 10 % jako index –, je velmi těžké a myslím i zbytečné přejít do nějakého obranného režimu, kdy si najednou řeknu: Ty bláho, už mám 5 nebo 10 milionů, teď to musím hlavně ochránit, takže jdu do zlata a dluhopisů a začnu být najednou defenzivní.

Myslím si, že pokud má člověk tu dovednost, baví ho hledat firmy, dokáže je najít a ví, co u nich hledat, je ve 45 a v 50 letech rozhodně lepším investorem, než byl ve 20 a ve 30. A je blbost to opouštět jen proto, že chci ochránit portfolio. Ochrana se neděje tím, že peníze dám do větších nebo dividendových firem. I velké firmy můžou zmizet z trhu a můžou být narušené. A dnes máme trh, kde je narušení byznysů – přijde konkurence a díky AI se inovuje – jednoznačně nejvyšší za celou historii. Spousta firem a byznysů bude narušených, takže u investování není žádná garance, že velká firma bude automaticky dobrá investice. Využíval bych tedy toho, v čem vím, že jsem dobrý, vím, co dělám, a rozumím tomu, a v tom bych pokračoval.

Cash flow v padesáti: vypisování opcí jako nájem

Co se možná začne dít – asi ne ve 45, spíš v 50 – je, že budu chtít víc cash flow. Můžu investovat pro růst, nebo pro cash flow, tedy pro nějaký příjem, který každý měsíc utratím: půjdu do města na večeři, na golf a tak dále, protože už nejsem v práci tak aktivní a potřebuji mít něco z investic. Bavíme se o člověku, který má opravdu miliony nebo desítky milionů korun, má třeba nemovitostní a vedle toho akciové portfolio a chce teď především cash flow, ale nechce snižovat majetek – nebude odprodávat, aby šel utrácet, chce ho zachovat, případně nechat dalším generacím. Tady úplně přesně vím, co bych šel dělat.

Otázka: A co budeš dělat za 10 let?

Najdete mě na pláži, jak vypisuji hromadu opcí na své akciové portfolio.

Otázka: To jsi zmiňoval v živém vysílání, které jsi měl nedávno – že výpisy opcí jsou takový nájem.

Přesně tak, jako nájem z bytů. Na rovinu vám můžu říct, že to budu dělat mnohem radši než pronajímat byty, protože to je za mě mnohem lepší. Poskládám si akciové portfolio z firem – klidně růstových, to je teď jedno – a proti nim můžu vypisovat call opce: pokud mám 100 kusů akcií, můžu vypsat jednu call opci. Do detailů teď nepůjdeme, kdyžtak se podívejte na jiná videa nebo na tradesmart.cz. Případně si stáhněte Příručku akciového investora, kterou tu máme na stole. Pokud by vás to zajímalo, je to skvělá věc, jak se dostat do akcií, a mluvím v ní i o věcech, které tu teď rozebíráme. Odkaz ke stažení bude pod videem, a pokud nerozumíte některým pojmům, máme ještě Slovník investora, což je PDF knížka, kde ty pojmy vysvětluji.

Budu tedy vypisovat opce a tím si přinášet příjem. Vypíšu opci a získám takzvanou prémii, jinými slovy jednoduše peníze. Pokud opce vyprší bezcenná – ona má čas –, akcie mi pořád zůstanou a přišly mi peníze, které můžu jít utratit do města, a pořád mám akciové portfolio. Když ne, můžu ji takzvaně rolovat do dalšího měsíce, nebo se nechám přiřadit. U call opcí to znamená, že mi peníze z opcí zůstanou, ale akcie se mi prodají. Já je ale nakoupím znovu. Buď inkasuji nějaký zisk, protože se snažím vypisovat, když už jsem nad svou nákupní cenou, a pozici zaujmu znovu. Nevadí mi to. Maximálně se stane, že pokud to bude v Česku do tří let, budu muset zdanit kapitálový zisk, takže je dobré si kolem toho nastudovat i tohle. Ale danění je dobrá věc – znamená, že člověk dělá něco dobře, když má co danit. To už je hezký problém.

Nejčastější chyby ve 40 letech

Otázka: Než se dostaneme k věkové hranici 50 let, do které jsi tak plynule přešel – jaké jsou podle tebe nejčastější finanční nebo investiční chyby lidí ve 40 letech?

Spíš finanční než investiční. Paradoxně, když se nad tím zamýšlím, může tu platit obdobná věc jako u lidí ve 25 nebo 30 letech: najednou chci mít lifestyle. Možná se to ale naopak čím blíž k padesátce a dál výrazně mění. Když se podívám na svého taťku a spoustu lidí v tomto věku, najednou si říkají, že lifestyle už pro ně není to podstatné. Podstatné je mít hromadu času na to, co chci dělat, a s kým chci trávit čas. A teď mám možnost si to vybrat – mám na to peníze i čas. Myslím si, že to je nakonec největší hodnota a i důvod, proč člověk bude investovat. Jak jsme se bavili, pokud vsadí všechno na jednoho koně a jde dávat všechno do firmy, neplatí, že získá čas. Může získat peníze, ale obětuje tomu úplně všechno.

Myslím si, že spousta lidí bude v tomto věku ve stavu, kdy najednou zjistí, že je jim 48 nebo 55 let a pořád jezdí do kanceláře. A otázka je, jestli je to naplňuje.

Otázka: V určitém věku je to naplňovat určitě může, ale lidé možná nepřemýšlí dopředu, jestli je to bude naplňovat za 10 nebo 15 let. Na to je podle mě potřeba se podívat už ve 40 letech a přemýšlet dopředu.

Přesně tak.

Po padesátce: pořád runway 20 až 30 let

Otázka: Myslím, že můžeme přejít k věkové hranici 50 let, kdy už jde spíš o ochranu kapitálu, o čas a o kvalitu života z investic. Jak se mění pohled na peníze po padesátce?

Jen se teď zamýšlím: je mi 50 a samozřejmě můžou být lidé, kteří nemají kapitál, nemají základ, něco zmeškali nebo se jim něco v životě stalo – to se stává. Postup je pořád stejný, jaký jsme zopakovali pro 45 nebo 30 let: potřebuji snížit náklady, zvýšit příjem a přejít do investování. I v 50, 55 i 60 letech se člověk podle mě pořád dívá na runway 20 až 30 let, kdy může investovat.

To je další věc, proč mě investování baví. Nerad se učím a věnuji čas věcem, které za rok nebo dva přestanou fungovat. Spousta lidí využívá krátkodobé věci, ale pak musíte pořád dělat něco dalšího a nového. U investování je super, že když se člověk naučí vybírat a analyzovat firmy, vím, že pokud mi bude fungovat mozek, můžu to dělat dál – jako můj děda, kterému je 87 let a pořád je schopen investovat a číst si o firmách. Skoro denně to spolu rozebíráme.

Myslím si, že to zvyšuje i dlouhověkost, protože člověk pořád trénuje mozek. Pořád přemýšlí, jak firma vydělá peníze, jestli tam je potenciál a kde jsou rizika – a mozek potřebujeme namáhat víc a víc. Investování je na to skvělá disciplína. I když si představím, že nebudu úplně pohyblivý, ale mozek bude fungovat, pořád budu schopen investovat. Je to úžasná disciplína v tom, že ji můžu dělat úplně do konce života.

Charlie Munger kupoval multibaggery i v 99 letech

Charlie Munger zemřel ve věku 99,9 let, do stovky mu chyběl snad asi týden nebo měsíc. Jeden investor, kterého sledujeme i v investičním klubu, ho navštívil asi dva týdny předtím, než zemřel. Povídali si samozřejmě o investování a říkal, že Charlie Munger tehdy nakupoval akcie, dělal sázky na firmy a hledal multibaggery. Ani on tedy ve svém věku nepřešel do žádného defenzivního módu, že by najednou kupoval jen tuny zlata, aby to hlavně zabezpečil a nic se nehýbalo. Pořád zůstal u toho, co uměl. Hledal firmy s menší tržní kapitalizací a dva týdny před smrtí kupoval akcie – investice na 3, 5, 10 nebo 15 let.

To se mi na tom líbí: máte v hlavě takové nastavení, že vůbec nepřemýšlíte, kolik vám je let. Baví vás to, dává to smysl, jdete to dělat a uděláte investici klidně dva týdny předtím, než zemřete. To je podle mě úžasná věc.

Otázka: Možná záleží i na tom, jestli má člověk motor ještě jinde – jestli má rozjetou firmu, která mu něco dává, nebo jestli motor nemá a bere jen z investic, kdy si potřebuje vybírat peníze, aby měl cash flow, které může utratit, a pořád mu zůstal kapitál. Záleží, v jaké je člověk pozici.

Samozřejmě. Charlie Munger je člověk, který řekl úžasnou věc: Mým cílem nikdy nebylo stát se miliardářem. Dělal jsem jen rozumné věci, ne hloupé. Číslo jedna, jak se dostat k finanční nezávislosti, je utratit méně, než vydělám. Tím naspořím peníze a naspořené peníze se rovnají investovaným penězům. Chci se s nimi naučit rozumně pracovat, a pokud je dám do práce, nemůžu se vyhnout tomu, abych nezbohatl. V takovém stavu je nemožné nezbohatnout, je to jen otázka času. Někomu to bude trvat kratší dobu, někomu delší, ale matematicky je prakticky nemožné, aby se to nestalo. A Munger říkal, že se do toho pustil s těmito principy a trochu to přestřelil – samo se to vrhlo do toho, že se stal dolarovým miliardářem, ale cílem mu to nebylo, jen si toho všiml.

Myslím si, že to je hezký stav. Člověk se asi bude cítit nejbezpečněji, když dělá rozumné věci, které má pod kontrolou, a přestřelí to – zvrtne se to na tu velmi pozitivní stránku. A dobré je, že z historie víme, že se to tak stalo spoustě lidí. Je to možné, pokud člověk nebude dělat blbosti.

Jaké riziko je v padesáti rozumné

Otázka: Jaké riziko je tedy rozumné podstupovat, nebo jaké blbosti si člověk může v padesáti dovolit?

Určitě je možné, jak jsi řekla, vybírat si nějaké peníze z účtu. Můžu mít samozřejmě dividendové akcie, ale ty nebudou mít moc růstu, takže se na ně nesoustředím. U lidí ve 20 nebo 30 letech je z mého pohledu blbost se na ně soustředit, ale neříkám, že je to chyba – je to jen konzervativnější metoda investování a rozhodně není špatná. Za mě jsou lepší než dividendy i než nájem výpisy opcí, ať už put, nebo call. Kdyžtak si to nastudujte – na YouTubu mám myslím k dispozici dvou- nebo tříhodinové video o vypisování opcí.

A pokud mi nestačí ani dividenda nebo výpisy opcí, můžu si samozřejmě ukrojit z balíku investovaných peněz, z kapitálu. Předpokládám, že kapitál nějakým způsobem roste. Nebude růst každý rok, to je nemožné, ale pokud vím, že mi v průměru roste třeba o 10, 15 nebo 20 %, ukrojím si 5 % a vím, že tam v průměru budu mít pořád víc. Můžu je jít utratit a kapitál mi pořád roste.

Pro někoho ani to nemusí být nutně cíl. Jsou lidé, kteří nechtějí nic předat dál a nemá pro ně význam hromadit majetek – hlavně chtějí ochránit kapitál a žít, jak se říká, jen z úroků. A ať už jsou to úroky v podobě nájmu, dividend, nebo výpisů opcí, pro mě jsou to všechno úroky. Pak samozřejmě můžou ukrajovat z kapitálu víc. Pokud udělám 15 %, proč si nevybrat celých 15 % za rok? Záleží, jak velký je kapitál, ale pokud si potřebuji koupit nějaké věci, nějaké blbosti, které mi udělají radost, vyberu si klidně všech 15 % a pořád mi tam zůstane základ. Nebo si vyberu klidně 20 % a kapitál si trochu snížím. Dá se to přizpůsobovat.

Volatilita, žaludek a ochrana proti tail risku

Otázka: Má padesátník investovat stejně jako ve dvaceti letech?

Myslím si, že tady se to může měnit a možná většině lidí naskočí v hlavě, že to stejně dělat nebudou. Když se vžiji do toho, že je mi 50 a mám už větší balík peněz, myslím si, že volatilita je nepříjemná. Volatilita není riziko, akcie jsou prostě volatilní. Obzvlášť pokud člověk investuje do menších individuálních firem, je kolísavost cen daleko vyšší. A pokud to člověk nedělá opravdu dlouho a není na to zvyklý – investování je o žaludku – a žaludek ho při volatilitě trápí, je samozřejmě nepříjemné dívat se na portfolio v mínusu 50 %.

Musíme si tu na rovinu říct jednu důležitou statistiku: Warren Buffett, bůh investování, zažil spolu s Charliem Mungerem myslím třikrát nebo čtyřikrát v životě situaci, kdy měli o 50 % méně peněz, kapitálu a majetku. To znamená, že se to stane na 100 % i nám, protože nejsme Warren Buffett ani Charlie Munger. Počítat s tím, že se tomu vyhnu, je ta největší blbost, kterou si člověk může říct. Musíme s tím počítat a připravit na to žaludek.

Přijde 50, 55 let, mám tam největší kapitál, a v šestapadesáti se něco stane a je tam o 50 % méně. A to je normální. Blbé je, že člověk může zazmatkovat. Pokud v tomto bodě investice zavřu a řeknu si: Ty jo, tohle už riskovat nechci, tahle volatilita vůbec není pro mě – pak jsou lidé, kteří v takovém věku přijdou o 50 % majetku a už se jim to nevrátí, protože jejich žaludek nevydržel volatilitu. Nedá se to samozřejmě říct takhle jednoduše, protože musím dokázat na základě dat a faktů zhodnotit, jestli firmy, které držím, mají šanci se zvednout, jestli to nejsou poražení, kteří se už nezvednou. To je hrozně těžká věc.

Myslím si, že v 50 letech, pokud bych stále investoval do individuálních firem, bych portfolio víc hedgeoval a víc bránil. Budu naopak kupovat put opce, protože to je nejlepší pojistka pro pád. Obětuji třeba 1 až 3 % růstu za rok a za ně nakoupím put opce na své portfolio pro případ pádu. Budu chránit takzvaný tail risk, tedy riziko pro případ opravdu velké krize. Normální výkyvy mi nevadí, ty jsem schopný přežít – −10, −15, dejme tomu ještě −20 %. Ale jakmile to jde na −30, −40, −50 %, to je to, co chci ochránit, a to uchráním právě nákupem vzdálených OTM put opcí. Musím samozřejmě vědět jak – takové věci řešíme třeba v investičním klubu. Myslím si, že tohle budu dělat víc a budu víc vypisovat opce.

Pravděpodobně můžu mít v portfoliu i víc kotev. To znamená víc větších firem, o kterých jsem si jistý, že jsou velmi kvalitní byznysy. Nemají už třeba tolik růstu, ale protože mi o růst nebude tolik jít, budu chtít mít v portfoliu nějakou takzvanou kotvu, která přinese víc stability, a vedle toho si vyhradím kapitál na řekněme multibaggery, trochu rizikovější investice, kde ho asi víc rozkouskuji.

Dluhopisy, nemovitosti a likvidita

Myslím si, že vůbec není chyba ani to, co říká jeden investor, myslím, že se jmenuje Kevin O'Leary: potřebujete mít 5 milionů dolarů v dluhopisech. To jsou likvidní peníze, které přinášejí příjem, takže si můžu dát nohy nahoru, a jakékoliv peníze nad to můžu dávat do rizikovějších investic a zkoušet, jestli se mi tam podaří chytit něco zajímavého. Ale svůj majetek už ohrozit nechci. Můžou to být dluhopisy, nebo nemovitosti, které přinášejí příjem, ale budou přinášet víc starostí než dluhopisy. Dluhopisy zase nerostou, i když i to se může stát.

Otázka: Co pozoruji, v tom věku 50 let už lidé moc nechtějí s nemovitostmi začínat. I v mém okolí a tady ve Španělsku znám spíš lidi, kteří říkají, že mají radši dluhopisy. Mají v nich větší obnosy, a když vidí zajímavou investici na akciích, prodají dluhopis a přesunou to tam.

Přesně. Nejde ani tolik o výnos jako o likviditu. Je to likvidní a je to zkrátka daleko méně starostí – pohodlí a klid mysli jsou úplně v jiné dimenzi než u nemovitosti. Každý to ale může mít trochu jinak, je to vždycky individuální. Myslím si, že je to hodně dané tím, že lidé to nestudují. Daleko víc lidí bude žít v rodině a okolí přátel, kteří mají fyzicky nemovitost, než v okolí lidí, kteří to mají nastudované, mají kopici peněz třeba v amerických státních dluhopisech a vedle toho velká akciová portfolia. Nechci říkat, že je to specifické jen pro Česko, to je blbost, určitě to bude ve více zemích. Ale rozhodně jsou země, obzvlášť samozřejmě Západ, Amerika a myslím, že i Austrálie, kde je naopak běžné žít v důchodu z akciového portfolia. Lidé tam v 50 nebo 55 letech mají opravdu velká akciová portfolia – buď v dividendových akciích, nebo jim je spravují manažeři – a ukrajují si výnosy, jak jsme popsali. De facto 99 % jejich majetku je v akciovém portfoliu nebo v dluhopisech.

5, 10, nebo 20 milionů: strategie číslo jedna je čas

Otázka: Kdybys měl v padesáti 5, 10 nebo 20 milionů, změnila by se nějak tvoje strategie investování? Řekněme, že máš jen toto portfolio a k tomu práci nebo podnikání, tedy nějaký příjem.

Takže práce nebo podnikání se mi postará o život, zaplatí životní náklady, a mám 5, 10 nebo 20 milionů. Je dobře, že to zmiňuješ, protože v jakémkoliv věku hrozně záleží na tom, jestli mám ještě produktivitu v práci a pořád mi chodí nějaký příjem, ke kterému mám investování, nebo jestli je člověk závislý na investicích, protože se rozhodne nepracovat a žít jen z nich.

Otázka: Myslím si, že lidé, kteří ten příjem mají, se na portfolio třeba ani tak často nedívají, i když může být v mínusu – což je vlastně dobré.

Pokud mám mluvit za sebe, už teď v mém věku – zamýšlel jsem se, kolik mi je, 36 – dělám všechno pro to, abych co nejvíc času uvolnil pro investování. Warren Buffett, nebo teď nevím, jestli to byl Charlie, řekl, že člověk má v životě jediný úkol: zajistit si, aby jeho diář byl prázdný. Naším úkolem je mít prázdný, čistý diář, žádný harmonogram, kde lítám jak blázen a jsem pořád v nějakém kole. Pak máte čas přemýšlet a vyhodnocovat investice, a na to potřebujeme čas. To je hrozně hezké, takže se snažím co nejvíc času uvolňovat právě tomuhle.

V 50 letech by pro mě bylo prioritou číslo jedna mít 90 % času na to, abych si mohl číst o firmách a přemýšlet, kam peníze nejrozumněji alokuji, protože pak si myslím, že udělám nejlepší rozhodnutí. I tak nebude dokonalé, ale rozhodně bude lepší, než když jsem v brutálním harmonogramu a najednou přijdu a řeknu: Ježíš, já tu mám milion, jak ho investuji? Tamten řekl, že je to druhá Nvidia, tak to dám tam. Pak zase jdu něco dělat, ani nevím, co mám nakoupeno, a když to padá o 50 %, prodám to a řeknu, že investování nefunguje.

Otázka: Jak teď zmiňuješ čas, je to asi nejtěžší v 35 až 40, možná ještě ve 45, protože máš rodinu a malé děti a chceš mít čas pro sebe i pro rodinu. V padesáti už člověk věnuje čas především sám sobě, děti jsou větší a už s tebou čas naopak trávit nechtějí. A v 35, kdy je člověk v práci nejproduktivnější, je na něj možná největší tlak.

Je to tak, s tím souhlasím, protože tady kombinuješ všechno. Potřebuji zvýšit příjmy a ideálně pořád držet nízké náklady. Rodině tedy říkáš: Musíme vydržet, vydrž prosím, ještě rok, ještě dva, ještě tři. Kolikrát jsem tohle řekl – byla to jedna z nejčastějších věcí, které jsem říkal.

Otázka: Pamatuji si, že jsem se tě jednou ptala, jak dlouho tu ještě takhle budeš sedět. A tys mi odpověděl: „Dokud to nedokončím.“

Je to tak, protože je to těžké a strašně s vámi soucítím. Je podle mě hrozně důležité dostat i partnera na stejnou vlnu, aby to pochopil. Jasně, máme peníze, můžu je teď vzít, jet na hezkou dovolenou a utratit 100 000. Já to neudělám, protože směřujeme jinam a chceme mít něco jiného. Pokud dnes utratím těch 100 000 za nějakou věc, neutrácím 100 000 Kč, ale možná 10krát nebo 20krát víc. Pokud utratím 100 000 Kč ve 20 nebo ve 30 letech, ty bláho, to můžu skoro vynásobit stem podle toho, jakou mám runway a o kolik by se mi ty peníze zhodnotily.

Když se dívám na to, za co mám utratit, udělám si minimálně krát 10. I v 50 letech bych při přemýšlení, za co utratím, udělal minimálně krát 10, protože runway je ještě dost dlouhá – pokud bude sloužit zdraví – na to, aby se peníze zdesetinásobily. Takže neutratím milion, ale 10 milionů. Jdu si koupit vysněný dům za 20 milionů? Neutrácím 20, utrácím 200 milionů. Takhle se na to dívám a to je minimum. Čím jsem mladší, tím je násobek logicky větší. Pokud si ve 30 letech jdu stavět vysněné hnízdo lásky za 10 milionů Kč, můžete skoro počítat s tím, že ho stavíte skoro za 100 milionů – pokud se člověk naučí investovat a dal by ty peníze do práce jinam. Takhle se snažím o penězích přemýšlet.

A k otázce, co bych dělal s 5, 10 nebo 20 miliony, když mám jinak postaráno: strategie číslo jedna je vždycky časová. Snažím se uvolnit co nejvíc času na investování, protože čím víc peněz mám, tím víc času potřebuji na přemýšlení, abych se stal dobrým kapitálovým alokátorem. To je podle mě úkol každého člena rodiny – stát se dobrým kapitálovým alokátorem a naučit se zacházet s penězi.

Čím je kapitál větší, tím roste zodpovědnost. Ale záleží: když budu mít 5 milionů a byznys, ve kterém vydělám 5 milionů za rok, můžu udělat nějakou chybu, ztratím rok, bude mi 56 místo 55 a mám 5 milionů znovu na stole. Hodně bude záležet na tom, jakým tempem jsem schopen peníze v byznysu vydělávat. Pokud mám byznys, který vydělá 20, můžu si dovolit zariskovat 20, protože za rok mi přijdou znovu. Pokud mám byznys, který vydělá 5, a mám 20 milionů, už je chci trochu chránit a za mě bych chtěl mít víc času na to, abych to víc promyslel. To je ta časová otázka.

A potom je otázka, kam peníze dám. To bude zase vycházet z toho, co umím, jaké mám vědomosti a dovednosti, jaký jsem investor, jakou mám toleranci k riziku a k volatilitě – jestli mi vadí výkyvy, nebo jsem s nimi v pohodě. Řeknu příklad: pokud mám nemovitostní portfolio, které mi dává cash flow, byznys, který mi vydělává 2 až 5 milionů ročně, a vedle toho 20 milionů v akciích, dovedl bych si představit, že volatilitu snesu daleko snáz. I když mi portfolio klesne o 30 nebo 40 %, bude to dočasný a snesitelný výkyv, protože vím, že byznys i nemovitosti mi generují peníze. Vždycky bude hrozně záležet na tom, jaké základy má člověk vybudované.

Daleko snáz se samozřejmě investuje třeba do startupů nebo do opravdu malých firem, které mají naději, ale šílenou volatilitu a daleko větší riziko, pokud tam dávám peníze, které pro mě nejsou zásadní – byznys mi generuje daleko víc a tohle je jen nějaké procento. Tam bude potřeba zajistit klid pro žaludek. Pokud to budu dělat s jedinými penězi, s jedinými 5 miliony, které jsem si naspořil nebo získal prodejem nemovitosti, a nemám byznys, takže mi další rok nepřijdou znovu, asi nebudu investovat do startupů, ale spíš do trochu stabilnějších firem. Bude to dávat větší smysl a klidně to můžu kombinovat s ETF. Hrozně těžko se to ale říká – snažím se na to dívat z různých úhlů lidí v různých pozicích.

Ale když to řeknu znovu: pokud člověk studuje investování do individuálních akcií a chytání multibaggerů, čemuž se věnujeme v klubu, nevidím jediný důvod, proč to v 50 letech přestat dělat. Budu tomu věnovat většinu kapitálu, protože tam jsem dobrý, tomu rozumím a tam jsem jako ryba ve vodě. Jakmile to člověk umí, má velký problém dát peníze do ETF. Proč tam nedat část? Ano, ale většinu ne. Charlie Munger v 99 letech kupoval multibaggery.

Agresivně, nebo konzervativně – a proč nemusíte být pořád zainvestovaní

Otázka: Je v padesáti větší riziko investovat agresivně, nebo příliš konzervativně?

To je zajímavé. Bude samozřejmě záležet na výši kapitálu vůči tomu, kolik jsem schopen za rok vydělat a jak rychle bych byl schopen kapitál znovu získat. Ale dřív nebo později se to stejně zvrtne do bodu, kdy bude kapitálu víc než příjmu z podnikání nebo práce – a to je i cílem. Pak je otázka, jestli kapitál rozdělím: třetina třeba do ETF, sektorových ETF, dluhopisů a podobně, tedy do konzervativnějších věcí, a vedle toho pokračuji v rizikovějších investicích. To je ale blbý název, protože riziková investice není nutně malá firma – riziková může být i velká firma, která vyplácí dividendu. Vždycky jde o zhodnocení investice.

Nedokážu tedy říct, co je horší. Pokud mi jde o růst a potřebuji kapitál ještě navyšovat, je samozřejmě horší investovat konzervativně a defenzivně, protože se tam dostanu pomalejší cestou. A zajímavý úhel pohledu může být, že když je člověku 50 a nemá balík kapitálu, o kterém si propočte, že by se o něj postaral třeba za dalších pět let, dovedu si představit, že bude chtít víc zariskovat. A myslím si, že budou i lidé, kteří to udělají.

Otázka: Takový člověk si může říct, že buď víc zariskuje, nebo bude muset kapitál ještě dosypávat.

Přesně tak, to jsou asi dvě logické věci, které se lidem v tomto věku honí hlavou. Zariskovat nemusí být nutně špatná věc, pokud tomu opravdu rozumím a vím, co dělám. Ale zariskovat stylem, že pořád dělám něco jiného, jen jsem něco slyšel a jdu to zkusit, nemusí skončit dobře. Pak je otázka, jestli jsem ochotný žít bez těch peněz a znovu je budovat podnikáním. Myslím si, že čím je člověk starší, tím méně tohle bude chtít dělat. Já bych tímto směrem úplně nešel, vyčlenil bych na to třeba nějaký kapitál, ale asi ne all-in.

Snažil bych se věnovat výjimečným příležitostem. Myslím si, že v tomto věku možná ani není dobré být neustále zainvestovaný. Teď možná říkám něco, na co je názor na internetu a sítích úplně opačný, protože všichni říkají: hlavně buďte pořád zainvestovaní v trhu. U retailového investora si myslím, že je to blbost, a výjimečné příležitosti není tak těžké zpozorovat. Výjimečná příležitost je jednoduše chvíle, kdy se ve světě začne něco dít a akcie začnou silně padat.

Otázka: Mít tedy připravenou hotovost pro takové situace?

Přesně tak, a jít investovat v bodě, kdy je ta výjimečná příležitost. Když mám příjem z podnikání nebo zaměstnání, mít hotovost připravenou a nesunout ji každý měsíc hlavně do něčeho, ale mít připravenou kopici pro tuto příležitost. A pokud jsou příležitosti průměrné, z investice vystoupím, nejsem tam, nebo snížím expozici. Najednou neinvestuji se 100 % kapitálu určeného na investování, ale třeba s 60, 50 nebo 40 %, a můžu pomaličku trimovat, ubírat a snižovat, až mám klidně cash pozici. Tu přesunu do dluhopisů – na kliknutí koupím dluhopisy za jakoukoliv sumu, ať je to milion, 10, 100 nebo 500 milionů. Je tam likvidita a dávají mi třeba 4–5 %, zatímco čekám na výjimečnou příležitost. Jakmile Nasdaq nebo S&P 500 udělá −20, −25 % a dostane se do medvědího trhu, začnu prodávat dluhopisy a nakupovat akcie.

Otázka: To je výhoda oproti nemovitostem – akcie a dluhopisy jsou hodně likvidní, takže majetek můžu přesouvat na kliknutí.

Přesně tak. Jde jen o to, že v tomto stavu nemusím plně využít upside, pohyb nahoru, a to je možná důvod, proč lidé říkají, ať zůstanete pořád zainvestovaní. Ale tímto stylem zase nezažívám takový drawdown, protože nejvíc peněz zaměstnávám, když je S&P 500 v medvědím teritoriu, a tím se extrémně zvyšují šance, že se trh začne obracet a půjde nahoru. Holt musím být ochotný obětovat to, že pozici zavřu a ono to poletí ještě 150 % nahoru beze mě. Já už mám jen dluhopisy a čekám na další výkyv o 20–25 %, kdy zase začnu peníze zaměstnávat.

U individuálních akcií to platí ještě dvojnásobně až trojnásobně, protože se hýbou víc – pokud S&P 500 spadne o 20 %, individuální akcie spadne o 50 nebo 60 %. Tímto způsobem jde řídit volatilitu. Pak je ještě možnost hedgeovat portfolio pomocí put opcí: jakmile přijde velký vzestup, začnu dávat víc do ochrany pro případ pádu, jak jsem popisoval. To už ale zacházíme hodně do hloubky a člověk to musí nastudovat, aby s tím uměl logicky pracovat. Co jsem chtěl říct, je, že není nutné být pořád zainvestovaný. Mít cash, mít to v dluhopisech, které přinášejí nějaký příjem, a když vidím výjimečnou příležitost, přesunout to tam a nebát se pozice přesouvat. Likvidita je naopak ta výhoda – u nemovitostí těžko najdete kupce za dva tři dny, tady ho najdete za pár vteřin.

Co chci naučit svého syna: dvě mističky na peníze

Otázka: V předchozím díle jsi zmiňoval, že našeho syna ve čtyřech letech učíš základům investování. Co bys chtěl naučit Alberta v této oblasti a jak bys ho připravil?

Jako první ho naučím čekat na větší věc, tedy trpělivosti. Aby pochopil, že když bude ochotný peníze, které přijdou teď, dát do práce a obětovat okamžité uspokojení, bude uspokojení v budoucnu desetkrát silnější a větší. To je pro mě hlavní úkol, co chci přenést, a už to s ním prakticky děláme, protože dostává své peníze. Jsou mu čtyři roky a udělali jsme dvě mističky, dvě nádoby. Každý týden mu dáme 100 Kč v drobných a na něm je, kolik kam rozdělí. Už ho tedy učím kapitálové alokaci.

Podle mě je to důležité obzvlášť v rodinách, kde se předpokládá, že bude docházet k dědění majetku a něco se bude předávat. Je důležité, aby byl každý člen rodiny rozumný a dobrý kapitálový alokátor. To je možné v dětech budovat prakticky ve třech, čtyřech nebo pěti letech a myslím si, že je to dokonce nutné a klíčové, protože se říká, že veškerý „kód“ dítěte se vytváří v raném věku a pak už je pozdě.

Jedna mistička je na okamžitou útratu, tedy okamžité uspokojení. To jsou peníze, které jdu utratit dnes, zítra, pozítří nebo v následujících pěti dnech – koupím si lízátko nebo zmrzlinu a peníze zmizí. Tu věc spotřebuji, nebo se věc, kterou budu mít, už nedá převést zpátky na peníze, takže upadá na hodnotě. Takhle se mu to snažíme vysvětlit. Vedle je mistička, kde peníze rostou – magie, zázračný kalíšek, kde dáš peníze takzvaně do práce a rostou jako strom. Ideální je to za mě vizualizovat, každý týden mu tam přidávat a kreslit lístečky. On už si to ale sám alokuje. Za peníze z té mističky si pak v budoucnu může koupit větší věc. Řekl jsem mu úplně jednoduše: Jestli máš rád letadla, můžeš si teď koupit malé letadlo, nebo si můžeš koupit obrovské letadlo, když vydržíš týden, dva, tři, čtyři. Čím déle vydržíš, tím větší letadlo si budeš moct koupit – tím déle mají peníze čas pracovat. To je za mě strašně dobrá lekce, která skvěle funguje.

Zajímavé bylo, že když jsem mu tam dal prvních 100 Kč, vyskládaných v desetikorunách, nasypal skoro úplně všechno do té růstové mističky. Na utracení ten týden si nechal jen pár korun – a stejně je neutratil. Zajímavé je, že dítě prostě chce růst. Chce, aby tam penízků bylo víc, a koupit si větší věc. Je to v nás, i když takhle malé děti se trpělivosti teprve učí.

Největší finanční chyba před důchodem

Otázka: Poslední otázka k této věkové kategorii: jakou největší finanční chybu podle tebe dělají lidé před důchodem?

To je těžká otázka, musím se do toho vžít. Vždycky si myslím, že je daleko důležitější naučit se o věcech rozumně přemýšlet, než hledat odpovědi na to, co je dobře a co špatně, protože pro každého bude v jeho situaci dobře a špatně něco jiného. Pokud se ale naučí přemýšlet logicky s nějakou finanční gramotností, dokáže velmi snadno poznat, jestli věc, kterou jde udělat, je finanční blbost, nebo je finančně správná.

Když se do toho vžiji, myslím si, že čím je člověk starší, tím víc bude myslet na sebe a na rodinu a bude chtít peníze víc utrácet a užít si je. Spousta lidí opravdu dře do pozdního věku – a pokud dělají, co je baví, je to skvělé –, ale pak si řeknou, že se chtějí odměnit. Ani nejde říct, že je na tom něco špatně. Pokud jsem vydělával peníze a mým snem je koupit si Ferrari, finančně je to totální blbost. Ale pokud to mám propočtené, nezruinuje mě to a pořád mám před sebou třeba 20 nebo 30 let života, kdy budu potřebovat nějaký příjem – a to si jednoduše propočtu, kolik měsíčně budu potřebovat –, a pokud to vyjde, proč ne.

Otázka: Musí to mít pro toho člověka nějaký smysl. Četla jsem, že je úplně jedno, jestli je to Ferrari, nebo jak velká a drahá věc. I když si koupíš kafe za 30 dolarů a piješ ho s chutí, protože si ho opravdu chceš ráno dát a vychutnat, není to finanční blbost. Záleží, jakou hodnotu to pro toho člověka má.

A každý bude mít tu hodnotu někde jinde. Odsuzovat kohokoliv je podle mě blbost, protože každý z nás je úplně jiný a vyrůstal v úplně jiném prostředí. Co ale můžu říct jistě, že je podle mě finanční blbost: svěřit někomu veškeré nebo velkou část svého jmění, aniž bych to měl nastudované a opravdu věděl, komu to svěřuji a co s tím dělá. Toho bych se hrozně moc bál. Pokud si tím nejsem jistý, mnohem líp udělám, když to dám do S&P 500. Tam nepotřebuji používat mozek, všechno to udělá práci za mě – vím, že v S&P 500 jsou top firmy, které se tam obměňují. To je za mě daleko moudřejší, než vybrat někoho, obzvlášť lokálního: tamhle jsem slyšel o nějakém klukovi, bla bla bla. To si opravdu nedovedu představit. Nebo tamten má nějaký algoritmus, automatické obchodování, a vydělává 5 % každý měsíc.

Lidé si to představují tak, že čím je procento větší, tím líp. I u menších peněz si řeknou: No jo, do S&P 500 to dám za 10 %, ale tady ten mi dává 5 % měsíčně. Nechají se tím zlákat, vezmou celoživotní úspory, ať už vydělali jakékoliv sumy, a dají je tam. To je za mě úplně největší blbost. Neznám nikoho, komu by se to podařilo a peníze se mu vrátily – spíš naopak, i v okolí, a všechno to dává smysl.

Nenechat se tímhle zlákat je podle mě to nejdůležitější, protože to je to nejhorší, co se může stát. Je podle mě dokonce lepší, když o peníze člověk přijde sám: zkusil jsem to, nastudoval jsem to a udělal jsem rozhodnutí. Ale podle mě, když nepoužiji páku, žádný dluh ani margin účet, dám tam jen hotovost, kterou mám, vyberu rozumné akcie, dám tomu dlouhou runway – dva, tři roky –, zavřu notebook a otevřu ho za tři až pět let, je za mě nemožné si představit, že bych přišel o 100 % peněz. Pokud akcie nakoupím podhodnocené, pod férovou hodnotou, s rozumnou diverzifikací – i když vyberu jen 10 až 12 firem –, musela by se stát nějaká světová apokalypsa. A to už by se řešil úplně jiný problém: že mám někde portfolio, kam jsem dal 2 miliony korun, by v té fázi byla ta nejmenší starost.

Většina lidí tedy při investování do akcií podle mě přijde o peníze blbostí a chamtivostí: chtějí to rychle, použijí páku a margin, neudělají aspoň nějakou diverzifikaci, nebo peníze svěří někomu, kdo je naláká na nějaká procenta, protože si myslí, že jim je zhodnotí rychleji, že to umí a má chytrý algoritmus. Pokud se člověk těmto věcem vyhne a dělá rozumné věci, je podle mě téměř nemožné zbankrotovat. Nechci říct, že je to nemožné, rizika tam jsou. Všechno je riziko, jediná jistota je smrt a daně, a všechno ostatní je jen pravděpodobnost. Ale já bych to radši zkusil touto cestou než hodit peníze někomu, o kom jsem někde slyšel. Aspoň bych si řekl, že jsem se něco naučil a dalo mi to nějakou zkušenost.

Otázka: Nejhorší na tom je, že když vybereš někoho s nějakým algoritmem nebo fondem a přijdeš o peníze, nebudeš mít ani zkušenost.

Přesně tak, tam se vlastně nic nenaučíš. Nemáš peníze, jdeš zase do práce nebo podnikání a jdeš je znovu vydělávat, ale nedostal jsi vůbec žádnou lekci a bude ti trvat spoustu let, než je zase dáš dohromady. Jediná lekce je, že už snad nevybereš cizího člověka.

Díky a budu se těšit na příště. Mějte se.